Psal se 17. prosinec 1962. Po chodbě pražského rozhlasu kráčel dirigent a muzikolog Josef Hrnčíř. Narazil na zoufalého kolegu, který na něj vybafl: „Ty, hele... Neznáš nějaké dítě, co řve?“
Dirigent Hrnčíř se zamyslel: „No, znám. Jedno takové mám doma. Proč?“ „A zpívá?“
„Jo, zpívá...“ odvětil dirigent.
To kolegovi stačilo. Už následujícího dne stála v rozhlasovém studiu Hrnčířova malá dcerka Magda a za doprovodu kapely Setleři začala prozpěvovat do mikrofonu: „Naše teta peče léta na Vánoce vánočku, nereptáme, aspoň máme něco pro kočku...“
Houpal jsem se v síti, když se na zahradu domu, kde jsme bydleli, nastěhovalo stádo opic, které měly námluvy. Ty se projevují tak, že vydávají zvuk, jako by někdo podřezával hrocha. A já v tomhle prostředí napsal vánoční píseň.