Zpátky do tlupy

Dostaly se mi v jednu chvíli do rukou tři zajímavé texty. První je kratičký, vidoucí intuicí, ze skromné sbírky textů polského básníka Czesława Miłosze Pejsek u cesty z roku 1997: „Prologomena budoucí společnosti: Nesčetné podoby psychických chorob, blázni chodící ulicemi a hovořící k sobě – jako dnes v Kalifornii –, obecná bezuzdnost v sexu, drogách a zločinu. Z toho vyplývá potřeba shromažďovat se v nevelkých společenstvích, stmelených úctou ke zdravému rozumu, soudnosti a čistotě mravů. Snad v nich uprostřed obecného zdivočení přetrvá i poezie, jako zdraví mezi nemocnými, tak jako kdysi představovala chorobu mezi zdravými.“

Druhým byl výrazně rozsáhlejší text Davida Brookse z magazínu The Atlantic z března 2020, článek Nukleární rodina byla chyba. Brooks píše o tom, že procházíme patrně nejrychlejší změnou rodinné struktury v lidských dějinách. Lidstvo po poměrně dlouhých obdobích existence v tlupách a později v rozšířených rodinách, institucích schopných jedincům poskytnout vzájemnou podporu – při lovu, výrobě ošacení či péči o děti a staré jedince –, přirozeně dospělo k modelu nukleární rodiny, ve které jsou přítomni jen rodiče a děti. Ten se vyvíjel posledních sto let a vrcholu dosáhl – alespoň v USA – v letech 1950–1965, kdy narazil na své hranice a zejména v nízkorozpočtových domácnostech má na jedince (a potažmo i na společnost) devastující finanční, psychický i zdravotní dopad. Brooks vidí východisko v řešení, které se již v západní společnosti spontánně začíná projevovat – sdružování jedinců bez biologické vazby do skupin, které jsou svým členům schopny poskytnout podporu a záchrannou síť, stmelených společným zájmem a potřebou lidské blízkosti. Tedy tlup.