Historik Jiří Malínský ve čtvrtém díle věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, a to především v kontextu jeho doby.
Při své kritice ultralevých zdůrazňuje Lenin jejich ztrátu historické revoluční paměti. A připomněl odstup Friedricha Engelse od blanquistických komunistických revolucionářů pařížské komuny: „Jsme komunisté (psali ve svém manifestu blanquističtí emigranti Komuny), protože chceme dospět ke svému cíli, aniž bychom se zdržovali zastávkami a kompromisy, které jen odkládají vítězství a prodlužují otroctví.“ (s. 80) s odvoláním na jeho text z r. 1874. A jako příklad uvedl nesčetné hospodářské boje, které v lepším případě končily obtížnými kompromisy a v horším potupnými porážkami. Schopnost rozeznávat vynucené a zrádcovské kompromisy i často komplikované mezní rozdíly mezi nimi je nutné řešit případ od případu: „Nalézt takový recept nebo obecné pravidlo („žádné kompromisy!“), které by se hodilo pro všechny případy, je nesmysl.“ (s. 82).
Je nutné se vyhnout, píše Lenin, oběma krajnostem: bezbřehému zatracování nebo naopak nekritické přípustnosti všech forem kompromisů: „Takovým lidem, kteří ještě nevědí, že všechny hranice v přírodě i ve společnosti jsou pohyblivé a do jisté míry podmíněné, nepomůže nic než dlouhodobé školení, výchova, uvědomování, politická a životní zkušenost.“ (s. 82–83). A sahá k líčení první světové války (imperialistické), ke kritice sociálšovinismu (hesla obrany vlasti) a poválečné Společnosti národů (podle Lenina „lupičské“), za kterou se skrývala v jeho optice obrana buržoazie a jejích třídně sobeckých zájmů proti politické moci. (I tady byla situace složitější: nejen ruská revoluce a zdůrazňování jejího rusství je obranou demokratického socialismu proti silné vlně evropského zpátečnictví /„reakce“/). K tomu ruský revolucionář dále dodává: „Je divné, že tito leví, mají-li takové názory, rozhodně neodsoudí bolševismus! Není přece možné, aby němečtí leví nevěděli, že celá historie bolševismu jak před Říjnovou revolucí, tak i po ní je plna případů lavírování, dohadování a kompromisů s jinými, i buržoazními stranami!“ (s. 83).
Lenin se proto vyslovil pro náležité využití „drobné“ politiky, založené na využívání vnitřních rozporů druhé strany, postupu po krůčcích, využít „každé, i sebemenší příležitosti získat na svou stranu masového spojence, třeba dočasného, vratkého, nestálého, nespolehlivého a podmínečného.“ (s. 84). Podle Lenina platí tato poučka pro předrevoluční i porevoluční období. Odvolal se přitom na Marxe a Engelse a ostře kritizoval v této souvislosti Kautského i Bauera. A uvedl řadu příkladů z nedlouhé historie bolševismu. Připomněl např. jméno ruské sociální demokratky, někdejší narodničky Věry Zasuličové (1849–1919), s níž působil v redakční radě periodika Jiskra. Současně se bolševici koordinovali s rolnickým hnutím, ale také podporovali ruskou buržoazii v jejím boji s carismem. Během první světové války se spojovali s kautskyány, levými ruskými sociálními demokraty (Julij Martov) i s částí ruských sociálně revolučních socialistů (Viktor Michajlovič Černov 1873–1952, Mark Andrejevič Natanson 1850–1919). Na Natansonovu adresu Lenin poznamenal „Natanson zemřel roku 1919 jako nám zcela blízký, téměř s námi solidární ´revoluční komunista´ –narodnik.“ (s. 86). Eserský rolnický program převzali bolševici vědomě doslovně.
Limity ultralevých
Naproti tomu němečtí leví komunisté nedokázali získat kautskyány pro svou „zásadovost“, zatímco bolševici měli na I. všeruském sjezdu sovětů v červnu 1917 13 %, na II. 25. října 1917 51 %. Dopustili se právě konstatovaných chyb, např. pomíjení buržoazních (demokratických) parlamentů a práce v nich. U nezávislých sociálních demokratů Lenin upozornil na existenci jejich levého křídla a důrazně odmítl ultralevé „obavy“ z jeho existence. Zajímavý je i jeho koncept poloproletáře (polovinu výživy získává prodejem své pracovní síly). Taktika (politika) lavírování je dána právě sociální složitostí proletariátu. Podle Lenina se to týká i versailleského míru: „Je třeba pochopit naprostou pochybenost taktiky, která nepřipouští možnost, že by sovětské Německo musilo (kdyby brzy vznikla německá sovětská republika) versailleský mír na jistou dobu uznat a podřídit se mu.“ (s. 89). Změna pohledu a stanoviska na tento dokument je věcí delšího vývoje: „Dávat přednost osvobození od versailleského míru za všech okolností, bezpodmínečně a okamžitě před osvobozením jiných imperialismem ujařmených zemí od útlaku imperialismu, je maloměšťácký nacionalismus.“ (s. 90). Lenin v této souvislosti odsuzuje Kautského, Hilferdinga i Otto Bauera (ještě linecký program SPÖ z r. 1926 zahrnoval anšlus). A ještě pádněji dodal: „Podstoupit boj, když je to zjevně výhodné pro nepřítele, ne však pro nás, je zločin, a takoví politikové revoluční třídy, kteří nedovedou ´lavírovat, dohadovat se a uzavírat kompromisy´, aby se vyhnuli zjevně nevýhodné srážce, nestojí za nic.“ (s. 90). Činil tak s výslovným odkazem na zkušenost brestlitevského míru.
Druhý československý prezident zvolenými způsoby, postupy a chováním během velkých, z vnějšku vyvolaných krizí let 1938 a 1948 se tedy choval leninsky, když důsledně hájil zájmy „malého“ (raději bych použil srozumitelnější výraz prostého) člověka podle a nezávisle na Leninových doporučeních v duchu a smyslu i „filozofii“ brestlitevského míru. Tuny dobové československé převážně stalinistické literatury padesátých až sedmdesátých let minulého století tedy byly podle toho makulaturou už v okamžiku svého vydání.
Komunistické hnutí ve Spojeném království
Obdobné problémy konstatuje Lenin také v případě rodícího se komunistického hnutí ve Spojeném království. I zde bylo ve vztahu k Třetí internacionále roztříštěné, i zde vládly ultralevé názory a fráze. Lenin v případě projevu britských ultralevých podotýká: „Autor však zřejmě nepřihlíží k tomu, že politika je věda a umění, které nepadá z nebe, které nikomu nespadne samo do klína, a že proletariát, chce-li zvítězit nad buržoazií, musí si vychovat své vlastní proletářské „třídní politiky“, kteří nesmějí být horší než politikové buržoazní.“ (s. 93). Opakoval také již v tomto výkladu popsané prvky své praktickopolitické revoluční politiky včetně bohatého rejstříku jejích alternativních pojetí. Výtky z oportunismu (nesoulad s britskými Scheidemanny, Hendersony), nesmí ztrácet kontakt se společenskou realitou a politickou praxí. To se podle Lenina týkalo i vztahu britských ultralevých k sociálně demokratické Dělnické straně (Labour Party, alternativně také Straně práce). Výzva jednat nekompromisně je podle Lenina chybná. A znovu se jednoznačně vyjadřuje: „Jedině tehdy, když „dolní vrstvy“ nechtějí starý pořádek a když „hořejší vrstvy“ nemohou vládnout postaru, jedině tehdy může revoluce zvítězit. Jinak je možné tuto pravdu vyjádřit slovy: revoluce není možná bez celonárodní krize (postihující vykořisťované i vykořisťovatele).“ (s. 98). Zde Lenin souzní s Ransdorfovou třetí fází sociálně ekonomické formace, s jejímž stádiem nezvratně přichází nástup vývojově vyššího stádia, tj. následné sociálně ekonomické formace. Ochota a připravenost k obětem na životech či životy položit musí podle ruského myslitele vyplynout z logiky revoluční situace, tj. jakési její zralosti. (Není také od věci připomenout Benešovu myšlenku z jeho táborského projevu předneseného 21. května 1938, že Tábor je symbolem síly, ale i omezení /konečnosti/ touhy či ochoty lidí po obětavosti a nezištnosti.)
Ve Spojeném království podle Leninova názoru revoluční situace dozrála k výbuchu; zdá se, že nejprve bylo nutno podpořit labouristy proti konzervativcům a liberálům a posléze využít zklamání dělnictva z Arthura Hendersona (1863–1935) a Philippa Snowdena (1864–1937) a svrhnout je po sjednocení britského komunistického hnutí. Pokud tito labouristé spojenectví s komunisty odmítnou, musí zvážit eventuality svých dalších kroků (ruský revolucionář k tomu věcně dodal, že disponuje nedostatkem podrobnějších informací o Spojeném království i vnitřním uspořádání Dělnické strany /Labour Party/).
Leninovy závěry
V závěrečné části své knihy Lenin demonstruje účinnost hospodářské a politické stávky na příkladu první ruské revoluce, neboť se potvrdilo, že: „význam proletariátu je nekonečně větší než jeho podíl v obyvatelstvu.“ (s. 103). Zkušenosti druhé a třetí ruské revoluce se staly součástí duchovního bytí světového socialistického dělnického hnutí. Podle Lenina potvrdily i nutnost boje proti jinonárodním „menševikům“ (sociálním demokratům Druhé internacionály). Vybočením z vývoje však byli i „ultraleví“.
Další Leninovy závěry vycházejí z aktuálního stavu a možností sovětského Ruska na jaře a v létě 1920. To nejdůležitější je boj proti oportunismu a ultralevému doktrinářství. Předpokladem pro to je vybudování centralizovaného, skutečně vedoucího ústředí. Zdůraznil: „Dokud existují národnostní a státní rozdíly mezi národy a zeměmi – a tyto rozdíly se budou udržovat ještě velmi a velmi dlouho i po nastolení diktatury proletariátu ve světovém měřítku – jednota mezinárodní taktiky komunistického dělnického hnutí všech zemí vyžaduje nikoli odstraňování rozmanitostí, nikoli stírání národnostních rozdílů (to by byla pro dnešek nesmyslná utopie), ale takové uplatňování hlavních zásad komunismu (sovětská moc a diktatura proletariátu), aby byly tyto zásady správně pozměňovány v jednotlivostech, správně přizpůsobovány národnostním a národnostně státním rozdílům a správně na ně aplikovány.“ (s. 104). Odlišování a vymezování národnostních specifik považoval Lenin za hlavní aktuální úkol proletářské revoluce.
Druhým hlavním úkolem je samotný přechod k národní a státní formě (specifické) sovětské moci (moci rad). Přitom není možné předbíhat úroveň společenského vědomí mas (dělnických a rolnických). A musí být brán do úvahy aktuální (přítomný) poměr sil – vnitrostátní, kontinentální i světový. Citlivým problémem je i dostatečně jemné a výstižné postihování rozdílů a neshod ve vládnoucím táboře. Dějiny jsou vůbec mnohostrannější a pestřejší – zdůrazňuje Lenin – , než si představují nejdokonalejší socialistické strany a jejich předvoje. A „musí zvládnout všechny formy nebo stránky společenské činnosti bez výjimky (dokončujíc po vydobytí politické moci, někdy s velkým rizikem a obrovským nebezpečím to, co nedokončila před jejím vydobytím); za druhé, že revoluční třída musí být připravena na nejrychlejší a nejneočekávanější záměnu jedné formy druhou.“ (s. 108). Obdobným způsobem musí být připravena armáda; v opačném případě hrozí revoluci těžká nebo i záhubná porážka.
Metafyzická (nedialektická) absolutizace ilegálních bojových prostředků jako jediných revolučních instrumentárií a zatracování legálních forem politické činnosti nasvědčuje tomu, že je tu co do činění se špatnými revolucionáři. Lenin pro tuto formu „revoluce“ používá výslovně termín „kontrarevolucionář“: „Proletariát potom, po svém vítězství, musí vynaložit obrovské úsilí, ba přestát přímo mučednické útrapy, aby se „osvobodil“ od takových kontrarevolucionářů.“ (s. 109). Platí to i pro „naplaveniny“, které se stávají nejpřesvědčenějšími „revolucionáři“ po drtivém, viditelně nezvratném vítězství revoluce – konjukturalisty, kariéristy. Najít a stavět na mezních momentech, jež umožňují pohyb vpřed, je hlavním úkolem západoevropských komunistů.
Modelovým příkladem je Anglie. Takovým podnětem mohou být parlamentní volby, vnitřní sociální nesoulady (Dreyfusova aféra), peripetie britské koloniální politiky, přetvoření tradeunionistické parlamentní práce v komunistickou parlamentní práci: „Komunisté v západní Evropě a v Americe se musí učit jak vybudovat nový, neobvyklý, neoportunistický, nekariéristický parlamentarismus.“ (s. 111). Agitátoři by měli chodit do nejprostších hospod, pronikat i do spolků a náhodných schůzí prostých lidí, věnovat se utlačovaným národnostem a dalším etnikům. Nevíme – a nemůžeme vědět, která jiskra bude tou, jež zažehne požár (s. 113) věcně prozrazuje a konstatuje Lenin.
Soudobým Západem vystupňované protisovětské a protiruské kampaně považoval Lenin za nechtěnou pomoc světového kapitalismu sovětům: „Pracují pro nás. Pomáhají nám vzbudit v masách zájem o podstatu a význam bolševismu. A nemohou si počínat jinak, neboť ´umlčet´, potlačit bolševismus se jim už nepodařilo.“ (s. 113). Komunismu všude raší tráva. Snaha o vyvraždění komunistů (např. v Indii, Maďarsku, Německu) komunismus nevyhubí: „Komunisté si musí být vědomi, že budoucnost rozhodně patří jim, a proto můžeme (a musíme) spojovat ohromné nadšení ve velkém revolučním boji s nejobjektivnějším a nejstřízlivějším hodnocením zběsilých záchvatů buržoazie.“ (s. 113–114). Komunistická taktika musí být za všech okolností podle ruského socialistického státníka pružnou.
Užitečným poučením pro komunisty „by mohl (a měl by) být osud, který stihl tak vysoce vzdělané marxisty a socialismu oddané vůdce II. internacionály, jako je Kautsky, Otto Bauer aj. Ti dobře věděli, že taktika musí být pružná, učili sebe a učili jiné Marxově dialektice (a mnohé z toho, co v tomto směru vykonali, navždy zůstane cenným přínosem socialistické literatury), avšak při uplatňování této dialektiky se dopustili takové chyby, nebo se v praxi ukázali být takovými nedialektiky …“ (s. 114), kterým bylo zhlédnutí v jedné určité, jednostranné formě a nepostřehli, že se vše naplnilo novým obsahem. Levý (ultralevý) komunismus je sice méně významný a nebezpečný než pravé doktrinářství (sociálšovinismus a kautskyánství), „ale to jenom proto, že levý komunismus je směr zcela mladý, právě se rodící.“ (s. 115).
Komunisté musí ze všech sil usilovat o vítězství sovětské moci a diktatury proletariátu současně na celém světě. Stačí však pokročit o malý krůček dále a triumf se až příliš snadno zvrací ve svůj opak. Zatímco pravé doktrinářství ulpělo na starých formách a nepostřehlo nový obsah, „levé doktrinářství ulpívá na bezvýhradném odmítání určitých starých forem a nepozoruje, že nový obsah si razí cestu všemi možnými formami, že naší povinností jako komunistů je ovládnout všechny formy“ (s. 116, Leninem zdůrazněné pasáže jsou podtrženy). V závěru svého pojednání Lenin vyslovuje naději, že lze plným právem doufat vzhledem k množství stále se měnících forem v rychlé a úplné vyléčení mezinárodního komunistického hnutí z dětské nemoci „levého komunismu“. (Připomínám proslulý Leninův rozhodčí výrok ze IV. kongresu Komunistické internacionály „Kreibich jeden krok vpravo, Šmeral dva kroky vlevo“.)
Předchozí díly: