Má nějaký zvláštní význam název Will-o’-the-Wisp, neboli Bludička?
S motivem bludičky jsem se už nějakou dobu setkávala na obrazech, dlouhodobě se totiž zajímám o výtvarné umění. Zaujal mě svou tajuplnou atmosférou a na novou desku jsem napsala skladbu na tohle téma. Představovala jsem si, jaké by to asi bylo být bludičkou, a pak jsem si to celé převedla do metafory a posunula do současnosti. Bludička láká pocestné někam do bažin, takže to není úplně pozitivní postava. Ale třeba si nemůže pomoct a nedokáže se chovat jinak, i kdyby chtěla. Podobně jako lidé, kteří nemůžou změnit nějaký svůj zlozvyk. Bludička tak může být vlastně kdokoliv, kdo stále v sobě s něčím bojuje.
O výtvarné umění se zajímáte pasivně, nebo i aktivně?
Nemaluju, bohužel. Ráda bych, ale neumím to, nemám ten dar. Takže jsem jenom divák.
Jaký směr nebo styl se vám líbí?
Mám strašně ráda české umění přelomu 19. a 20. století a celé 20. století. Klasiky jako Jana Zrzavého, Zdeňka Sklenáře, Antonína Hudečka, Antonína Slavíčka, Jaroslava Panušku, Maxe Pirnera a podobně.
VIDEO: Barbora Mochowa v režii Petra Lexy z kapely Slza zpívá o naději |
Zkoušela jste někdy něco „vážnějšího“ namalovat?
Jako dítě jsem si kreslila hodně, částečně nějakou vlohu asi přece jenom mám, ale chybí mi trpělivost. Kdybych se tomu opravdu chtěla věnovat, vyžadovalo by to hodně úsilí a práce. Hudba mi vždycky šla víceméně sama od sebe.
Přesto mám pocit, že vaše hudba do značné míry „výtvarná“ nebo lépe vizuální je. Zvukové krajiny, výjevy, které se při poslechu odehrávají před očima...
Pokud to na někoho tak působí, jsem tomu ráda. Je pravda, že já i producent Viliam Béreš máme rádi v hudbě barevnost. Líbí se mi to míchání zvuků a nálad, kontrasty. Ale u mých písniček se výtvarno projevuje spíš v textech, v jejich námětech.
Provokují mě radikální křesťané ve vládě, říká zpěvačka Zuzana Mikulcová |
Z jakého důvodu zpíváte výhradně v angličtině?
Při skládání si do písniček rovnou zpívám v pracovní angličtině nebo svahilštině, která zní jako angličtina. Pak už by mi znělo trochu zvláštně a zároveň legračně předělávat píseň do češtiny, takže proto. Ale mám v plánu udělat album v češtině. Pokud ne kompletně, tak aspoň v několika věcech.
Čili se zpěvem v češtině problém nemáte?
Vůbec, česky zpívám taky moc ráda, ale zatím tvořím tímhle způsobem.
Vyzkoušela jste si na Will-o’-the-Wisp oproti debutu Waiting For The White Raven něco úplně nového?
Rozhodně. Debut byl syrovější, spontánní, protože jsem ještě neměla moc zkušeností. Písničky se nahrály v podobě, v jaké jsem je složila, a bylo z velké části hotovo. Tentokrát jsem pracovala s Viliamem Bérešem na písních od začátku, takže jsou opravdu „zprodukované“. Deska má širší, plnější a barvitější zvuk. Viliam dělal pro mě i nečekaná rozhodnutí, když třeba úplně vyhodil moje piano a nahradil ho jinými zvuky. Pracovali jsme i s mým hlasem, byl to zkrátka jiný proces než u debutu.
Dokázala jste sama sebe při nahrávání alba něčím překvapit?
Kolikrát jsem byla překvapená – v pozitivním slova smyslu – jak se některá písnička vyvinula nebo jak narostla oproti první verzi. Viliam mě občas vybízel k tomu, abych si s hlasem hrála, vytvářela různé zvláštní zvuky. Zprvu jsem se trošku ostýchala, ale byla to zábava. Motivoval mě taky, abych vyzkoušela jiné hlasové polohy, které by mě do konkrétní skladby třeba vůbec nenapadlo použít.
Zúčastnila jste se dvakrát národního kola Eurovize. Co vás přimělo se přihlásit?
Nikdy jsem nesnila o tom, že bych se přihlásila do Eurovize, vlastně jsem ani nevěděla, že je možné tam posílat písničky. Ale před pár lety jsem byla na prvním českém songwriting campu, kde jsem se poprvé setkala s Viliamem a společně jsme vytvořili píseň True Colors. Organizátor a hudebník Jan Vávra mě ponoukl k tomu, abych ji poslala na Eurovizi. Byla to otázka jednoho e -mailu, tak jsem si řekla: proč ne. Poslala jsem ji bez nějakých očekávání a byla jsem strašně překvapená, že to vyšlo. Takže takhle to proběhlo, žádný plán v tom nebyl. Rok na to už jsem věděla, oč jde, a šla jsem do toho cíleně.
Sedm odvážných míří do boje o účast na Eurovision Song Contest |
Jak Eurovizi vnímáte?
Myslím si, že by bylo fajn, kdyby byla ještě rozmanitější co se žánrového zaměření týče. Nebo možná také něčím prostší. Řekla bych, že v ní pořád převládá určitý styl, ale je pravda, že v posledních letech se to mění a slovo dostávají přece jen i trochu jiné, do určité míry alternativnější žánry. Z toho mám radost. A co se konkrétně mé účasti týče, díky ní se mi ozývají lidé ze zahraničí, kteří ta dvě česká národní kola, kterých jsem se zúčastnila, sledovali. Což beru jako velké plus a jsem za to moc vděčná.
Použila jste výraz „alternativní“. Charakterizovala byste tak svou hudbu?
Cítím se asi někde na pomezí. Dříve zněly moje písně asi alternativněji, ale teď díky spolupráci s Viliamem jsem se posunula k novému zvuku, který mě moc baví a o kterém jsem vlastně snila. Nálada, která je pro mě charakteristická, zůstala, ale písně mají teď větší energii, větší tlak, možná i přímočarost. Ale stále jsou v naší hudbě místy zvláštní, možná pro někoho i překvapivá místa. A s tím nás strašně baví si pohrávat, tvoříme úplně svobodně. A já vůbec nedokážu odhadnout, jak to zapůsobí na někoho, kdo to slyší úplně poprvé.
Svého času jste byla členkou skupiny Sinuhet. Dokázala byste ještě někdy v budoucnu být součástí nějaké kapely?
Už si to moc nedokážu představit. Tehdy to bylo skvělý, moc mě to posunulo a ty písně, které kluci ze Sinuheta skládali, jsem měla opravdu ráda. Ale od doby, kdy jsem začala psát vlastní věci, se mi mnohem líp funguje s pocitem, že dělám něco, co jde přímo ze mě.
