Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Ohlas publika na naše koncerty je úžasný, říká král rom´n´rollu a frontman Terne Čhave Gejza Bendig

18. prosince 2023
Čtení na 9 minut
Gejza Bendig (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Gejza Bendig (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Gejza Bendig je jedním z nejosobitějších romských hudebníků, frontmanem a hitmakerem – nejen na ethno scéně etablované – kapely Terne Čhave z Hradce Králové. Ta mimo jiné získala v roce 2009 žánrovou hudební cenu Anděl za desku „More, love!“ a svému jedinečnému hudebnímu stylu říká rom´n´roll.

Gejzo, jaké byly tvoje hudební začátky?

Přestože rodiče muzikanty nebyli, z hudební rodiny jsem, protože strejdové, děda i praděda hráli a byli skvělí hudebníci. Ty já ovšem znám už jenom z vyprávění. A z party mých vrstevníků jsem vlastně začal hrát jako poslední. Kluci ve třinácti už hráli, ale mě to nějak nebralo. Pak jsem ovšem byl na návštěvě u svého strýce a tety, bylo mi asi čtrnáct, oni zahráli a zazpívali a mě to doslova okouzlilo. Strašně se mi to líbilo a já se o muziku začal vážně zajímat.

Předpokládám, že tvým hlavním nástrojem byla od počátku kytara?

Předpokládáš špatně (smích). Strejda mě sice chvilku na kytaru podomácku učil, ale mým hlavním nástrojem byla baskytara, dokonce jsem na ni chodil do lidušky (Lidová škola umění, pozn. autora). Po dvou letech mi učitel oznámil, že učební látku určenou na pět let jsem zvládl za dva roky, takže mi to asi šlo (smích). Pak už jsem se vydal vlastní hudební cestou.

Takže sis založil první kapelu?

Přesně tak, s Petrem Vyšohlídem, kamarádem ze třídy. Pak jsme přibrali ještě bicí, takže jsme měli klasickou rockovou trojku – kytara, baskytara, bicí. 

Co jste hráli?

Všichni jsme sdíleli lásku k Led Zeppelin a Rush. Takže jsme začali hrát jejich písničky, a musím říct, že opravdu hodně věrně, že jsme všichni byli puntičkáři a chtěli to hrát dokonale. Taky jsme hráli šest hodin denně, takže nějaké výsledky jsme mít museli. Byli jsme rockeři každým coulem.

Gejza Bendig (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Gejza Bendig (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

To je zajímavé, protože jsi byl z rodiny, kde někteří hráli romskou tradiční muziku a ty jsi „ulétl“ na rocku.

Měl jsem romské i neromské kamarády. Táta Petra Vyšohlída byl výborný muzikant, skládal hudbu pro Divadlo Drak, které mělo tehdy světové renomé. Jezdil různě po Evropě a vozil hudební desky kapel, které tady nebyla šance koupit. Tak jsme se tak nějak přirozeně s tou muzikou sžili, oblíbili si ji. Navíc jsme občas něco nahráli do divadelních představení, ke kterým pan Vyšohlíd skládal hudbu. Dokonce mi koupil, po domluvě s mými rodiči, na tehdejší poměry velmi drahou baskytaru. Bylo to krásné období.

Kam směřovaly tvé kroky po základce?

Šel jsem na učňák, na obráběče kovů. Bylo to hodně náročné, protože jsme s klukama z kapely už začali hodně jezdit, hrát. Právě na tomhle učilišti jsme se seznámili s naším bubeníkem, Romanem Vránou. Ten pak šel v osmnácti dokonce na konzervatoř. Záhy si našeho úsilí ve zkušebně všiml šéf SSM (Svazu socialistické mládeže), který se o nás začal starat, zařizovat nám koncerty, jezdil s námi po nejrůznějších soutěžích. 

Tak to rozhodně nevypadá jen na nějakou „školní kapelu“. Jak jste si říkali?

VVB – Vyšohlíd, Vrána, Bendig. A formát školní kapely jsme rychle přerostli. Opravdu jsme do toho byli zažraní, dokonce jsme hráli na festivalu Vokalíza s Janou Hruškovou, známou zpěvačkou, která později emigrovala do Německa. 

Hráli jste také autorské skladby?

Ne, nebo opravdu minimálně. Nás ty převzaté pecky beze zbytku naplňovaly, protože byly složité, technicky náročné. Byli jsme na sebe hrdí, že v šestnácti umíme zahrát takhle těžkou muziku. Byla to idylka, ale pak jsme narazili, přece jen byla doba komunismu a na nějaký čas jsme nuceně dohráli.

Proč? Myslíš zákaz hraní ze strany režimu?

Ano. Postupně jsme hráli písně i od jiných kapel, hráli jsme tzv. novou vlnu, ještě dříve než Pražský výběr. Vystupovali jsme na spoustě koncertů, hospodské sály byly narvané máničkami, často se koncerty pořádaly načerno, ilegálně. Takže byla otázka času, kdy narazíme. Na jeden koncert, po avízu nějakého práskače, přijeli policajti a bylo vymalováno. Na druhou stranu jsme měli štěstí v neštěstí. Zatímco ostatní skončili v antonech, my jsme dostali jen zákaz činnosti. Občas jsme ale stejně hráli. Pořadatelé si pro nás přijeli, ani jsme nevěděli, kde budeme hrát, a zase nás pak odvezli. Byl jsem takový disident amatér „smích“. 

Gejza Bendig (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Gejza Bendig (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Jak dlouho jste s kapelou VVB hráli?

Vlastně celý učňák, takže asi 3,5 roku. Pak jsme museli řešit další život, rukovali na vojnu, takže jsme se zpátky už dohromady nedali.

A pak začala tvoje romská muzikantská éra?

Ne tak úplně, protože po vojně jsem se živil tím, čím jsem se vyučil, dělal jsem obráběče kovů. Ovšem měl jsem vzdáleného bratrance, Frantu Gorola, a ten absolutně nádherně zpíval. Začali jsme spolu hrát, ale já ho neuměl pořádně doprovodit. Byla to úplně jiná, z mého pohledu hrozně nenáročná muzika v porovnání s tím, co jsem hrál předtím – Zeppelini nebo Rush. Přesto jsme udělali kapelu – takovou zábavovku, ale přeci jen jsem už měl možnost do romské muziky zapracovávat trochu jiné prvky, nápady, a mělo to úspěch. Ten trochu jiný zvuk se líbil. Franta byl skvělý zpěvák, takže když jsme se chtěli účastnit soutěží amatérských kapel, neměli jsme šanci. Porotci nás nechtěli hodnotit, říkali nám, že jsme profíci. Kdysi dávno se Frantovi dostalo velké pocty, protože se před jeho zpěvem poklonila i legenda Věra Bílá. Franta byl opravdu výborný a uměl to s lidmi. Nakonec jsem ale pár let před revolucí s hudbou skončil. Štvalo mě neustálé ježdění, oficiálně jsem hrát nesměl, takže to nebylo takové, jaké jsem si to přestavoval.

Sametová revoluce naštěstí přišla a vše změnila… To už ti bylo, počítám-li dobře, nějakých 26 let.

Ano, po revoluci za mnou přišli kluci z Terne čhave, že by chtěli, abych s nimi začal hrát a dal tu jejich hudbu trošku dohromady. Přeci jen byli oproti mně mladší, 17, 18, 19 let. Muzice se navážno do té doby nevěnovali, prostě si občas v parku zahráli na kytary, byli hodně na začátku a měli užší hudební rozhled. Po zkoušce jsem si občas musel vzít brufen, jak mě z té muziky bolela hlava (smích). Ale kluci byli tvární, učili se rychle a vlastně byli v pohodě. Nebrali věci osobně a nechali mě naplnit moji představu, jak by to celé mohlo znít.

Začínal jsi v kapele hrát hned na kytaru nebo to zprvu byla basa?

Hrál jsem hned na kytaru. Měl jsem pocit, že v tom našem stylu si baskytary moc neužiju, že ty basové party jsou moc jednoduché. Navíc hrát pořádně na kytaru pro mě byla výzva, protože jsem se kytaristou necítil, neuměl na ni nic zvláštního. Proto jsem se chtěl zlepšit, dosavadní hraní stačilo jen na nějakou tu zábavovku. 

Terne Čhave (FOTO: Dušan Svíba)
Terne Čhave (FOTO: Dušan Svíba)

Co podle tebe stojí za úspěchem Terne Čhave?

To není žádná veliká záhada. Pořád jsme se chtěli rozvíjet, přicházet s něčím novým, překvapivým. Někdy to byl trochu boj, já jsem hodně tlačil na pilu a klukům se to moc nelíbilo. Chtěl jsem rozšiřovat naše možnosti, obzory. Přece jen jsem byl rocker, měl jsem zkušenosti i s jinou muzikou.

Se zvyšujícími se nároky pak docházelo i na těžká rozhodnutí. Například z počátku s námi na bicí hrál můj kamarád Honza Dzurko. Nějakou dobu to stačilo, ale po čase, když jsme měnili zvuk i další věci, jsem si říkal, že už je to málo a na bicí by hrát neměl. Tehdy jsme se s ostatními kluky pohádali, nebylo to vůbec lehké. Honza pak hrál na klávesy a do kapely přišel excelentní bubeník, Libor Frýdl, ve svém oboru špička. A neskutečně to rozšířilo naše možnosti, změnilo to naši muziku.

Myslíš tím, že větší instrumentální dovednost Libora posunula celou kapelu někam jinam, výš?

To ani ne, tak jsem to nemyslel. Jasně, je skvělé, když máš v kapele skvělé instrumentalisty, ale já myslel hudební rozhled. Muzikant, který přichází z jiného hudebního světa, poslouchá různorodou muziku a dokáže ji zahrát, pak přináší také jiné nápady, jinou energii, a to zase dává nové impulsy klukům, kteří takový hudební rozhled nemají, jsou v nějaké žánrové ulitě. 

Vy jste vždy měli nějaké neromské muzikanty, což vás odlišovalo od jiných, čistě romských kapel – mám teď na mysli jejich etnické složení. 

To je pravda a já za to byl vždycky rád. Už jsem to naznačil v předchozí odpovědi, kluci přicházejí z trochu jiného hudebního světa, s jinou kulturou, cítěním, energií. Já to nikdy nebral jako něco potenciálně omezujícího. Naopak. Vždy to kapelu obohatilo, ať už šlo o Libora Frýdla, houslistu Adama Pospíšila nebo teď dalšího skvělého bubeníka Dušana Černáka. Oni mají výraznou zásluhu na tom, že Terne Čhave vždy zněli jinak než ostatní romské kapely. My ostatní jim necháváme svobodu, nesnažíme se z nich udělat Romy. Naopak. 

V tom jsme si názorově velmi blízko, já mám také rád hudební projekty, kde jsem se potkal s muzikanty z různých zemí, nebo s neRomy z Čech. Vždy to bylo jiné, zajímavé, bylo to dobrodružství…

Mimo jiné, když se i slavné kapely chtějí posunout někam jinam, vytvořit nový zvuk, točí novou desku a mají tuhle ambici, zvou ke spolupráci producenta, který je často z úplně jiného hudebního světa, protože přichází s úplně novými nápady. Manželka i děti mi občas nadávají, když si odskočím ke spolupráci za jinými, jakoby amatérskými muzikanty, že se jim věnuju, ale mě to zkrátka zajímá. Zajímá mě pohled romského muzikanta a kam se pak jeho hudba ubírá.

Terne Čhave (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Terne Čhave (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Co říkáš na trend, kterým se romská hudba čím dál více posunuje k zábavové hudbě hrané na klávesách? Dnes se na „samohrajkách“ nehrají už jenom svatby a křtiny, ale dokonce i pohřby, což bylo ještě před pár lety nemyslitelné…

Já vím, máš pravdu, ale zároveň to nechci hodnotit, to já nedělám. Ale je fakt, že to obecně romskou hudbu trochu devalvuje a ta tradiční se tím trochu vytrácí. Ale nechci to nějak odsuzovat, takový je zkrátka trend.

Když se ještě vrátíme k Terne Čhave, co ty osobně považuješ za největší úspěch kapely? Máš doma například hudební cenu Anděl, kterou se mnoho romských muzikantů pochlubit nemůže…

Vojto, nechci, aby to vyznělo nějak hloupě, lacině, jako klišé, ale pro mě je důležitý každý koncert. Já vlastně považuju za největší úspěch fakt, že stále koncertujeme, pořád je o nás zájem a lidé se skvěle baví, tleskají, oceňují naši muziku během koncertu. To je pro mě nejvíc. Mají z naší hudby radost, to je přece skvělá věc! Cítím i zadostiučinění, že tolik let hrajeme, že pořád máme lidem co říct. 

A baví tě pořád i ježdění na koncerty, spousta času v autě, na cestách? Přiznám se, že mě už ne…

Mě to pořád baví, nemám s tím žádný problém, protože jsme skvělá parta, každý ví, co chceme hrát, že chceme hrát pro lidi, vše si krásně sedlo, jsme přátelé. Navíc jsme teď jezdili na velké koncerty a ohlas publika je úžasný. Tahle zpětná vazba je motorem pro další práci i ježdění dlouhých štrek. 

Máš pravdu, že když ti několik stovek nebo tisíců lidí pošle energii, kterou dáváš do svého hraní, zpět, je to neuvěřitelná síla a myslím, že mnoho hezčích pocitů není… Gejzo, pracuješ ještě na nějakém dalším hudebním projektu mimo kapelu?

Ano a úplně mě to pohltilo. Asi před dvěma roky mě oslovila paní z hudebního festivalu Věčná naděje a vnukla mi nápad hrát písně z Osvětimi a dalších koncentračních táborů. Šlo o to je citlivě uchopit a vystoupit s nimi na několika koncertech. Původně se mi do toho moc nechtělo, měl jsem obavy, přece jen to je hodně emočně náročné téma. Nakonec jsem se do toho ale pustil a tak mě to chytlo, že jsem v tom až po uši. Ty písně, které vznikly uprostřed nesmírné tragédie, jsou neskutečně silné, především texty a jejich sdělení. V tuto chvíli mám dvanáct skladeb již hotových, připravili jsme i vizualizaci – dobové fotografie, které se se svolením příslušných vlastníků mohu během koncertu promítat. Teď zbývá najít a vybrat hudebníky, se kterými budu projekt realizovat. Jsem rád, že jsem do toho šel, zároveň pociťuju velkou zodpovědnost. Tak mi držte palce!

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.

Žaneta Černochová na titulce Romano voďi 6/2023 (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Žaneta Černochová na titulce Romano voďi 6/2023 (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon