Celý rozhovor o životním příběhu muzikanta Honzy Fica si můžete přečíst v prosincovém časopisu TO, který vychází právě dnes, tedy 14. prosince. Tady je malá ochutnávka.
Když jsem tě jako syna své kamarádky před 2 lety poznala, vyprávěl jsi mi příběh svého života od okamžiku, kdy jsi byl na dně. Jak to tenkrát bylo?
On ten můj život byl často jak na houpačce. Nejhorší období jsem měl asi někdy před devíti či deseti lety, kdy jsme s bývalou manželkou měli malého, čerstvě narozeného syna. Z různých důvodů, na jejichž pomyslném vrcholku stála šílená spánková deprivace, jsem se propadl do depresí a úzkostí. Tehdy jsme to ve vztahu neustáli, rozvedli jsme se, odešel jsem od rodiny i ze zaměstnání a přespával jsem nějaký čas převážně u kamaráda ve sklepě.
Začal jsi vyrábět elektrické kytary. Myslím, že to není zrovna nic jednoduchého. Jak tě to napadlo?
To mě napadlo dávno před tímhle životním kolapsem. Už ve třinácti letech jsme s kamarádem prováděli první pokusy o stavbu elektrických kytar. Tehdy to bylo z toho důvodu, že jsme chtěli být slavní rockeři, ale měli jsme doma jenom staré trampské kytary. A žádný slavný rocker samozřejmě na trampskou kytaru nehraje. Nevěděli jsme, kde sehnat pořádnou elektrickou kytaru, internet jsme neměli, e-shopy nebyly a ani jsme neměli peníze. Měli jsme ale domácí dílny svých otců, tak jsme se do toho pustili. Výsledek byl samozřejmě katastrofální a kytary skončily asi v kamnech, to už si nepamatuju. Pak jsem začal vyrábět americké lidové kytary z krabic od doutníků, takzvané Cigar Box Guitars. To bylo v době, kdy jsem se učil u pana Havlíka hrát blues a zjistil jsem, že k tomuhle stylu patří i jiné nástroje než běžná kytara. Vyrobil jsem prvních pár pokusů a pak jsem si dal inzerát, že je za něco vyměním nebo prodám za symbolický peníz, abych mohl vyrábět další kusy a zdokonalovat se. Překvapivě o tyhle kytarky byl zájem, takže se to začalo nabalovat. Ale v různých obdobích jsem se tomuhle koníčku věnoval s různou intenzitou, několik let jsem se ani výrobě, ani hudbě nevěnoval vůbec. Naplno jsem se do výroby elektrických kytar a dalších podobných nástrojů pustil právě až po tom svém kolapsu.
Vím, že teď máš zase docela těžké období. Zakázky na kytary polevily a ty svou dílnu stěhuješ zpátky do svého domu. Jak k tomu došlo a jak to snášíš?
Je to tak. Jsme v dílně dva – já a Lucie – na výrobu kytar a potom Věrča na výrobu snímačů. V době, kdy jsme zařizovali velkou dílnu, byla po našich kytarách slušná poptávka, nestíhali jsme vyrábět, a když jsme vyrobili kytaru na sklad, byla v řádu hodin prodaná. Teď prochází společnost a skoro celý svět hodně turbulentním obdobím a lidé mají jiné starosti než nakupování ručně stavěných kytar na zakázku.
Samozřejmě pořád vyrábíme, ale míň. Velká dílna je pro nás v téhle situaci až moc velký luxus. Já mám doma pořád vybavenou dílnu, ve které jsme vyráběli kytary dřív, takže se přesuneme zpátky a já si zase budu užívat to, že můžu chodit do práce v županu s hrnkem kakaa v ruce. Samozřejmě nikomu není příjemné, když se jeho firmě přestává dařit. Pro mě je to navíc skutečně kus života, poslání, mám v té firmě svoji duši. Na druhou stranu nic nemůže být pořád jen skvělé, a když se jednou nadechneš, musíš někdy i vydechnout. Přijde mi to normální a věřím, že další nádech zase přijde a bude zase na chvíli líp. Aspoň mám teď víc času na ostatní věci.
Nezapomeňte, už dnes na stáncích prosincové číslo časopisu TO!
Komentáře (0)