Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Když se čas od času ohlédnu zpátky, zmocní se mě pocit, že se v životě všechno děje z nějakého důvodu.
Atletika pro mě byla dlouhá léta číslo jedna. Nejdřív jsem na Julisce dřel sám a snažil se přiblížit svým desetibojařským vzorům, posléze jsem tam drtil svoje svěřence. Stadion mi byl prakticky polovinu života druhým domovem. Možná to zní jako klišé, ale kdo se někdy snažil ve sportu něčeho dosáhnout, ví moc dobře, o čem mluvím. A tak pro mě byl skejt a veškeré jemu podobné srandičky dlouhou dobu tabu. Bál jsem se, že to odnesou kotníky, a všemu, co mělo kolečka, jsem se radši obloukem vyhýbal.
Velkým obloukem, ne tak těsným, jakým teď objíždím kuželky.
Přišlo to až kolem roku 2014, s vlnou, která přinesla zázrak jménem longboard. Všichni ho chtěli a já nebyl výjimka. Dodával nám pocit, že jsme strašně cool a že nám patří svět. S kámošema jsme hledali nová místa, kde se dá jezdit, neustále jsme tunili svoje prkna a obráželi snad všechny akce, které longboardová komunita pořádala, aby nám nic neuniklo. Prostě velký longboarďáci.
Právě na jednom takovém festu jsme potkali pár lidí, mezi nimi i manžele Škrabalovy z Poličky, kteří u svého stánku lákali na slalomové mistrovství světa.
„Koho zajímá slalom, vole. Tady jsem si koupil nový kolečka, abych moh‘ pořádně slajdovat a ne se proplítat mezi nějakýma trapnýma kuželkama.“
Jak moc hloupě si teď přijdu, když si na to vzpomenu, vám asi nemusím dlouze popisovat.
Když jsem pak asi o měsíc později ležel o prázdninách doma a nudou se kopal do zadku, ulpěl mi pohled právě na letáčku, který jsem si od toho stánku tehdy odnesl. A tušíte správně, do Poličky jsme tenkrát s klukama skutečně vyrazili.
S bradou až na zemi jsme pak za skandování nečekaně velkého davu sledovali, jak se jezdci jeden po druhém řítí dolů v rychlostech, které jsme na longboardu neviděli ani z rychlíku.
Domů už jsem jel prakticky s kompletní slalomovou výbavou. Tak málo stačilo, aby mi tenhle sport učaroval a aby se ten velkej longboarďák, co do Poličky ráno přijel, vracel večer domů jako slalomář.
Jak brzy pochopíte, pokud budete číst dál, tenhle sport je tak trochu punk. Žádné přehnané zdržování kvalifikacemi, start na mistrovství světa si jednoduše koupíte. A jak že se to vlastně člověk stane profesionálním skejťákem?
Inu, stačí se na to cítit. Nepsaným pravidlem sice je, že se jím stáváš ve chvíli, kdy seš nejlepší amatér, ale jsou i kluci, kteří se ani po vítězství mezi hobbíkama na profi úroveň necítili, a zároveň tací, co na ni přešli, aniž by titul vyhráli.
A tak se taky občas stane, že se jen tak mimochodem v den závodu dozvíte, že pravidla, která jsou obvyklým standardem, tady neplatí.
„Lidi, poslouchejte. Vzhledem k tomu, že potřebujeme naplnit televizní přenos, jsme byli nuceni trochu pozměnit postupový klíč. Takže. Na úvod jede každý dvě kvalifikační jízdy, z nichž se počítá ta lepší. Na základě toho následně vybereme TOP 16, která pojede od nejpomalejšího po nejrychlejšího. Z top 16 uděláme TOP 6 na základě součtu nejlepších časů. No a téhle šestici nakonec všechny předešlé časy škrtneme a pojedou all-in. Good luck všem.“
Jo, přesně takhle jednoduché to je.
Naštěstí nejsem ten typ, co by se hroutil. Prostě jsem si hodil skejt na rameno a šel se připravit.
A tak jsme začali. Podle YouTubu jako samouci. Lustrovali jsme Facebook a hledali na netu všechno, co s longboardem souviselo.
Nejtěžší bylo ale najít místa na trénink. Co se týče kopců, má sice Praha co nabídnout, ale jen málo z nich je skate friendly. Z jedné ze skupin jsem se dozvěděl, že skupinka slalomářů trénuje na Strahově, na kopci u stadionu. Jenže když jsme se tam vypravili, nenašli jsme nic víc než tečky nasprejované na vyhřátém asfaltu. Tečky s pravidelnými rozestupy. Nemusíte být zrovna Sherlock, abyste poznali, že to je jasná stopa po slalomářích.
Tak jsem si na bílých tečkách postavil kuželky a rozjel se vstříc nové vášni.
Vítr je takový fantom sportu. Dokáže vás popohnat i zbrzdit, může vám závod vyhrát i prohrát, a přitom ho většinou ani nevnímáte. Neschováte se před ním. Když vám fouká do zad, cítíte se, jako byste tratí letěli. Všechno se najednou zdá tak nějak jednodušší. Každý, kdo kdy dělal atletiku, cyklistiku nebo další podobné rychlostní sporty, ví, že vítr může být to pověstné eso v rukávu. Eso, které ale nevlastní žádný z hráčů nebo závodníků. Zkrátka máte buď štěstí, nebo smůlu. Když se totiž tenhle živel pustí proti vám, máte najednou pocit, že stojíte na místě jako přibití. Jako byste šli proti zdi.
Hned při své první jízdě na mistrovství světa jsem před tou zdí stál já. A věděl jsem, že jestli chci jít v soutěži dál, musím tu zeď během následujících dvou jízd prorazit. Nebo v ní aspoň vykutat díru, kterou bych prolezl do nejlepší šestnáctky.
Vítr místy fučel tak silně, že se skejty položené na silnici třásly a chvílemi i popojížděly. Zvládnu kvaldu a pak už to bude dobrý, doufal jsem v duchu, zatímco jsem se připravoval ke startu.
Na vrcholku startovní rampy byl vítr cítit ještě víc. Argentinské sluníčko pálilo do tváře a nad silnicí na kopci pode mnou se v jeho žáru vlnil vzduch. Čekat na lepší vítr nemělo cenu. Pevně jsem oběma rukama chytl rukojeti po stranách a dvakrát se zhoupl dozadu. Byl jsem napnutý jako tětiva luku.
Teď, nebo nikdy.
O necelou minutu později už mě plácali po ramenou.
„Nice ride, good job!“
To bych řekl, že good job. První jízda mi totálně sedla. Možná to zní trochu nafoukaně, ale faktem je, že do cíle jsem si přivezl na druhého kluka v pořadí náskok skoro vteřinu. Ve sportu, kde mnohdy rozhodují tisíciny, je to celkem solidní polštář.
Druhou jízdu mi vítr nepřál ještě víc. Dokonce tak moc, že jsem projel jen prvních pár kuželek. Věděl jsem, že nemá smysl se dál šponovat. Tak jsem to dojel na jistotu.
Bylo jasné, že nejlepší šestnáctku už mi nikdo nesebere. Ale já chtěl víc.
Vyprázdnění života jen na základní a bezpodmínečně nutné úkony vzalo spoustě lidí radost ze života a uvrhlo je do stínu pochybností a prázdnoty. Covid zasáhl do všech sfér společnosti. Nikdo nevěděl, co bude za týden, za měsíc, za rok a jestli vůbec ještě někdy budeme žít normálně. V záplavě zpráv o obětech viru se člověku zdál i sport, který miluje, nicotný. Nedokázal jsem ale jen sedět a nic nedělat. Doma jsem měl základní vybavení na lehkou posilku, takže nějaké trhy a přemístění jsem zvládal naboso a s ručníky pod činkou, abych nerozšvihal podlahu a nepopudil sousedy. Panelák, no.
Atletice jsem dal s lehkou hořkostí a velkým zklamáním definitivní sbohem. Slalom pro mě skoro na dva roky přestal existovat.
Znovu jsem se na kolečka postavil až v roce 2022 na slalomářském kempu v Novém Městě na Moravě. Tradiční akce plná ježdění se skvělou partou v krásném prostředí, prostě příležitost vypnout na chvíli hlavu a vypadnout z toho každodenního blázince. Celý kemp navíc vrcholí závody, takže člověk může zjistit, jak si v konkurenci Američanů, Brazilců a spousty Evropanů stojí. Co vám budu povídat, někdy je to zjištění fajn, jindy už o dost míň.
Když jsem vyjel na trať, měl jsem pocit, jako by ve mně během té dvouleté odmlky uzrálo všechno, co jsem předtím natrénoval. Jel jsem klidně, s čistou hlavou a bez jakýchkoliv očekávání. Považoval jsem ten závod za dobrou šanci se rozjezdit a vyzkoušet si, jestli na to pořád mám.
A bylo z toho vítězství.
„Gratulace, kámo. Tak ať ti to v Argentině sviští,“ vybafl na mě při pozávodním posezení Šroubek.
„What? V jaký Argentině?“
„No na mistrovství světa přece. Vždyť ses tam dneska nominoval!“
Vím, že teď budu před vámi vypadat jako blbec. Ale já v tu chvíli neměl ani páru, o čem ten člověk proboha mluví. Vždyť ve skate slalomu se na start na mistrovství světa prostě přihlásíš, zaplatíš a jedeš. A nemusíte k tomu být ani profík, ani milionář. Startovné se pohybuje v řádech několika stovek dolarů a přihlásit se může prakticky každý. Tak jaká kvalifikace?
Až právě Šroubek mi vysvětlil, jak se věci mají. Že letos je šampionát zařazený do World Skate Games. Že ten sranda závod, jak jsem si původně myslel, byl kvalifikační závod. A že mám za dva a půl měsíce startovat mezi nejlepšími skejťáky světa za velkou louží.
„Argentina, víš, co to znamená,“ vrhla na mě moje přítelkyně Domča šibalský pohled, jen co jsme sedli do auta.
„Já vím, je to tam krásný.“
„Krásný taky. A ty steaky!“
Podívali jsme se na sebe a oba naráz vyprskli smíchy. Jsme totiž stejní magoři na jídlo.
Jenže když jsme si doma sedli a začali počítat, smích nás přešel. Byla půlka srpna a do mistrovství světa v zemi nejlepších steaků chybělo, jak už jsem předeslal, něco kolem sedmdesáti dní. A zkuste si za tak krátkou dobu legálně sehnat 160 tisíc.
Jasně, jedna možnost byla oškubat příbuzné, druhá vyluxovat účet do sněhobíla a třetí vsadit na skvělého outsidera ve Velké pardubické. Prodávat ledvinu se mi moc nechtělo. Je to vůbec legální?
Čistý list.
Šest nejlepších slalomářů světa. A mezi nimi já.
Pět kluků, kterým foukalo do zad. A pak já.
Nevěřil jsem, že je tohle možný! Že můžu mít takovou smůlu. Dokonce i startér, kterým nebyl nikdo jiný než předseda našeho klubu, už se jen smál. Byl u každého mého startu, viděl v mých očích tu naštvanost i zoufalství a společně se mnou doufal, že v ten nejdůležitější moment se štěstí obrátí.
Neobrátilo. Vítr se prostě rozhodl, že dneska už se napomáhal dost. A že jestli chci vážně vyhrát, musím to zvládnout sám.
Tak se tu nepřízeň osudu pokusil zvrátit aspoň náš předseda.
„Počkej si,“ zašeptal, zatímco předstíral, že mi očišťuje rampu.
„Nespěchej, času dost.“
Věděl jsem, že tenhle závod nepojedu ani tak proti soupeřům, jako spíš proti větru. Že to bude doslova s větrem o závod.
Ale taky jsem věděl, že to je můj den. A že na to mám.
Rázně jsem zaklapl vizor.
„Jedem!“
„Kluci, mohl bych s vámi na vteřinku mluvit? Víte, stala se taková věc…“
Mohlo by se zdát, že naběhnout na nejvyšší vedení ve firmě s žádostí o prachy na ježdění na skejtu není dobrý způsob, jak si udržet zaměstnání. Taky jsem to nikdy předtím neudělal, naopak, škemrat někde o peníze mi bylo dost proti srsti. Ale taky to byla moje jediná možnost, jak sehnat aspoň nějakého sponzora.
Čekal jsem leccos, fakt jsem byl připravený na všechno. Že mi řeknou, že jsem se zbláznil a pošlou mě do háje, nebo že se mi vysmějou.
Místo toho mi ještě ten večer zazvonil telefon.
„Čau Kubo, tady Shmejky. Nadhodil jsem tu tvoji situaci generálnímu a je pro. Měli bychom pro tebe nějaké peníze. Za pár dní máme velkou poradu, kde to celé projednáme, ale vypadá to slibně!“
I přesto, že se mi nakonec podařilo sehnat ještě pár dalších sponzorů jako Veolia, SnowPanic a Ermewa, dar od DHLka pokryl největší část výdajů na cestu. A jedním příspěvkem to neskončilo. Hned první den v práci po návratu z Argentiny mi celá parta kolegů připravila nádherné přivítání a sami kluci z vedení přišli s nabídkou dlouhodobého sponzoringu. Prý jako odměnu za vzornou reprezentaci.
Je těžké vyjádřit, jak moc si tohohle kroku od DHLka vážím. Když jsem u něj ještě jako nadějný atlet před dvanácti lety začínal na poloviční úvazek pracovat, hlavním lákadlem pro mě bylo, že tam pracovali kluci z atletické tréninkové skupiny. Nějakých vidin zářné kariéry jsem byl dalek, byl to pro mě zkrátka džob, který mi dával svobodu odjet si párkrát do roka na týdenní soustředění a čachrovat se směnama, jak se mi to hodí.
Teď se nebojím říct, že je to pro mě rodina. Bez nadsázky. Tak blízká rodina, že se ti blázni chtěli na mou cestu do Argentiny složit! Což se naštěstí nestalo. Nechci vypadat nevděčně, ale nevím, co bych musel udělat, abych se jim za něco takového odvděčil.
„Yes, yes, yes!“ Začátek mi sedl jak blázen. Adrenalin mi sice koloval žilami rychlostí světla, ale přesto jsem se dokázal plně soustředit. Nevnímal jsem ani spalující horko, ani hvízdání větru. Jediné, co pro mě existovalo, byly ty malé žluté značky vystupující ze silnice.
Do háje!
Hned jak jsem podjel sedmou kuželku, věděl jsem, že mám problém. Kopec byl prudký a já byl najednou o půl metru jinde, než jsem měl být. To prostě jen tak nesrovnáte. Všichni kluci přede mnou se navíc ve finálové jízdě extrémně zlepšili, takže moc prostoru na chyby mi nezbývalo.
Tak jsem se rozhodl holt další kuželku shodit.
Možná si říkáte, že jsem blázen, protože tím jsem si ten závod nadobro pohřbil. Naopak. Zachránilo mi to zadek.
Moc dobře jsem věděl, že kdybych se snažil osmičku objet, ztratil bych daleko víc. Rozhodilo by to můj rytmus a výrazně bych zpomalil. Bylo výhodnější obětovat jednu kuželku a schytat dvě desetiny penalizaci za cenu toho, že další kuželky projedu stoprocentně.
Tohle rozhodnutí bylo to nejlepší, co jsem v danou chvíli mohl udělat. I s penalizací jsem klukům nadělil tři desetiny.
Občas není jednoduché lidi přesvědčit, že skejt není jen zábava pro puberťáky v kalhotách s rozkrokem u kolen a kšiltem dozadu. Že to je stejně plnohodnotný sport jako fotbal nebo hokej.
To znamená, že jezdit slalom na skejtu není jen o tom si na něj na vršku kopečka stoupnout, proplést se mezi pár kuželkama a dole seskočit. Příprava nejlepších slalomářů si v ničem nezadá s přípravou top sportovců z jiných odvětví, musí v ní být síla, rychlost, dynamika, fyzička i koordinace. Namíchání toho správného tréninkového koktejlu je alfou a omegou každého úspěšného sportovce.
A každý si musí recept na ten koktejl najít sám, někde přidat, někde ubrat. Možná byste čekali, že světová špička bude plná Italů, Rakušanů nebo Francouzů, kteří na trénincích sjíždí z vrcholků Alp do údolí a mají za sebou obrovské realizační týmy.
Obě domněnky jsou bohužel mimo. Zaprvé, spousta nejlepších závodníků nejen že nemá realizační tým, nemá dokonce ani trenéra. Většina z nás trénuje sama s partou kamarádů, ale slalomářské trenéry byste spočítali na prstech. Zadruhé, na Mont Blancu se závody nejezdí. Trend rovinatých závodů paradoxně nahrává spíš nám, závodníkům z placatých zemí.
To by mi dávalo jistou šanci. Jenže já nejsem tělesnou konstitucí prototypem závodníka na roviny. Se svými sto kily se s přispěním fyzikálních zákonů mnohem raději a úspěšněji řítím z kopce dolů. Mojí doménou je těžká síla. Takže chodím do fitka rubat stejně jako za svých mladých atletických let. Právě díky atletice sám moc dobře vím, co si můžu a nemůžu dovolit.
Díky ní znám své tělo, vím, jak rozplánovat přípravu a taky dokážu rychle vyhodnotit, co mi sedí a co mě naopak pošle do kopru. Jako třeba těžké sedy uprostřed sezóny, s těmi jsem tehdy šlápnul hodně vedle.
Ale chybami se člověk učí, ne?
A tak nás všechny na rovinkách drtí Lotyši. Existuje i pár dobrých kluků z Ameriky nebo rodinné duo otec - syn z Francie, ale jinak je ten blok frajerů z Pobaltí ze světového trůnu prakticky nesvrhnutelný.
Českou republiku poslední dobou reprezentujeme v kategorii profíků jen dva a je to přetahovaná o sto šest. Neznamená to ale, že bychom si šli po krku. Naopak, slalom je naším společným zájmem a úspěch jednoho je úspěch celé komunity. Zní to trochu frázovitě, vím, ale přesně tím se snažíme řídit, když spolu sdílíme tipy na trénink, posilku nebo vybavení.
Když to totiž nebudeme rozvíjet my, neudělá to nikdo za nás. De facto máme u nás jen dvě až tři základny, a sice v Poličce, Plzni a Praze. I přesto, že má skate slalom víc než padesátiletou historii, je v Česku sportem veřejnosti poněkud neznámým. Mnoho lidí, možná včetně vás, o něm dokonce nikdy v životě neslyšelo.
Tak jsme se v letošní sezóně rozhodli za to vzít a protlačili slalom do všech možných médií, která o nás stála. Byli jsme v rádiu, hlavní televizní zpravodajské relaci, různých magazínech a mluvili jsme v několika podcastech. Pro nároďák se nám podařilo sehnat kolem patnácti sponzorů, díky nimž mohlo čtrnáct reprezentantů, od juniorů až po profíky, vyjet na mistrovství světa do Ameriky bez stresu z toho, že si budou muset všechno zacálovat sami. Pokud si člověk nesežene solidního sponzora, platí si drtivou část svých výdajů z vlastní kapsy.
A nepolevujeme. V příštím roce bychom chtěli spojit síly s longboarďákama a uspořádat nějakou mega akci třeba na Strahově. Kdo ví, třeba se ze skate slalomu stane druhý hokej.
„So Jakub, how do you feel right now?“ vychrlil na mě angličtinou se silným španělským přízvukem reportér místní televize.
Věděl jsem, že to mám v kapse. Že jsem vyhrál. Tak jak se asi můžu cítit.
Dojetím mi trochu došel dech a snad jsem i na chvíli zapomněl anglicky. To ale vůbec nevadilo. Za mnou se totiž rýsovalo něco, co vydalo za tisíc slov.
Z toho obřího kopce, který jsem před chvílí sjel, se řítila Domča. Ruce nad hlavou, nohy rozjeté do nejvyšších možných otáček a z pusy jí lítaly nesrozumitelné radostné výkřiky, které jsem i na tu dálku slyšel, ale nedokázal je rozšifrovat. Bylo to jedno. Věděl jsem, že je úplně stejně šťastná jako já.
Nechal jsem reportéry reportérama a běžel jí vstříc. Prostě scéna jak z nejvíc kýčovitého romantického filmu, jaký si dokážete představit, takové té echt slaďárny. Chyběl už jen západ slunce a zpomalený záběr jako ve Shrekovi.
Občas slýchám některé sportovce říkat, že čím míň trénují, tím líp závodí a naopak. Jako bývalý trenér bych takovému rouhání neměl vůbec naslouchat. Jenže já to sám znám. V letošní sezóně jsem dřel jako kůň. Makal jsem na tom, abych dokázal obhájit loňský titul, ale bylo to spíš trápení, které místy přecházelo do zoufalství.
Od chvíle, kdy mi v argentinské kvalifikaci fouklo poprvé proti, je vítr pořád mým nepřítelem. Marně čekám na závod, kdy se to zlomí.
V zádech mám ale něco silnějšího. Třeba Domču, které vděčím za strašně moc. Nebýt jí, nebyl bych tam, kde jsem teď. Pomáhá mi se sháněním sponzorů, daněmi a spoustou dalších věcí, se kterými bych se sám pral. Nebo tu svou partu slalomářů, kteří ve mně i v tom letošním marastu udržovali naději, že se to zas jednou obrátí. A taky DHLko, díky němuž můžu pořád dělat to, co mě baví, aniž bych musel mít strach, že se kvůli tomu nenajím.
Jedna věc se mi na skate slalomu vážně líbí – je jako život. Závodí v něm děti, junioři, amatéři, profíci i protřelí grandmasteři. A člověk občas musí změnit rytmus. Někdy jsou kuželky postavené v jedné lajně a s trochou obratnosti je můžete prosvištět, jindy jsou rozeseté daleko od sebe a musíte se k nim pořádně natáhnout. Některé musíte dokonce shodit, abyste se srovnali a ty další projeli už napřímo. A nakonec můžete být v cíli o půl kopce dřív, ale kvůli penalizacím stejně prohrát.
Každému se může stát, že udělá chybu. Nejsme neomylní. V cíli ale rozhoduje to, jak se s danou chybou dokážeme vypořádat. Úspěch někdy dělí od neúspěchu ty nejmenší detaily a rozhodnutí, která musíme učinit během nanosekundy. Jestli jsou správná, nebo špatná, zjistíme často až na cílové čáře.
Nikdy ale není dobré vzdát to předčasně.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází