Orel Eddie a jeho banda zoufalců. Kdo byli nejslavnější lůzři sportovní historie?

Když si někdo vyslouží přezdívku Orel, budí to dojem chlapáka se supermanskými schopnostmi. Neohroženého machra, jemuž všichni závidí. Lovce rekordů i žen. Tím vším Eddie Edwards, otylý britský štukatér se silnými brýlemi, předsazenou čelistí a úsměvem praštěného poplety, rozhodně nebyl.

A přece se mu říkalo Orel právem.

Díky svým perutím utkaným ze snů a z neskutečné troufalosti přeletěl nejen přes hory předsudků, ale s odstupem mnoha let i přes zástupy daleko talentovanějších a schopnějších soupeřů, na jejichž jména si už dávno nevzpomenete.

Protože Eddie byl jen jeden.

Na olympiádě v Calgary 1988 se už první den soutěžení proměnil v legendu. V obou tamních závodech skončil beznadějně poslední, na nejbližší příčku ztrácel až 50 metrů. Fanoušci z něj přesto šíleli. Byli paf z jeho nesportovní figury, nehvězdně nedokonalého úsměvu i totálně humpoláckého stylu. Byl tak zoufale sympatickým outsiderem, že si na něj každý chtěl sáhnout, poplácat ho po ramenou.

Páni, ještě před pár dny neměl ani na letenku do Kanady, musel si na ni půjčovat od matky. A teď si najednou připadal jak Paul McCartney. Vozili ho v limuzíně, volal mu Dustin Hoffman, sponzoři se o něj prali.

O něj.

O chlapa, který při trénování ve Finsku přespával v psychiatrické léčebně, protože na hotel nezbylo. Který jednou v alpských zemích ze stejného důvodu trávil noci zabalený do dek v tělocvičnách pod ping-pongovými stoly, jindy mrznul ve spacáku v kravíně. O něj, který se v jedenácti letech kvůli infekci kolene bál, jestli bude vůbec chodit. O něj, jemuž se na vybavení skládali soupeři – lyže měl od Rakušanů, helmu od Italů.

„Boty byly navíc velké, musel jsem nosit šestery ponožky,“ tvrdil.

Vlastně ho postupem doby přestalo bavit, že ho má každý za takového nekňubu.

„Nebyl jsem přece ve všech závodech poslední. Za svoji kariéru jsem porazil Španěla, Bulhara i Maďara,“ vysvětloval.

Všechno marné. Jeho sláva přece stála přesně na tom.

I proto o Eddiem nedávno vznikl úspěšný film s Taronem Egertonem v hlavní roli. I proto mu teď, kdy slaví šedesátiny, gratuluje celý sportovní svět.

Jeden vlastňák za druhým

Byly časy, kdy někteří funkcionáři Mezinárodního olympijského výboru označovali Eddieho štítivě za výsměch sportu. Jenže bafuňáři, kteří se odjakživa berou trochu moc vážně, mají zkrátka smůlu – fanoušci drží rádi palce nejen hrdinům, ale i antihrdinům.

Lůzrům, chcete-li.

A do takového Edwardsova klubu by ostatně patřila celá řada dalších, pro něž se žádné medaile ani poháry nikdy neleštily.

Sám „Orel“ by jistě měl pochopení třeba pro madagaskarský fotbalový tým Stade Olympique l´Emyrne, který v zápase domácí ligy proti AS Adema prohrál neskutečným poměrem 0:149. Kdo hrál trochu fotbal, tomu ten výsledek z roku 2002 přijde podezřelý, neuvěřitelný. A něco na tom je – k tak divokému skóre se utkání mohlo dobrat jedině proto, že trenér svému mužstvu nakázal: „Dávejte si jeden vlastňák za druhým!“

Prý to byl protest proti rozhodčím.

Těžko ale říct, zda tím obhájci předchozího madagaskarského titulu něčeho dosáhli.

Diváci z toho byli každopádně rozmrzelí – po zápase požadovali vrácení vstupného. A madagaskarský svaz následně netrestal nepřesné sudí, nýbrž povstalce ze Stade Olympique. Kouč, který netradiční protest vymyslel, nesměl další tři roky trénovat.

Od padesátého gólu nuda

To takový ukrajinský tenista Artem Bahmet před pěti roky proti ničemu neprotestoval. A jeho šílený výkon z turnaje v Dauhá nezasloužil sebemenších sympatií. V zápase proti Thajci Krittinu Koyakulovi totiž prohrál 0:6, 0:6 po pouhých 22 minutách, během nichž neuhrál ani jedinou výměnu. Bahmet hrál hůř než darebně, na druhou stranu kurtu nevracel ani nejjednodušší údery.

Jak je něco takového možné?

Téměř okamžitě po utkání se na internetu objevily ofocené tikety, které dokazovaly, že Bahmetova blamáž byla ve skutečnosti jedním velkým sázkařským podvodem. A že Ukrajinec – věřte nebo ne – před tím vlastně ani tenis nikdy nehrál.

I tohle je současný vrcholový sport.

Přitom ze své blízké i dávnější historie zná bezesporu též arcidebakly, za nimiž žádný komplot nestál.

Jako když ragbisté Austrálie smetli Namibii 142:0. Když hokejisté Detroit Red Wings při utkání NHL v roce 1944 znemožnili New York Rangers poměrem 15:0. Když hráči amerického fotbalu z Georgia Tech uštědřili v roce 1916 soupeřům z Cumberlandu výprask 222:0. Když osmnáctiletí hokejisté Jižní Koreje porazili své stejně staré protivníky z Thajska 92:0, přičemž jen Song Dong-hwan vstřelil 31 gólů. Když slovenské hokejistky při olympijské kvalifikaci v roce 2008 potupily Bulharky porážkou 82:0.

#WinterOlympics 1988 was Eddie Edwards time to shine. Olympic ski jumper Eddie 'The Eagle' Edwards (born Michael Edwards) on Edinburgh airport's carousel. https://t.co/mzRjwhCwMa pic.twitter.com/36Wc6qV7vV

— SCRAN (@Scranlife) February 9, 2018

„Od padesátky už to byla trochu nuda,“ přiznala tenkrát slovenská kapitánka Zuzana Moravčíková.

Nuda? Pro Bulharky asi moc ne.

Jejich trenér za stavu 0:77 odvolal brankářku z ledu, poslal místo ní do hry o jednu hokejistku v poli víc. Tak moc chtěl vstřelit alespoň jeden gól. Místo toho se musel smířit s dalšími pěti trefami ve své brance.

V tu chvíli se mohl cítit úplně jako Eddie Edwards.

Snad až na to, že tentokrát Dustin Hoffman nezavolal.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Mladí sportovci jsou přetížení, v čem tkví problém?