Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Černej kocour.
Vůbec nevím, jak jsme k němu přišli. Buďto ho někdo našel někde u popelnic, nebo ho dokonce donesl sám trenér Pavel Wohl.
Každopádně tenhle kocour měl úžasnou schopnost. Komu se v kabině vykálel před místem, ten byl další zápas k nezastavení. Vážně, takhle to fungovalo.
My ho pochopitelně milovali. Kam jela slavná Sparta, tam jsme tahali kocoura. Láďa Vlček mu vyrobil nádhernou klec. My mladý jsme ho dostali na starost a vozili ze zimáku na zimák. Jo, i tohle byl legendární Pavel Wohl. Geniální trenér, báječný a hodně pověrčivý člověk. Dovolil nám i toho kocoura.
Chlap, který mně i spoustě dalších dal ve Spartě šanci. A taky nám ukázal, co tenhle klub nejen v naší zemi znamená. My jsme toho kocoura nakonec někde ztratili. Střídali jsme se v tom, kdo si ho bral na noc domů, a jednoho dne prostě utekl. Tak jak to asi kocouři dělají. Byl pryč.
Žádný další takový už se nenašel, vyzkoušeli jsme všemožná zvířata, ale jeho kouzelnou schopnost neměla. Smůla.
Nicméně i na tohohle černýho kocoura jsem myslel v roce 2000, kdy jsme mířili ke třetímu zápasu finále do Vsetína. Hlavně nic nepodcenit. Nedat jim šanci se nadechnout, uvěřit tomu, že by nám to zase mohli vzít. Dodržet všechny rituály.
Vedli jsme 2:0 na zápasy a mnozí už by nám nejradši předali pohár v Praze. Dokonce padl návrh, že ušetříme za hotel a nebudeme si na Valašsku ani rezervovat ubytování před případným čtvrtým utkáním.
Tak takhle ne.
Na to měl Vsetín moc dobré hokejisty, abychom je mohli podcenit. Nebylo to tak, že bychom je neměli rádi. Naopak, nás to s nimi bavilo. Byl to hokej, který se nám líbil. Jenom nás už poráželi moc dlouho.
Jsem přesvědčený, že i některý z jejich dřívějších titulů jsme mohli mít my. Takže tenhle už jsme jim vážně dát nechtěli. Hotel se rezervoval, všechno muselo proběhnout jako vždycky. Pověrčivost má v hokeji svou pevnou roli.
Stejně jako měl ten černej kocour za Pavla Wohla.
Nesnáším nespravedlnost. Mám to v sobě hluboko a nikdy se to nezmění.
Lidi mě asi měli za blázna, viděli, jak se ženu za rozhodčím, a já si následně na trestné často nadával za zbytečný osobní trest.
Jenže je to součást mé povahy. Nějak se člověk narodí a takový je. Nemůžu to změnit, ani kdybych mohl, tak to neudělám. Vím, že mi to v životě a v kariéře mnohokrát ublížilo, ale zároveň mi to mnohem víckrát pomohlo.
Bez své nátury bych s hokejem skončil možná dřív, než jsem pořádně začal. Nikdy bych nevyhrál to, co jsem vyhrál.
Sám jsem si nespravedlnosti zažil docela dost a když jsem cítil, že ji někdo páchá na mém mužstvu, bylo to osobní. My jsme ve Spartě opravdu měli spoustu let takovou partu, že jsme byli jako rodina. A tu přeci budete bránit…
Myslím, že to na ledě bylo vidět.
Občas někdo řekne, že jsem paradoxně začínal na Slavii. Nic moc paradoxního na tom nebylo. Bydlel jsem na Zahradním Městě, na hokej jsem se dostal hlavně díky mámě. Přes známého, který tam měl dva syny, se kterými jsem jezdil na pionýrské tábory. Celé to byla spíše náhoda. A že je na druhé straně města ještě jeden klub, jsem se dozvěděl mnohem později.
Vždyť my žili v úplně jiné době.
Na sídlišti jsme si postavili z prken nádherné mantinely, mastili benďák každou volnou chvíli. Tedy pokud jsme zrovna nelezli po stromech a nehráli si na vojáky. Jaro, léto, podzim, zima. Pořád. Doma nebylo co dělat. Do tří hodin vysílala televize jenom zrnění a ani potom se na dvou dostupných kanálech nic přelomového neodehrávalo.
Vidím ten rozdíl na vlastních dětech. Nespočítám hodiny, které syn strávil v autě, protože jsme ho museli převážet mezi domovem, školou a tréninky. Odmalička toho musel zvládat tolik, že na nějaký spontánní pohyb moc času neměl.
Nedávno jsem to počítal. Já jenom cestami do školy, ze školy a na trénink denně nachodil třeba šest kilometrů. To je třicet kilometrů týdně, sto dvacet měsíčně. A necelých patnáct set ročně. Nejpřirozenější pohyb a dnešní děti ho nemají. Protože na něj není čas.
Jiné je samozřejmě i to, že já na té Slavii neměl žádné hvězdné ambice. Nevěděl jsem, že si může člověk hokejem vydělávat. Byla to zprvu jenom obyčejná radost, dětská zábava. Nezastřešený stadion stával mezi dnešním hokejovým a fotbalovým, místo plexiskel jsme měli pletivo. Led se upravoval za pomoci traktoru, který táhl sud plný teplé vody a hadr. To byl předchůdce dnešní rolby.
Dvakrát týdně jsem vstal v pět ráno, hodil na záda vak, který mi z tvrdého plátna ušila babička, a jel jsem se tramvají sklouznout.
Táta pracoval v podniku Technometra Hostivař.
Do roku 68 tam měl docela dobrou pozici. Jenže 21. srpna toho roku přijely sovětské tanky, celý podnik se postavil proti okupaci a táta nebyl výjimkou. Zatímco v jiných provozech byly protesty zpočátku opatrné, v Technometře vedení vyhlásilo stávku. To mělo následky i pro další zaměstnance a z otce byl najednou údržbář.
Komunisté neodpouštěli a my si žili opravdu velmi skromně. Velmi skromně.
I tohle se později promítlo do mé kariéry. Věděl jsem, že se chci mít dobře a že si to musím vybojovat. Nenechal jsem se zlomit tím, že něco zrovna nešlo. Ne, měl jsem jasný cíl a věděl jsem, že ho chci dosáhnout.
K následnému tátovu protikomunistickému postoji se váže ještě jedna vzpomínka. Poslouchali jsme spolu Hlas Ameriky a já tehdy pochopil, že hokej možná není jen zimák v Edenu a nudle na Štvanici. Dodneška si vzpomínám na reportáž ze zápasu New Jersey.
Komentátor tam mluvil o plném stadionu pro osmnáct tisíc lidí. „Táto, to je vážně možný?“ A taky o tom, že za Devils nastupuje český emigrant Jan Ludvig. Tehdy poprvé jsem se opravdu zasnil, že bych něco podobného chtěl zažít.
A tehdy jsem k tomu zároveň zrovna byl nesmírně daleko. Dva roky jsem si prakticky nezahrál, protože i v té době bujela nejen ve Slavii slušná protekce. Kdo donesl nějaké naturální úplatky, toho děti hrály. Naši takoví nebyli.
Takže jsem seděl na střídačce a mrznul. Dost dlouho jsem se z toho sbíral a zachránil mě až jistý pan Zbyněk Zavadil. To on mi dal šanci, poznal ve mně můj potenciál. A taky viděl, že se nebojím pracovat.
Možná jeho jméno znáte. Výrazný podíl má totiž na výchově řady úspěšných hokejistů napříč generacemi, v mládeži mu pod rukama rozkvetli mimo jiné Jakub Vrána s Davidem Pastrňákem. Nikdy mu nepřestanu být vděčný.
Ale i tohle ve mně zůstalo. Dvě sezony v sedmé a osmé třídě mi vzala nespravedlnost. Nezapomněl jsem na to.
Říkali tomu Machalajka. Brankářská hokejka, které uřízli čepel a zbylo z ní tedy takové pádlo. Tím pádlem nás mlátili přes prdel. „Mladej, sundej gatě.“ A prásk! Na holou. V devatenácti letech jsme zažívali neskutečnou potupu.
Mazácká vojna.
Kdo to neprožil, těžko si to dovede představit. Ale cokoliv o tom uslyšíte, to se dělo. Alespoň u nás v Táboře, kde jsem sloužil. Bylo to peklo. Sedm mladých nás sloužilo dvaceti starým. Na každého z nás vycházeli minimálně dva.
„Mladej, dojdi mi nakoupit.“ Nezastavil jsem se. „Mladej, uklidit!“ Dělali jsme jim regulérní sluhy. „Mladej, vezmeš si kartáček a vyčistíš záchod. Pořádně!“ Když už nic nepotřebovali, tak aspoň vyhodili papírky z kapsy a nutili nás je sbírat.
Nemohli jsme se bránit. Jeden to zkusil, porval se ve sprše. Měl štěstí, dvě děti, tak ho pustili domů. U jiných útvarů byly i případy, kdy si ty kluci sáhli na život. Prostě to nedali. U nás to tak daleko nedošlo, ale i tak to stálo za to.
Já byl Pražák a speciálně s jedním Moravákem jsem si tam opravdu zkusil.
Později jsme se párkrát potkali na ledě jako soupeři. Říkal jsem dopředu: „Trenére, já se neudržím.“ Vždycky ujel. Ani na podání rukou si nedovolil počkat. Věděl, co by přišlo. Nikdy jsem mu to ponížení a šikanu neodpustil. Dodneška ne.
A nikdy nebudu přihlížet tomu, že by v mé přítomnosti někdo někoho šikanoval. Ne, od té doby k tomu v mém životě žádná tolerance neexistuje. Jakmile jsme se do pozice „starých“ dostali my, tohle mazáctví jsme okamžitě zrušili.
Vojna… Co tě nezabije, to tě posílí. Zpětně vím, že to asi platí. Zase jsem ukázal sám sobě, že se nevzdám. Že něco vydržím. Musel jsem skousnout věci, které už jsem si nikdy později líbit nenechal. Přežil jsem v prostředí, které bylo absolutně proti mým morálním zásadám. Nejsem proti vojně jako takové. Pro chlapa to byla zkušenost. Ale muselo by to mít jasná pravidla.
Tohle byla víc než cokoliv jiného šílenost. Na měsíc jsem byl převelený k tankistům, jindy jsem na zimním cvičení v minus dvaceti spal na korbě legendárního vozidla V3S zvaného vejtřaska. Nevzali dostatek stanů, abychom se všichni vešli dovnitř. Klasika. Moje funkce byla jet na autě protitankové baterie zády ke směru jízdy a podávat pětatřicetikilové zásobníky do protiletadlového děla.
Později měl někdo výborný nápad převelet mě k protichemické jednotce. Co já věděl o chemii? No a samozřejmě přijel ruský generál na inspekci, tak co se mnou. Navlékli mě do ochranného mundůru, že pod svícnem je největší tma a budu jakože měřit radiaci přímo na buzeráku, náměstí mezi kasárnami.
Hned si to ten pohlavár napochodoval přímo ke mně a že co to přesně dělám. Zachránil mě nějaký poručík, který řekl, že přes ten oblek nemůžu nic slyšet. I tohle byla v socialistickém Československu příprava mladého hokejisty na kariéru.
Ve Slavii se na můj návrat těšili. „Přijde výborný bruslař! Posila!“ sliboval trenér Josef Kaiser, který mě znal z juniorů a měl na mě taky velký vliv. To on do mě nalil sebevědomí, ukázal mi, jak dobrý můžu být. Hodně jsme trénovali, nedal nám nic zadarmo. Kdo jeho metodám věřil, ten se zlepšoval. A mně nikdy nedělala fyzická práce problém.
Jenže nešlo všechno tak snadno.
Vrátil jsem se zvalchovaný službou vlasti a v Edenu dostal brusle o dvě čísla větší. Jo, teď si každý nafasuje, co přesně potřebuje, a řeší se i nejmenší detail na výstroji. My dostali, co bylo. A já měl prostě smůlu.
Normálně jsem v tom šmajdal.
Naši mi naštěstí tehdy dali nějaké spoření, které mi od dětství šetřili právě na návrat z vojny. Osmnáct tisíc. Hned jsem ho vybral a koupil za devět nové brusle. Byla to asi nejlepší investice mého života. Pak se to všechno otočilo, najednou jsem dal v první třetině druhé nejvyšší soutěže dvanáct gólů.
Po Čechách se začalo povídat, že hraje nějakej Žemlička a není úplně špatnej.
Přijít do Sportovní haly je pokaždé zvláštní pocit.
Dneska stejně jako úplně poprvé. To místo má atmosféru velkých zápasů, které se tu odehrály. Při vší úctě k Edenu, tohle je trochu jiná úroveň. A já tu najednou stál před recepcí a šel do kabiny Sparty.
Byl jsem nervózní. Každý by byl.
Podíval jsem se po té kabině a viděl jedno jediné volné místo. Z jedné strany seděl Tomáš Netík starší a z druhé Jirka Hrdina a naproti Česťa Šindel a Láďa Vlček. Bál jsem se na ně pomalu podívat, natož si mezi ně sednout. Vždyť to byli páni hráči!
Strach jsem měl zbytečně. Byli to i fajn chlapi. Hlavně Jirka mi v začátcích hodně pomohl, vzal si mě trochu na starosti a ukazoval mi cestu do toho opravdu velkého hokeje. Myslím, že jsem ho přesvědčil svojí pracovitostí. Zápalem pro věc.
Rychle jsem pochopil, že tady jsem správně. Že sem asi nějak přirozeně patřím.
Přitom to všechno mohlo být jinak. Ve Slavii jsem měl dobrou sezonu a nabídek bylo víc. Ozvala se Plzeň, zájem měly České Budějovice. A tuším, že úplně nejvíc za podpis smlouvy tehdy nabízely Pardubice. Tuším padesát tisíc, tady třicet. To byl tehdy velký rozdíl.
Navíc Tesla měla špičkové mužstvo s Dominikem Haškem a dalšími!
Jenže mně se pryč z Prahy nechtělo. Měl jsem tady své nejlepší kamarády, mám to město rád. Nejsem zrovna typ, který kam přijde, tam zapadne. Musím se v novém kolektivu rozkoukat, postupně si získat respekt ostatních.
Ne, není mě všude plno jako některých jiných.
Až když cítím, že na mě zbytek týmu spoléhá, umím být jeho lídrem. Ať už slovy nebo činy. Ale ve dvaadvaceti jsem takový nebyl a neměl jsem ani nárok takový být. K tomu všemu se člověk musí dopracovat. Nejdřív něco dokázat.
Takže jsem ty nabídky z jiných měst odmítal. Stačila mi zkušenost z Tábora. Vzal jsem ten nejhorší kontrakt, který ke mně přišel. Co se tedy financí týče. Spartu. Šel jsem se na ni párkrát podívat a deset tisíc lidí na tribunách mě uchvátilo.
Mohl jsem hrát před nimi a navíc doma. To mi v tu chvíli bylo milejší než peníze. A i než ambice, protože jsem přicházel do mužstva, které mělo blíže ke spodku tabulky než k jejímu vrcholu. Sezonu před mým příchodem skončilo osmé, ale při podpisu smlouvy bylo jedenácté z dvanácti. Jenže taky mělo Pavla Wohla. Jsou lidi, které je výjimečné štěstí potkat a mít šanci se od nich učit. Proto o nich mluvím.
Pavel Wohl byl jednoznačně jedním z nich.
Dal mi šanci. Nejen mně. Vzal nás mladé a při zranění v té době dlouholetých opor Sparty nás poslal na led. Poslední, co bych chtěl, je jeho důvěru zklamat. My do toho skočili a vyhráli snad jedenáctkrát v řadě.
Najednou chodilo ne deset, ale třináct tisíc. Pardubice, Bratislava, Košice… To bylo vyprodáno, čtrnáct tisíc. První zápas jsem nastoupil v Brně, devět tisíc lidí, já mám ještě teď zježené chlupy všude na těle.
Znal jsem to z tribuny, párkrát jsem na Spartě byl.
Ale když člověk stojí na bruslích a má před ty fanoušky vyjet… To je úplně jiný zážitek. Na Slavii byly dva tisíce, tady šestkrát tolik. Miloval jsem to. Kdo to někdy zažil, mi dá za pravdu, že tyhle momenty jsou ve sportu jedinečné. Chcete jít ukázat, co umíte. Chcete vyhrát.
Asi nemusím říkat, že jsem toho rozhodnutí oželet nějaký ten podpisový bonus nikdy nelitoval.
Někteří lidi řeknou, že minulý režim nebyl špatný. Měli práci, měli bydlení, nemuseli se o nic moc starat. My hokejisti se taky v mnoha ohledech špatně neměli. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bych komunismus chtěl vrátit. Nikdy! Ani náhodou.
Byly to jiné časy. Dvakrát za rok nás pouštěli jet hrát na západ. Napěchovali jsme bágly s výstrojí ruskou vodkou nebo broušeným sklem. Lidi už na nás čekali, trhali nám za tohle zboží ruce. A my jsme si přivydělali.
Dalo by se na to vzpomínat s nostalgií v hlase. Jenže to bychom opomenuli jednu docela podstatnou věc. Že jsme neměli svobodu. I my hokejisti žili v kleci, jakkoliv byla do jisté míry na tehdejší poměry zlatá. Ne, komunisty opravdu rád nemám.
Vzpomínat s nostalgií se dá na jiné věci. Na to, jaká jsme byli ve Spartě parta. Trávili jsme spolu opravdu hodně času. Zaprvé na cestách, při výjezdech na Moravu nebo na Slovensko se vždycky přespávalo. A do Košic jsme létali letadlem, zpátky jeli lůžkovým vlakem.
Ale drželi jsme spolu i v Praze.
Každý den jsme ze zimáku mířili s Frantou Kučerou na tramvaj, která nás vytáhla nahoru na Letnou. Přímo v hlavní tribuně fotbalového stadionu byla kuchyně s jídelnou. Pro všechny sportovce Sparty.
U stolu jsme sedávali s atlety i fotbalisty. Bielik, Chovanec, Skuhravý nebo později Novotný, Koller, Siegl. Probírali jsme všechno možné. Od našich výsledků po běžné radosti i strasti života. A taky jsme společně uměli slavit…
Obědem nic nekončilo. Plynule se pokračovalo do Park Hotelu, kde jsme si sedli na kávičku. My mladí tam trávili času víc, tátové od rodin méně. Ale chodili prakticky všichni. I to nám pomáhalo se na ledě spolehnout jeden na druhého.
Postavit se jeden za druhého.
V téhle atmosféře a taky v atmosféře revolučního roku se nám podařilo vyhrát můj první sparťanský titul v sezoně, která byla revoluční, sametová. Pro Spartu byl první po šestatřiceti letech a pro mě dost zvláštní. V roce 1988 jsme prohráli finále s Košicemi, pak semifinále právě s Pardubicemi a teď jsem musel většinu play off sledovat z tribuny.
Se zlomenou patou jsem byl divákem našeho postupu do boje o pohár a dokonce do vedení 2:0 na zápasy v sérii s Trenčínem. Teprve tehdy mě trenéři vrátili do sestavy. Bylo mi to úplně trapný. Bylo mi líto, že někdo bude kvůli mně najednou sedět. Čekalo nás v hale čtrnáct a půl tisíce diváků, totálně vyprodáno a já do toho šel po měsíci a půl. Prohráli jsme 0:2.
Nechat to dojít do rozhodujícího pátého zápasu, tak to v Trenčíně prohrajeme. Jsem o tom přesvědčený. My byli nervózní! Tahali jsme se s nima 0:0 do půlky druhé třetiny a pak mi to tam v čase 25:29 spadlo. Byl to ten moment, který všechno změní. Sice ještě vyrovnali, ale my už si to nenechali vzít. Najednou jsme jim naložili sedmičku. Kdo viděl výsledek, nemohl pochopit tíhu toho utkání.
Lidi přelezli mantinely, naběhli na led a mně tím trochu otrávili oslavy. Chápu radost fanoušků, ale mrzelo mě, že jsme si to nemohli užít spolu jako mužstvo. Nemohli jsme se k sobě vůbec dostat, nedalo se hnout. A pro mě tohle na oslavách bylo vždycky nejvíc, zůstat ještě chvíli s partou, se kterou jsme něco dokázali.
Roky toho lituji. Měl jsem to tehdy zkusit. Když přede mě dvakrát položili dvoucestnou smlouvu do Edmontonu, měl jsem asi sebrat odvahu a jít.
Vsadil jsem v té době na jistotu. Nechtěl jsem riskovat, nechtěl jsem se potácet lůžkovým autobusem přes celý americký kontinent, abych hrál zápasy na farmě a čekal na místo v prvním mužstvu.
Navíc jsem se potkal s Petrem Klímou a ten mi dost jasně řekl: „Hele, zrovna Edmonton, tam na Evropany moc nečekají. Generální manažer Glen Sather je rád nemá a Čechy už vůbec ne…“ Stačila mi tahle informace, abych se na to vykašlal.
Kdo ví… Kdo ví, jak by to dopadlo. Můžu si říkat, že bych třeba přišel o reprezentaci a neměl tři medaile z mistrovství světa a jednu z olympijských her. Čehož si moc vážím. Mohli mi tam hokej otrávit tak, že bych nikdy neprožil nádherné časy ve Spartě, které na mě pořád čekaly.
Taky jsem se tam ale mohl prosadit a odehrát tam několik sezon. Kdo ví. Zpětně si říkám, že jsem na to povahu měl a můj agresivní hokej by se do NHL hodil. I v zápasech s Kanaďany jsem se cítil dobře, nebál jsem se jich. Už to nezměním, ale jo, mrzí mě to. Zároveň v tom není závist. Obdivuju své souputníky, kteří to zkusit šli a prosadili se. Moc jim to přeju.
Já nakonec ze Sparty do zahraničí přestupoval za úplně jiných okolností. Bez svého vědomí, s horečkami a nulovou představou, co mě vlastně čeká. Po Vánocích se jezdilo na zápasy do Německa, tamní kluby za to těm českým docela dobře platily.
Ležel jsem na pokoji někde u hranic se Švýcarskem, nemohl jsem hrát a najednou mě volali k telefonu. Na drátě byl můj agent: „Sparta tě prodala do Turku.“ Jak prodala? Jak do Turku? Byl jsem normálně s týmem a nikdo mi nic neřekl. Jenže byla to pravda. „Je potřeba, aby ses sbalil a vyrazil.“
Tak takhle jsem oslavil Nový rok 1992. V tašce jsem měl v nadsázce dvoje slipy, tepláky a tričko. Přesně tolik, co si člověk zabalí na pár dní. Najednou jsem s touhle výbavou, nemocnej, mířil na letiště a za pár hodin přistával v Helsinkách.
Já neuměl nic moc anglicky. Oni neuměli nic moc anglicky. Já na ně mohl mluvit česky, oni na mě finsky. Přibližně tolik jsme si rozuměli. Na hotelu mě ani nepustili na jídlo, protože měli všechny pokyny ve finštině. Vůbec jsem netušil, co po mně chtějí… Připadal jsem si vážně dost ztracenej.
Pomocí rukou a nohou jsme se se servírkou nakonec domluvili. Dala mi poukázky do hotelové restaurace, ale vyvstal další problém. V tu chvíli totiž dorazil manažer klubu a řekl mi, že ráno je rozbruslení a večer jdu do zápasu. „Zbláznil jste se?“ Naznačuju, že neexistuje. Mám teplotu, jsem nemocnej.
Nic platný.
Že prý lidi jsou na mě zvědaví, přijde o tři tisíce diváků víc a musím nastoupit. Ze všeho toho šoku a adrenalinu jsem to tehdy odehrál tak, že jsem končil se dvěma asistencemi a vítězstvím 7:2. Fanoušci nadšení, dobrý to bylo. V dalším zápase tři góly a dvě asistence, zase výhra. Vypadalo to dost neskutečně. Jenže přechozená chřipka je přechozená chřipka. Další čtyři zápasy jsem byl úplně KO, bez síly a šťávy.
Finsko mi každopádně otevřelo nový svět. Hokejově se všechno srovnalo a bylo to fajn. Lidsky jsem si těžko zvykal na pouhé čtyři hodiny světla denně, naopak zážitek bylo auto s hřeby na pneumatikách. To jsem si na uježděném sněhu dost užíval.
Klidně bych na severu zůstal. Po marastu s vojnou a životě v totalitě jsem konečně trochu víc poznal ten opravdu západní svět. Dostali jsme s tehdejší manželkou hezký byt, starali se o nás opravdu moc pěkně. Ochutnali jsme tu opravdovou svobodu.
Mužstvo se ale rozhodlo, že nechce svého trenéra. Slyšel jsem, že takové případy byly i u nás, ale nikdy to do té doby nezažil. V Turku jo. Šestinásobný vítěz tamní ligy, stříbro z olympiády. Ale oni ho nenáviděli. Říkali mu Hitler, takový to byl despota. Byl tam ještě brankář Olda Svoboda a společně jsme nevěřili, jak mu to ti hráči sabotovali.
Smůla pro nás. Přišel Rusák Vladimír Jurzinov a ten už nás nechtěl. Vzal si své hráče. Vzpoura kabiny stála krk trenéra i nás.
Možná je z dnešního pohledu zvláštní, kolik českých hráčů chodilo na začátku devadesátých let do Německa. I já tam po finském dobrodružství zamířil. A ten důvod byl naprosto jednoduchý. Peníze. Můžeme počítat spolu. Když jsem jako elektrikář chodil do práce, bral jsem sedmnáct stovek. Ve Spartě to bylo tři a půl tisíce plus prémie za vítězství. Najednou to dělalo sedm tisíc a to neměli naši dohromady.
Po revoluci se to zvedlo, dostali jsme dotace od svazu jako reprezentanti a měl jsem třeba jedenáct tisíc. S nějakými bonusy jsem se mohl dostat na sto osmdesát tisíc za rok. V Německu jsem dostal smlouvu na dva a půl milionu.
To byl ten důvod. Potřeboval jsem zajistit rodinu. Nad ničím jiným jsem tehdy nepřemýšlel.
Byly to ale dobré štace.
Ta první ve Freiburgu byla neskutečná. Ledař byl Čech, trenéři Češi, většina hráčů Češi s německým nebo jiným občanstvím. Jirka Crha v brance, na centru Pavel Gross. Nádherné město, super fanoušci. A všechno to platil uznávaný doktor Kouba, který tam emigroval z Brna. Bohužel mu peníze došly. Tři měsíce bez výplaty dost pomohly tomu, že jsme hráli o záchranu. Nešlo to dál.
Berlín byl zase jiný příběh. Velké město, blízko domů. Začalo to ale taky zajímavě. Planými neštovicemi. Dostal jsem je na konci mistrovství světa 1992, doktor mi na to dal zovirax. Prášek, který nemoc zastavil. Jenže jsem ji pořád měl v sobě. Trnula mi šíje, nebylo mi dobře. Chodil jsem od ordinace do ordinace. Až mě zachránila neuroložka, která mi odhalila náběh na zápal mozkových blan.
Dva měsíce jsem měl ta nejsilnější antibiotika a měl se hlásit do Eisbären. To se tam nikdo nesměl dozvědět. Nepochybuju, že by mi okamžitě ukončili smlouvu. Co s takovým marodem? Naštěstí se tam nastupovalo až koncem července. Později, než bylo zvykem u nás, a já se dal aspoň trochu dohromady.
Začátek byl ovšem příšerný, asi šestnáct zápasů jsem nedal gól. Všichni na mě koukali. Cizinec, nedává branky, k čemu tady je? Měl jsem nějaké přihrávky, ale stejně. Hrůza. Já měl jedinou kliku. Jirku Dopitu. Vděčím mu za to, jak mě tam tehdy podržel. Paradox, kolik velkých bitev jsme pak odehráli jako soupeři…
A taky paradox, proti komu jsem se tam poprvé trefil. Hráli jsme s Landshutem, v brance stál Petr Bříza. Já dal dvě branky a najednou jsem byl k nezastavení. Koncem října jsem se probral a nakonec mě nosili na ramenou. První sezonu jsem končil s patnácti góly, druhou jsem jich dal třiadvacet. I tak mi v uších dlouho zněl pískot, který jsem tam zpočátku musel poslouchat. Hodně jsem se tehdy bál, že poletím.
S Dopiťákem to ale byla především zábava. Jakmile naše pětka nedala v zápase pět gólů, tak se nevyhrálo. A my je docela často dávali. Na druhém křídle hrál mladý Sven Felski. Dneska totální legenda Eisbären. Smáli jsme se, že nám za to může děkovat!
Udělali jsme si spoustu kamarádů, hala byla tehdy taková plechárna a atmosféra naprosto famózní. Na tréninky tam chodila krasobruslařka Katarina Witt, tak jsme chodili koukat. To byl taky zážitek.
Ještě jedna historka. Zranil se nám gólman, tak vzali kluka z Trenčína. Najednou jsme byli přes limit cizinců. Jirka šel za trenérem Jaroslavem Waltrem a ptá se, kdo jako nebude hrát. Na Kanaďany se nemohlo sáhnout. Sice byli horší než my, ale brali dvakrát tolik. Tak kouč povídá: „Jirko, tak ty budeš hrát doma a Ríša venku.“ Tohle říct Dopiťákovi chtělo asi dost osobní statečnosti, ten jenom konstatoval, že na tohle se může vykašlat.
Vyřešilo se to velmi rychle. Chudák brankář naskočil do zápasu s Krefeldem a dostal třináct kusů. Šel jsem za ním, povzbudit ho a on mi povídá: „Ty kokot, tolko gólů som nedostal za celú kariéru…“ Tím skončil.
A tak jsme zase s Dopiťákem hráli oba.
Pamatuju si, jak k nám do kabiny přišel Patrik Martinec. Kluk z Hradce Králové, vlasy do půli lopatek. No, musel si je rychle ostříhat. Tohle se ve Spartě nenosilo. Za dva týdny byl na ježka.
Rychle k nám zapadl. Stejně jako třeba Roman Horák a další.
Na rozdíl od některých jiných.
Kdo nechtěl ctít zásady naší kabiny, ten bohužel nemohl být její součástí. Tak to v naší éře bylo. Nestrpěli bychom mezi sebou někoho, pro koho nebyl tým přednější než jeho vlastní ego. Protože ten tým jsme byli my. Sparta.
Vlasy jsou sranda, ale chemie kolektivu je zásadní. Nic ji nenahradí.
V polovině devadesátých let začaly být v českém hokeji srovnatelné peníze se západem a spousta z nás se do ligy vracela. Vsetín budoval svou dynastii, ale i ostatní mužstva měla své osobnosti a hráče, kteří s nimi byli spojení roky.
My ve Spartě měli jádro nějakých osmi až jedenácti lidí, kteří jsme vedle sebe seděli léta. Léta! My nebyli spoluhráči, byli jsme kamarádi. Za každého z těch lidí bych se postavil na ledě, ale kdykoliv i mimo něj.
Když jsme jeli na dovolenou, nejezdil si každý po své ose. Jelo nás třicet. Vzali jsme manželky, děti a vyrazili na hory.
Takhle se rodí klubismus. Něco, co nejde koupit. Něco, co z nás udělalo mužstvo s respektem u každého soupeře. Ne jenom u nás v lize, my ten respekt měli v celé Evropě. Protože když už nestačí jenom kvalita, musí nastoupit charakter. A ten jsme měli, díky tomu jsme vyhrávali.
Stávalo se nám, že jsme měli v základní části krizi. Nedařilo se nám dva, tři, pět zápasů. Tomu se nedá vyhnout. Věděli jsme ale, že umíme zapnout. Že v důležitý moment se můžeme spolehnout jeden na druhého a vyhrát.
Jasně, patřilo k tomu i zajít do hospody.
Když to nešlo, tak se svolala porada u piva. Zarezervovali jsme si někde salonek, abychom nebyli přímo na očích a hezky si to všechno vyříkali. Jo, občas bylo pořádně rušno. Pohádali jsme se, uměli jsme si říct svůj názor.
Ale ráno jsme byli zase kamarádi. Mluvili jsme spolu na rovinu, uměli problémy řešit. Ne se před nimi schovávat.
Když se někdo nechtěl k našemu nastavení přidat, pak musel jít. Mohl jsem mu říct v kabině svůj názor já jako kapitán, mohl nesouhlasit. Ale zvedli se dva tři další kluci a zopakovali mu to samé. Prošli jsme si společně tolika hokejovými bitvami, že jsme měli na věci stejný názor.
Jo, občas přišli borci, kteří byli ve svých týmech za hvězdy. Najednou ale museli vzít jinou roli. Potlačit sebe sama, vzdát se prostoru na ledě, osobních statistik. Někdo to dokázal, někdo to nedokázal. Tak to prostě je.
A od toho je právě to jádro, aby si pohlídalo, kdo bude fungovat.
Nemluvil bych o tom, kdyby se mi to v kariéře tolikrát nepotvrdilo… Za Spartu jsem odehrál patnáct sezon a nikdy neskončil hůř než čtvrtý.
Tady je pořád humbuk. Kdo má rád klid, do Sparty nemůže. Ať radši zůstane na menším městě, kde se schová a bude mít do jisté míry pohodu.
To tady nejde. Každý den se něco děje. A pokud se děje něco většího, novináři o tom ví občas dřív než hráči a už čekají před tréninkem na vrátnici. Najednou je člověk pod tlakem, v novinách titulek „Sparta v krizi“ a už to jede.
Hrajeme ve velkém městě, lidi tu hokej mají rádi a umí být nároční. Protože vědí, co od svých hráčů chtějí. Když na velké zápasy přijde přes deset tisíc lidí, tak se vážně neschováte. Nejde něco vypustit, nejde mít špatný den.
Protože pokud ho máte, všichni to vidí.
Všude jsme museli hrát naplno. Každý tým nás chtěl porazit. Najednou byli ti hráči před svým publikem za hrdiny. A často pak další tři zápasy třeba prohráli, protože se jednoduše na Spartě totálně vydali.
Nás to ale bavilo. My si užívali, že nás lidi znají a mají očekávání. Věděli jsme, že když se na něco vykašleme, budeme chodit kanálama. Tak jsme se to snažili nedopustit. Bylo to otázkou charakteru a hrdosti.
Nejdřív na nás vylili pivo, pak se do toho kelímku vymočili a poslali nám to na střídačku taky. Ve Vsetíně to bylo zajímavé po všech stránkách.
Přesto jsme tam vážně jezdili rádi. My i ty fanoušky brali, udělali atmosféru, mělo to náboj.
Hlavní byl ale ten tým, který stál proti nám. To byla půlka reprezentace. Všichni jsme slyšeli ty příběhy, jak jim nosí peníze v igelitkách, jak mají plat úplně odskočený od zbytku ligy. To nám ale bylo jedno.
Užívali jsme si, že proti nám stojí někdo, kdo chce hrát hokej. S kým je to zábava. Vždycky to byl hukot, vždycky to bylo vyhrocený. To je na sportu pro mě přesně to nádherný. Že to je na krev, že mě to vtáhne. Chci vyhrát.
Spoustu těch vsetínských kluků jsem velmi dobře znal a respektoval. Rád jsem si pochopitelně popovídal s Jirkou Dopitou, byl tam Tomáš Sršeň, Pavel Patera s Martinem Procházkou. Respektoval jsem je a stejně tak oni respektovali nás. Byli to féroví borci a toho si vážím.
Na ledě to možná občas vypadalo jinak, uměli jsme do sebe zajet. Ale v lize byly úplně jiné týmy, které jsem neměl rád. Vsetín pro nás vždycky byl svátek. Tím, co pro ostatní byla Sparta. Strašně mě to bavilo.
Vracíme se na začátek příběhu a naši cestu na Valašsko ke třetímu finále roku 2000. „Ani nebudeme objednávat hotel…“ Blbost. Nic takového. Už té frustrace bylo dost. Dvakrát za sebou nám to zavřeli v semifinále. Rok předtím byla série 2:2, páté rozhodující utkání 0:0 a Michal Broš nám postup sebral na nájezdy. Stačilo.
Tentokrát jsme ale měli neskutečnou sílu. Získali jsme Petra Břízu a s ním ten poslední kousek, který naše mužstvo potřebovalo. Neskutečnýho gólmana a chlapa, který to měl v hlavě dost podobně poskládaný jako já.
Budu to opakovat pořád, ale pokud bychom ho měli o dva roky dříve, máme o dva tituly víc. Se vší úctou k Milanovi Hniličkovi. Petr byl jedinečný. Ukázal to právě i v tom posledním zápase sezony 1999/2000.
Na Lapači to zavřel.
Dvě třetiny to znovu bylo bez gólů, pak se trefil David Výborný a my na střídačce tušili, že to může stačit. Protože jsme měli za zády právě Petra. Ještě v poslední minutě jsem střílel na prázdnou branku, netrefil a oni měli poslední šanci.
I proti ní přišel zákrok.
Najednou jsme byli mistři.
Všichni naskákali na Břízku, smáli se, radovali.
A já tam jezdil po ledě, usmíval se do fanoušků a místo radosti cítil takovou zvláštní nostalgii. Najednou mi bylo líto, že to všechno končí. Říkal jsem si, že tahle parta se rozpadne a někteří kluci půjdou ve svých kariérách dál.
Asi jsem vážně případ pro psychologa.
Šel jsem pak s dcerami přes Karlův most a na Malostranském náměstí mě uprosily, že se zastavíme na něco malého v McDonalds.
„Pane Žemlička, to máte na účet podniku. Vy tady nic platit nebudete, děkujeme za titul,“ povídá mi manažer směny při objednávce. „Jsme šťastní, že jsme si to mohli užít!“ dodával a já se ani nezmohl na odpověď.
Najednou jsem měl ty krásné emoce. Teprve v tu chvíli mi to všechno nějak došlo. Holky stály vedle mě a já si říkal, že jsme asi vážně něco dokázali. Že mě někdo zastavil, to se stávalo. Ale tohle mi utkvělo v paměti hodně, protože jsem u toho měl svoje děti. Udělali jsme někomu radost.
Vítězství nad Vsetínem se prostě počítalo. A jakkoliv mi nešla ta bezprostřední radost, tak oslavy jsem s klukama prožil naplno. Už po cestě domů nás fanoušci čekali na benzínkách, vytleskávali nás.
A my se báli, že vykoupí všechno pivo.
Osm tisíc jich pak přišlo na exhibici, kterou jsme uspořádali asi tři dny po rozhodujícím utkání. Tři dny beze spánku. To byla vážně velká sranda. Jirka Zelenka běhal po tribuně v bruslích, lidi absolutně nadšení.
Moc rádi jsme si to ještě jednou v roce 2002 zopakovali. Už jsme věděli, jak na to. Znali jsme svou sílu i to, co je potřeba vítězství obětovat.
Tohle jsou vzpomínky na nejkrásnější období kariéry. Nikdy bych si v té době nepomyslel, že skončí jinde než ve Spartě.
Vím, že jsem se s vášní pro vítězství narodil. Dneska už to vím. V téměř šedesáti letech už taky vím, že jsem cholerik, a umím se svou povahou trochu líp nakládat.
Nikdy si na ni nebudu stěžovat, nikdy bych neměnil.
Ale bylo v životě dost situací, kterých jsem litoval.
Byl jsem schopný se pohádat s kamarádem úplně do krve. Za pět minut jsem sednul do auta, vychladl a uvědomil si, že jsem udělal blbost. Tak jsem hned volal a omlouval se… Pro mě neexistovalo prohrát bez boje.
Ani na ledě ani v jakémkoliv jiném soutěžení.
Vím, že moje výlevy směrem k rozhodčím byly někdy za hranou. Mohli mě mít lidi za magora. I vlastní spoluhráči si mohli říkat, že jsem se zbláznil. Jenže viděli to. Viděli, jak moc mi na tom záleží.
I v tomhle byl přínos Petra Břízy.
I na něj se v kabině občas někteří dívali, jestli není úplný šílenec. Jednou jeho frustraci z výsledku a především výkonu odnesla hokejka, jindy dokonce dveře. Musel zaplatit pět tisíc, ale tomu týmu dal jasnou informaci.
Takhle ne. V těch lidech to zůstane, přemýšlí, proč to udělal. A dojdou k tomu, že před ním nic neodfláknou. Vědí, že něco je špatně.
Můžeme se podívat na současný Třinec. Taky mají svoje jádro. Díky tomu vyrostou i hráči, kteří by jinde zapadli do průměru.
Mají lídra, který má tu vášeň pro vítězství taky. A pořádnou. Říkal jsem si, že už ji těžko budou znovu hledat, že už si vzali titulů dost. Všechna ta bolest, kterou musí člověk výhrám obětovat, nasčítá se to.
Znovu tu chuť našli, znovu si pro ten pohár přes hvězdami nabité Pardubice došli. My byli taky takoví. I teď, starej dědek, nedám nic zadarmo. Mladý kluci, co se mnou chodí na fotbal, už předem ze souboje uskakujou. Nejsem extra šikovný hráč, ale jdu hlava nehlava. Nenechám jim to jen tak.
Mám to v sobě.
Díky tomu jsem něco dokázal, díky tomu mám nějaké postavení a nějaké peníze jsem taky vydělal. Splnil jsem si své sny a své představy. Šel jsem si pro ně. Ne, že něco nejde. Pokud je to reálné, dělám pro to všechno.
„Tys byl vždycky nepříjemnej. Dobře se mi proti tobě nehrálo,“ povídal mi nedávno Michal Vondrka. Potkávali jsme se v derby se Slavií, kde on nastupoval jako mladík, a teď jsme se zase sešli u reprezentační osmnáctky.
Ale jo, takhle to bylo.
Musel jsem někoho seknout, přetáhnout a dostat se do zápasu. Když se podíváme na záznam tehdejšího hokeje, tak to byla ve srovnání s tím dnešním fakt prasárna. Věděl jsem, že musím dostat do hry fyzično, abych pomohl sobě i týmu.
I teď to mladým klukům ukazujeme. Uděláme sestřih přesilovek, oslabení, ale taky podařených hitů a obětavých zákroků. Každý vidí góly. Ale tohle jsou věci, které vás k nim dovedou. Posílí váš tým, zlomí soupeře.
Já na sebe uměl strhnout pozornost. Negativní emoce. Nevadilo mi to. Byl jsem provokatér a rád jsem tribuny ještě popíchnul. Ať si přisadí!
Řval na mě celý stadion a já cítil, jak mi to dodává sílu. Vždyť ty fanoušci si pro to přišli, zařvat na Žemličku. Jel jsem pod jejich kotel na vhazování a usmíval jsem se, a oni moc dobře věděli, že to je jenom hra.
Dokud to nepřesáhlo meze. V Pardubicích jsem jednou sednul na trestnou a vedle ní seděla rodinka. Děti spustily: „Ty zmrde jeden cikánskej!“ Já tomu nevěřil. Ty rodiče se ještě smáli. A už jsme si to s tatínkem začali vyříkávat.
To mě přivedlo k nepříčetnosti. Dítě takhle řve na dospělého chlapa, jak ho asi vychovávají? To nepochopím.
Že na mě dav řval „cikáne“, to jsem si časem zvykl. Ale děti? Ne, to nejde jen tak přejít.
Volá mi trenér František Výborný. Právě pod ním jsme vyhráli titul v roce 2000. Ale co může chtít? Popovídat si, probrat situaci v lize? Neměl jsem nejmenší tušení.
Pro nás to byla na podzim roku 2002 trochu typická sezona po titulu. Moc se nedařilo, ale pořád jsme věřili, že to zase znovu zlomíme. Jako už tolikrát předtím. Byl to ten moment, kdy před kabinou stáli novináři a my uvnitř začali cítit, že by se něco mohlo stát.
A taky že jo. Místo Václava Sýkory přišel Lojza Hadamczik. Věděli jsme, že si přivede svoje kluky, že tu soupisku trochu přetvoří.
Přesto… Přesto mě pan Výborný v tom telefonu šokoval.
„Ríšo, vyměnili jsme tě k nám do Litvínova. Zítra tě čekáme na tréninku.“
„Cože? Nikam nejdu.“ Přesně taková byla moje první reakce. Že to odnesu jako první, to jsem vážně nečekal. Já chtěl po té sezoně končit! Myslel jsem, že jsme ve Spartě domluvení, že budu v klubu pokračovat v jiné roli.
Asi to tehdejším pánům ve vedení nebylo pohodlné. Tak se mě zbavili. Ani zavolat mi nikdo ze Sparty nedokázal. Těžko jsem tohle chování kousal, těžko.
Celá ta výměna byla šílená. Honza Alinč měl jít z Litvínova do Sparty, ale nakonec si tu nikdy nezahrál a skončil v Karlových Varech. Ten to taky absolutně nechápal. Celý nešťastný mi volal, že sem nechce. Místo mě si vzali Romana Šimíčka z Finska. Operace kulový blesk.
Seděl jsem doma a dumal, co s tím. Nikam nejdu. Jenže, jak nejdu? Ve smlouvě jsem to neměl. Druhý den jsem se sebral a dorazil do Litvínova. Kluci tam byli v kabině skvělý. Moc dobře věděli, že to pro mě není snadný, a podrželi mě. Taky jim to nezapomenu.
Hráli jsme dole, nebyla to lehká sezona a já poprvé vyjel doma proti Pardubicím. Stoupl jsem na led a litvínovský kotel roztáhl obří plachtu s nápisem: „Žemličko, táhni zpátky!“ Doprovodili to tradičním skandováním na mou osobu…
Příjemné to nebylo. Vůbec. Kluci za mnou tehdy jezdili, ať si z toho nic nedělám, a i těm fanouškům se snažili domluvit. Mám to zapotřebí? Snažil jsem se soustředit na hokej, měl jsem jednu asistenci a mohl jsem v poslední minutě i rozhodnout.
Znovu jsem těm lidem ukázal, že se budu za svůj dres rvát. I za ten litvínovský. Paradoxně šéf kotle se tehdy jmenoval taky Žemlička, tak jsme si to vyříkali a bylo to v pohodě. V pohodě, ale nikdy takový jako ve Spartě. Ty roky v jednom mužstvu nešlo zapomenout.
A samozřejmě. Moc mě potěšili fanoušci v Praze, kteří mi po příjezdu s Litvínovem připravili velké ovace. Nefandili do třinácté minuty každé třetiny, skandovali moje jméno. Najednou jsem věděl, že jsem v jejich srdci asi nějakou stopu zanechal.
Byl to hezký pocit.
Fyzicky bych i ve čtyřiceti na ligu stačil. Jenom hlava už byla unavená. Už jsem se nechtěl nervovat, jak sezona dopadne.
Ani v tomhle věku mi to nebylo jedno.
V Litvínově jsem přidal ještě jeden rok, dokonce mě povýšili i tam na kapitána. Chtěli mi kontrakt ještě prodloužit, ale s díky jsem to odmítl. Jenomže přes léto se mi to rozleželo a chtěl jsem si splnit ještě jeden sen.
Miluju hory.
Představoval jsem si nějaké Rakousko, Švýcarsko… Tak agent poslal informaci do světa, pár týmů se ozvalo. Všude se ve finále zalekli mého věku. Nakonec se ozvali z Popradu, kam si mě vzal Tono Danko. Bývalý vynikající rozhodčí. Dělal tam prezidenta, zároveň starostu. Super chlap.
Bydlel jsem skoro dva roky na krásném hotelu u nově vybudovaného aquacentra, ráno rozhrnul záclony a koukal na Vysoké Tatry. Ten pohled jsem miloval. Každou volnou chvíli jsem se sbalil a už mazal do hor.
V závěru druhé sezony jsem se ještě jednou stěhoval. Měl jsem docela vysokou smlouvu, potřebovali ušetřit, tak mě poslali do Liptovského Mikuláše vybojovat záchranu. To bylo něco. V paneláku jsme měli byt s Honzou Kopeckým.
„Pánové, nebudu se po dvaceti letech loučit padákem,“ říkal jsem hned po příchodu.
Na zimáku nebyla posilovna ani prádelna. Tak jsem končil, jak jsem v tom Táboře na vojně začínal. Hezky v ruce jsem si nad umyvadlem pral prádlo sám. Ve dvaačtyřiceti jsem drhnul smradlavé ponožky. Je na čase to pověsit na hřebík, tohle bylo dost jasné znamení.
Poprad nakonec hrál v tom roce finále, my o padáka. Prohrávali jsme 1:2 v rozhodujícím utkání s Martinem, ale dokázali jsme to otočit. Dvakrát jsme vyhráli vhazování, dali dva góly. Hotovo. Hodně se mi ulevilo.
A to byl konec.
Teda skoro. Ještě jsme si to s Pavlem Šrekem protáhli v Roudnici nad Labem, kde jsme prožili postup do třetí ligy oslavovaný pomalu jako ty naše mistrovské tituly. Miluju to. Nedá se nic dělat. Hokej je pro mě součást života.
Stál jsem na střídačce a znovu měl ty známé pocity.
Měl bych jásat, pumpovat rukama a řvát radostí. A nic. Zase jsem to nedokázal.
Se sparťanskou juniorkou jsme na jaře roku 2023 vyhráli titul po devětadvaceti letech. Zase se ve mně probudila ta stará nostalgie a otázky, co s tím týmem bude. Co se stane z těch kluků, kterým jsme se snažili pomoci do života hokejového i toho civilního?
Zároveň jsem si toho úspěchu moc vážil.
Zkusil jsem si trénování i na extraligové úrovni, ale u mládeže jsem se našel. Zpátky ve Spartě i v reprezentaci, zpátky se spoustou kamarádů, se kterými jsme seděli v té mistrovské kabině. Honza Hlaváč mi dělá asistenta, jsou tu Jirka Zelenka, Jirka Kročák, Tomáš Netík mladší… Vedoucího mužstva dělá Jan Havel.
Zase chodím do práce do Holešovic, do Sportovní haly. Můžu si vzpomenout, jaké to bylo tehdy poprvé. Když mě usadili vedle Jirky Hrdiny a Tomáše Netíka. Jaké to bylo poprvé vidět těch deset tisíc lidí na tribunách z ledu. Aura toho místa je pořád silná.
Hodně věcí se změnilo, ale hodně jich zůstalo stejných. Jsem rád, když už na recepci potkávám známé tváře. Pozdravíme se a víme, že pokud v klubu zůstávají jeho bývalí hráči, ten klubismus se může předávat dál.
I těm malým klukům a později už vlastně chlapům.
Ještě jim snad pár let zkusím předávat to, o čem jsem mluvil. Vášeň pro vítězství, spravedlnost a nepostradatelnost týmového ducha.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází