Tereza Horváthová: Kroužek
Naše desetiletá dcera leží líně natažená na křesílku, mhouří oči a zírá na poletující prach nasvícený posledními paprsky slunce, které se pomalu přesouvá a brzy zmizí úplně. Přesvědčuje mě, že dnes odpoledne rozhodně nikam nepůjde... Nijak úporně. Ve skutečnosti mi zcela zrale vyjmenovává, všechny důvody, proč by zrovna dnes měla vynechat jeden ze svých šesti kroužků.
Mami, já tam chodím ráda, ale už toho mám všeho moc, musím si někdy odpočinout... Lelkování, zevlování a okounění je ve světě, kde každá chvíle musí být vyplněna nějakým programem, kdy každá minuta dětí musí být zorganizovaná a pod kontrolou, něco jako vzácné koření.
Čtěte také
Ačkoli si v září při rozepisování rozvrhů pokaždé říkáme, že bychom děti neměli přetížit, vždycky nakonec společně podlehneme tomu mámení, díky němuž mají děti hrát na nějaký nástroj, chodit na dobrou výtvarku, na skvělý dramaťák a tancovat, aby měly pohyb, a na skauta, protože to je podstatná zkušenost a byla by to škoda, a to ještě vždycky něco přibyde ve škole a kvůli kamarádům...
Možná na tom vnitřně lpím proto, že jsem celé dětství chodila na keramiku (jeden kroužek ze dvou), a ač jsem nikdy nebyla nijak zvlášť manuálně zdatná ani výtvarně nadaná, ten středeční kroužek, myslím do velké míry probudil mé estetické vnímání a chuť dívat se na svět jinak než jako konzument.
Čtěte také
Hluboké kamenné kádě umístěné v chladné kobce za ateliérem plné mazlavé červené hlíny a šedého jílu, police narvané roztodivnými keramickými sochami a bustami, hrnčířský kruh a nepochopitelně rostoucí symetrická hladkost misek a džbánů, které pak k mému úděsu jejich tvůrci znovu rozbíjeli a vraceli hlíně, vzorkovník glazur s nekonečnými možnostmi překrývání, rozpálená obrovská pec, obří drdol mé učitelky paní Adamcové, sochařky, které jsem po kroužku stála modelem, Mária, pozdější animátorka, a její dokonale hladké a promyšlené sochy ryb, bludišť a ptáků a mé rozvalené expresivní výtvory, které jsme s mou drahou učitelkou zachraňovaly hned od začátku, od chvíle, kdy začaly růst a zároveň se bořit. Nic z mých výtvorů nemělo dokonalý tvar, a přesto jsme po mnoha hodinách bojů s její pomocí často dospěly ke konci a daly výsledek vypálit.
Jen v krátkosti tu musím zmínit doma už značně otřepanou historku: Paní učitelka totiž jeden z mých robustních výtvorů, obří rybu politou modrobílou glazurou, přihlásila do soutěže Děti, mír a umění, kde v obrovské konkurenci (včetně nádherného a vypracovaného bludiště, na kterém pracoval celý tým těch nejlepších od nás) vyhrála první místo, a já jsem se tak, zmatená a přesvědčená, že jde o strašný omyl nebo nějaký vtip, ocitla na pódiu v Domě železničářů, kde mi porota s vážností předala krabici skutečných olejových barev a několik skicáků.
Čtěte také
Ta krabice pak mnoho let ležela nedotčená v mém psacím stole a já jsem se ji neodvážila otevřít, jen jsem si přičichávala ke lněnému oleji a fermeži a později jsem ji darovala někomu, kdo olejovky uměl používat.
Fascinující proměna barev při glazování a skleněná hloubka tmavě modré, neakademický laskavý přístup paní Adamcové, která nikdy nic neposuzovala, jen byla vždy přítomná radou i pomocí, samozřejmé pochopení, že rukodělné nadání je dar, kterým neoplývám, a přesto se o něco mohu pokoušet, aniž bych byla směšná, vůně toho místa v suterénu pseudorenesanční vily v Gröbovce – to všechno se ve mně asi rozezní, vysloví-li mé dítě slovo kroužek...
Tak já nakonec jdu, řekne má třináctiletá dcera zase jindy, když se s ní dohaduju o smyslu pro povinnost a dané sliby... oddechnu si. Ale zejtra pudu až na druhou hodinu, abych se vyspala...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
