Ilustrace Lukáš Novotný
„Klimatická změna je mojí největší úzkostí, větší než to, že přijde válka. Mám totiž děti, které to zažijí. Lidstvo už v historii čelilo mnohým hrozbám, ale teď poprvé člověk změnil okolí natolik, že může zničit sám sebe. Tím, že změnil atmosféru.“
(Martin Šimečka, spisovatel a publicista)
„Je hrozné slyšet, že politici necítí dostatečný tlak společnosti, aby kvůli změně klimatu více konali. Říkají nám tím, že nezastávají svoji funkci, aby dělali dobré věci pro společnost, ale že dělají jen to, o co si řekne, aby byli znovu zvolení. Nejde navíc očekávat, že běžný člověk má čas si uvědomovat a sledovat všechny podstatné problémy a ještě k tomu chodit klepat na dveře ministrům a podepisovat tisíce peticí.“
(Lucia Szabová, Klimatická koalícia)
Bratislava není město, které by ohromovalo architekturou, urbanismem a útulností veřejného prostoru. Má svoje momenty, v soutěži s Prahou nebo Vídní – hlavními městy, která jsou jí nejblíž – by však souboj o nejpříjemnější místo k životu nejspíš prohrála. Dalo by se namítnout, že zrovna české a rakouské hlavní město jsou těžcí soupeři, Bratislava nicméně u mnohých mladých lidí prohrává i soutěž s Brnem, a to nejen kvůli vysokým školám a nabídkám práce. Přesto se tu před pár lety začal psát mimořádně zajímavý příběh outsidera, od nějž se příliš nečeká. Outsidera, který se rozhodl vybrat si disciplínu, v níž může excelovat.
Zmíněnou disciplínou je díky původnímu povolání primátora Matúše Valla, jenž je profesí architekt, péče o veřejný prostor. Pokud se zprvu změna projevovala nenápadně a oceňovali ji jen informovaní starousedlíci, letos město osvěžil bez přehánění grandiózní projekt. Na zdejším náměstí Svobody v sousedství Slovenského rozhlasu a Úřadu vlády nechalo vedení města opravit třiačtyřicet let starou fontánu, největší v Bratislavě. Normalizační památka, která nese jméno Družba, svou rozlohou a ikoničností upomínala na doby spartakiád a nesvobody, po rekonstrukci však vysílá úplně opačné signály. Její spuštění bylo ve městě událostí roku.
Náměstí Svobody, jehož dominantní část fontána s bazénem o průměru 45 metrů zabírá, se proměnilo v odpočinkové veřejné prostranství s nekrytým akvaparkem, kde se letos na dohled od Úřadu vlády a Prezidentského paláce brouzdali v úporných letních vedrech děti, turisté, i lidé cestou z práce. Někteří piknikovali na trávě, jiní se opalovali přímo ve fontáně. Bratislava v tu chvíli působila jako jedna z osvícených evropských metropolí, které se rozhodly, že čas jde ve městě trávit nejen někde uvnitř nebo v autě, ale taky na ulici nebo na náměstí.
Text je součástí série Tepelné ostrovy, která se zabývá také klimatickou politikou v Praze, Hamburku nebo Madridu.
Že jde o myšlenku ve středoevropském prostoru relativně novou, ukázaly některé nesouhlasné mediální reakce. „Kúpalisko nepatrí před úrad vlády,“ napsal redaktor deníku Postoj. Vyjádřil tím názor, který mezi konzervativními obyvateli silně rezonoval, doteď je na fontánu starosta města dotazován v rozhovorech s celostátními médii. Nadšených reakcí ale bylo také nespočet.
„Těší mě, že se teď říká, že se Bratislavané rozhodli mít svoje město rádi a žít s ním,“ komentuje to pro Deník N primátor Vallo. Pro Team Bratislava, stranu ve vedení města, má totiž snaha oživit veřejný prostor ambicióznější cíl než jen zpříjemnit městské prostředí. Podle primátora jde o pokus změnit percepci města a způsob, jakým se lidi k sobě chovají, jak vysvětluje ve stejném rozhovoru. „Náměstí Svobody je naše nové místo demokracie,“ dodává s tím, že se během bratislavského Pride pochodu i několika dalších událostí ukázalo, že prostranství s fontánou bude ideálním dějištěm demonstrací. Jen šest týdnů po jmenování nové vlády jeho slova potvrdily tisíce lidí skandujících na náměstí „Dost bylo Fica“.
Bratislavská vize demokratizovaného veřejného prostoru, kde může odpočívat nebo protestovat každý, je mnohem idealističtější, jasnější, ale i nenápadně radikálnější než způsob vyjadřování pražských politiků, kteří se ve většině prezentují bez velkých vizí, jako by byli pouhými obchodníky s voličskými hlasy. Matúš Vallo a jeho tým má však na rozdíl od stran kandidujících v Praze, nucených vstupovat do nesourodých koalic, jistotu velké voličské podpory – bratislavský primátor získal v posledních volbách více než 60 procent hlasů a jeho lidé mají na radnici pohodlnou většinu. O podporu svých voličů se může celkem bez obav opřít.
Od října ve 21. století
Mnohé části centra, o zbytku města nemluvě, jsou ale zatím novým uvažováním radnice nedotčené. Bratislava navíc není ani moc zelená. I proto, že není velká a je kompaktní, obklopená lesy a nedalekými horami, město dřív nemělo pocit, že by bylo třeba více parků. Naopak téměř všude se tu dostanou auta. Teprve od začátku října v Bratislavě platí tzv. chodníková novela umožňující zpoplatněné parkování pouze na označených místech, a ne prakticky kdekoliv.
„V říjnu jsme se konečně dostali do 21. století, protože to, jak se parkovalo na Slovensku doteď, není úplně normální,“ okomentovala to novinářka z deníku SME Zuzana Kovačič Hanzelová. Na kvalitě veřejného prostoru je stále vidět, že ještě donedávna bylo možné auto prostě nechat bez přemýšlení na chodníku. Napříč městem narazíte na množství zaprášených „nemíst“, neuklizených zákoutí a chodníkových ostrůvků sloužících jako parkoviště. Některé městské části přistupují na nové pravidlo jen neochotně a vypadá to, jako by novelu vůbec nezaregistrovaly.
Je tedy markantní rozdíl mezi tím, jak o městu informují média a pocitem, jaký z něj můžete mít jako pěší návštěvník. Z mediální debaty je snadné usoudit, že se v Bratislavě odehrává obrat směrem k podpoře městské hromadné dopravy, cyklistů a chodců a politikám poučeným o změně klimatu. Opravují se chodníky, přístřešky na zastávkách, prezentuje se program Město pro děti, funguje cirkulární centrum KOLO, staví se tramvajová trať na Petržalku – byť v této souvislosti Vallo čelí kritice za zpoždění. Koncem léta se stal terčem mnoha vtipů i tvrdých nadávek za novou cyklostezku na Vajanského nábřeží, která v každém směru ubrala pruh autům. Cyklostezka zřejmě jako polarizující téma vydrží na dlouho, nedávno se s ní pokusili návrhem na změnu silničního zákona zúčtovat politici Smeru a Hlasu.
Vallo se však na účet automobilistů nevyjadřuje nikterak radikálně, na otázky odpovídá s tím, že ve městě musí být prostor pro každého a auta už svůj prostor mají. Když tedy upozorňuje, že „nejde proti autíčkářům,“ má pravdu. Město zatím provádí pouze kosmetické změny, které zvyšující se počet aut a pocit bezpečí chodců v Bratislavě nemají šanci ovlivnit. Podobně jako pražský radní pro dopravu Zdeněk Hřib nebo před ním Adam Scheinherr je tak chycený do pasti emotivní, vyhrocené debaty s těmi, kdo považují potenciální omezování aut za útok na svobodu, aniž by se o to vůbec pokusil. Právě snížení počtu aut by přitom bratislavskému veřejnému prostoru prospělo ze všeho nejvíc.
Nejvíce nehostinnými oblastmi jsou nepřekvapivě okolí městských radiál, pohybovat se tu je nejen nepříjemné, ale i nebezpečné, jak dokazují pomníčky pěti mladých lidí, do kterých vjel loni na Staroměstské opilý řidič. Nehoda způsobila šok na celém Slovensku a na bolestně konkrétním příkladu ukázala deficit v oblasti bezpečnosti chodců a cyklistů. Zastávka Zochova, na které mladí lidé stáli, je přitom jen pár set metrů od jiného místa tragédie – ulice Zámocké, kde sídlil klub Tepláreň. I z ní se stal smutný symbol, na který současná veřejná debata o proměnách města odkazuje.
Občanská sdružení, například Cyklokoalícia, upozorňují na to, že Slovensko je jedinou zemí Evropské unie, kde chodci nemají na přechodu přednost. V praxi to znamená, že zatímco například v českých městech vás u přechodu ignoruje pocitově menší část přijíždějících řidičů, v Bratislavě můžete čekat velmi dlouho, než se některý rozhodne vás pustit. Tuto zkušenost vtipně ukazuje iniciativa Znepokojené matky, jejíž členky se v tomto videu rozhodly na sebe upozornit reflexními prvky a vánočními světýlky – ani to nepomohlo, aby bratislavští řidiči začali vnímat přechod jako signál k zastavení.
Změnit by se to mohlo díky slovenskému Plánu obnovy a odolnosti (v ČR Národní plán obnovy). Programové prohlášení nové vlády mluví o změně zákona, která by měla nastolit stejný stav jako v Česku, podle zkušenosti se zaváděním parkovacích zón je však jasné, že to nebude ze dne na den.
Nová a zelená Bratislava?
Okolí Staroměstské je tak dnes pro chodce nepříjemné dvojnásob. Obyvatelé města jsou si vědomi, že právě tady loni zbytečně zemřelo pět lidí, i náhodný turista tu ale může být nervózní. Masivní silnice, jejíž okolí není pro chodce ošetřeno jinak než ušmudlaným podchodem, vytváří koridor, z něhož je lepší utéct. Relikt překonaného uvažování o městě, které není jen zpožděné, ale ohrožující.
Právě pár set desítek metrů odsud město příhodně chystá ještě velkolepější projekt ve veřejném prostoru, než byla oprava Družby. Ten na zdejší situaci přímo reaguje. Přemostění radiály na Staroměstské nazývané Plató má být zeleným parkovým prostorem pro korzování a dětské hry, o němž primátor mluví jako o „zacelení jizvy“. Slibuje si od něj vypořádání se s minulostí, kdy „důležitá dopravní tepna jako rána nekompromisně rozdělila hradní kopec a podhradí a vytvořila jedno z velkých bratislavských traumat,“ jak píše na Facebooku. Do nehostinného místa, jemuž dominuje dopravní koridor, má Plató vrátit život. Díky parkovému mostu se tu lidé budou moct potkávat a korzovat, jako tomu bylo kdysi.
Projekt také počítá s několika inovativními klimatickými řešeními. Plató tedy sice není součástí promyšleného komplexního plánu, jak městské radiály polidštit, zklidnit a lépe integrovat do ulic určených měřítkem pěších, přesto by právě ono mohlo spustit první fázi nového, klimatického placemakingu – do hry totiž vtahuje právě téma adaptace na změnu klimatu. Zelený parkový most s pár desítkami stromů, a „zelenými dunami“, má kromě stromů i promyšlený systém zadržování vody – v případě přívalového deště bude voda vsakující se zde přímo do půdy odvedena do nádrže v zelené střeše.
Nejde jen o drobný zlepšovák, pokud bude zelený most slyšitelně prezentován jako „klimatický projekt“, mohl by být začátkem systematického městského informování o tom, jak je možné se na změnu klimatu adaptovat. Korzování po zeleném mostě může návštěvníky ponouknout i ke zřízení vlastní retenční nádrže u sebe na zahradě a k zájmu o to, jaká další klimatická opatření může podniknout každý vlastník domu či bytu.
Primátorovu strategii demokratického placemakingu tedy stačí jen mírně pootočit směrem ke klimatické agendě, pokud by Bratislava chtěla přípravu na změnu klimatu oficiálně prohlásit za jednu ze svých priorit. Město by mohlo ve veřejném prostoru nejen zavádět místní adaptační opatření, ale podle odborníků je nutné klimatickou agendu stavět do centra uvažování o proměnách města a systematicky o ní informovat, což se zatím dostatečně neděje. Upozorňuje na to i v září zveřejněný otevřený dopis desítek slovenských odborníků apelujících na primátora, aby klimatické změně město věnovalo větší pozornost. Zda si tuto cestu Bratislava vybere – některé signály o tom svědčí – v následujících několika letech uvidíme. Je dokonce součástí mezinárodní iniciativy 100 klimaticky neutrálních a chytrých měst – na dosažení neutrality má ale už jen sedm let.
Nejchudší hlavní město v Unii
Už teď však víme, že klíčoví lidé Slovenska nebudou signály, že město vede klimatickou politiku, vnímat vstřícně. Zatímco s podporou voličů Matúš Vallo problém nemá a na rozdíl od pražského vedení se nemusí ani tolik ohlížet na městské části, kterých je méně a často jsou obsazené spolustraníky, horší je to s podporou státu. Rozpočtové určení daní hlavnímu městu garantuje zoufale málo peněz. „Se státem více bojujeme, než spolupracujeme, přitom bychom spolupráci velmi potřebovali,“ říká deníku SME primátor a upozorňuje, že je Bratislava nejchudším hlavním městem Evropské unie. „Chtělo by to o stovky milionů eur více, abychom na tom byli alespoň jako Brno,“ dodává. Pro srovnání – rozpočet Bratislavy se pohybuje okolo patnácti miliard korun, zatímco v méně lidnatém Brnu je to dvacet miliard a v Praze kolem stovky. Podfinancovanost města je důvodem, který Bratislavu v rámci Evropy staví do zmíněné role outsidera. Obavy z toho, že město nezvládne v momentální krizi ani udržovat stejný standard služeb, nedávno ponoukly Team Bratislava ke zvýšení daně z nemovitosti.
A na podvyživování a stigmatizování liberálního ostrůvku, jak je Bratislava na Slovensku vnímaná, bude současná slovenská vláda nepochybně pracovat ještě systematičtěji než Matovičova. Koncem listopadu se nechal slyšet nový ministr regionálního rozvoje Michal Kaliňák, který bude rozhodovat o miliardách z eurofondů pro regiony, že si není jistý, zda je hlavní město „důvěryhodné a je dostatečnou pýchou Slovenska.“ Kaliňákovi vadí nejenom zpoplatnění parkování nebo nová cyklostezka na nábřeží, ale i existence Metropolitního institutu Bratislava, obdoby pražského IPRu.
Přesto má město možnost i s málem peněz kormidlovat své počínání směrem k větší klimatické odpovědnosti. I kdyby se k ní hlásilo zatím hlavně rétoricky, mohlo by nastartovat změnu. Jak upozorňují odborníci včetně Petry Kolínské ze Zeleného kruhu, Jörga Knielinga z městské klimatické rady v Hamburku nebo madridské expertky na implementaci politik na městské úrovni Sonii De Gregorie Hurtado, systematická městská informační kampaň je nutným základem pro pozdější mohutnější klimatickou politiku i prostředkem, jak měnit návyky obyvatel a vysílat signály směrem k soukromému sektoru.
Bratislava navíc může už teď odkázat i na množství projektů, které jsou v souladu s cíli vyšší klimatické odolnosti – ať už jsou to program Město pro děti, v jehož rámci průvodci a průvodkyně provázejí skupiny školních dětí do školy pěšky, plánované Plató, čtvrť Mlýnské Nivy nebo nové cyklostezky, byť zatím rozhodně nejde o spojitý a dostatečně bezpečný systém. Kromě toho disponuje už i některými expertními podklady, i když stále nemá klimatický plán. K němu i k dalším možným nástrojům se dostaneme hned poté, co se na chvíli zastavíme u dvou klíčových oblastí, které mohou v budoucnu ukázat potenciál i limity města v práci na své klimatické odolnosti.
Ztracený lužní ráj
První z nich je plánovaná městská čtvrť Nové Lido. Stavět se bude v místě, které je ve své současné podobě i s ohledem na klimatickou krizi snem mnoha obyvatel dnešních velkých měst. Na dohled od centra se totiž přímo za řekou zelená zbytek lužního lesa. Za ním je trochu neúhledná spleť cestiček, zahrádek, vodáckých a jiných sportovních klubů, hřišť a bud. Najdeme tu i autoservis a občerstvení. Klid, který v části nazývané Lido panuje, se dá vyčíst v jedné ze scén skvělého dokumentárního portrétu Bratislavy Čiary od režisérky Barbory Sliepkové.
„Je to pozoruhodná lokalita,“ říká kulturní antropoložka a publicistka Ivana Rumanová, jedna z těch, která podobu plánované čtvrti kritizovala v médiích. „Leží na dohled od nového developmentu, od studia Zahy Hadid a historického centra, ale je to úplně jiný svět, celá desetiletí tohle území leželo ladem, bylo vyjmuté z koloběhu produktivity a komerce městského centra. Tím pádem se tu vyvinuly specifické ekosystémy i sociální systémy,“ vysvětluje.
Lido je dnes místem odpočinku, kam si obyvatelé přes most zajdou na zahrádku, na procházku nebo si zaběhat. „Nemusíme si to idealizovat, chodí se sem za sex byznysem. Lido také supluje adekvátnější městskou podporu lidem bez domova. Má ale velkou hodnotu. Je to prostor uvolněnosti, kde není nutné legitimizovat svoji přítomnost konzumem,“ pokračuje Rumanová. Díky stromům oblast působí jako malé, příhodně umístěné plíce. Zahrádky a nespojité plácky za nábřežní zelenou listnatou hradbou by po drobné promyšlené úpravě mohly být pro Bratislavu podobným místem jako pro Berlíňany Templehof, kam si lidé chodí posedět do komunitních zahrad, kde nemusejí platit, mohou sportovat a potkávat se. Lido navíc není pokryté asfaltem, i v největším vedru se tu dá osvěžit.
Proč by se vlastně město v době klimatické krize mělo zbavovat pozemků blízko centra s tak cenným kusem přírody, může napadnout ty, kteří v nezastavěném kusu Bratislavy nevidí jen příležitost ho ekonomicky vytěžit. Pozemky se však do rukou developerů – konkrétně J & T Real Estate a Penty dostaly ještě předtím, než Team Bratislava do vedení zdejší radnice (a to pod cenou). Ta dnes upozorňuje, že si jako minoritní vlastník pozemků v oblasti příliš mnoho neprosadí.
Na to, že 30procentní vlastnictví pozemků v oblasti není zase tak málo a město stále disponuje nástroji, jimiž by mohlo novou podobu místa ovlivnit, ve zmiňovaném otevřeném dopise upozorňují slovenští architekti, ekologové či památkáři. Proces plánování byl podle nich nedostatečně diskutovaný s veřejností, město si pro sebe zajistilo od developerů jen malé množství bytů a uzavřelo s firmami nevýhodné memorandum. „Developeři si sami nechali vypracovat urbanistickou studii, ne město, to není standardní postup,“ upozorňuje Rumanová, která je jednou z iniciátorek otevřeného dopisu a vysvětluje, že jejím prostřednictvím si firmy vymohly změnu územního plánu, a možnost zastavět dalších dvě stě tisíc metrů čtverečních. „Mělo to být naopak, developeři by měli respektovat veřejný zájem tvorby města. Vyjednávací pozice města Bratislavy se proto zatím zdá slabá a nesebevědomá. Město zatím nemá žádnou možnost zajistit, aby na Lidu nevznikly další statisíce metrů prázdných investičních bytů a kanceláří,“ říká Rumanová. Na podnět otevřeného dopisu město v polovině listopadu zmíněnou studii zveřejnilo.
Vallo však opakovaně připomíná, že problém jménem Nové Lido zdědil, a odmítá, že by byl postup jakkoliv netransparentní. „Pozemky mezi řekou a hrází na nábřeží Dunaje nadále zůstávají ve vlastnictví města, respektive státu a jsou součástí Bratislavského dunajského parku,“ upřesňuje na sociálních sítích. Alespoň nábřeží tedy bude využité pro oddech široké veřejnosti a bude tu obnovena i dřívější pláž. „Žádný soukromý přístav pro jachty ani náhodou nehrozí,“ vyjádřil se primátor.
Se ztrátou klíčových oblastí, které by mohly fungovat jako místa rekreace v dobách extrémního počasí či jako nové prostory pro dostupné a sociální bydlení, mají zkušenost snad všechna středoevropská velká města. Prodeje rozsáhlých pozemků soukromým firmám však byly pokaždé součástí jiného, specifického příběhu – to značně komplikuje možné poučení pro místní vzorky protestující občanské společnosti. Tyto příběhy proto často končí pouhým pozorováním výstavby, s níž velká část obyvatel města nesouhlasí a zdá se, že to tak bude i v případě Nového Lida, jakkoliv je město odhodlané ohlídat alespoň to, co může.
O mnoho lépe se zdá zvládnutá příprava další plánované čtvrti Mlýnské Nivy, o které bratislavský Metropolitní institut (MIB) začal podrobněji informovat koncem léta. V říjnu měla veřejnost možnost se seznámit s urbanistickou studií připravenou na principu patnáctiminutového města. „V takovém kusu města si obyvatelé vyřídí všechny své každodenní potřeby v blízkosti svého bydliště, nikam jim to nebude trvat déle než 15 minut pěšky nebo na kole,“ prezentuje čtvrť MIB a vypočítává klíčové pojmy, na které bude při výstavě čtvrti kladen důraz: chůze, cyklistika, místní ekonomika, sociální spravedlnost. Čtvrť má být inkluzivní a dostupná pro všechny bez ohledu na věk, příjem nebo schopnosti, obsahovat má cenově dostupné bydlení a občanskou vybavenost.
Tyto cíle však budou teprve poměřeny ochotou developera se podle nich zařídit. A na místě je i skepse vůči možnostem uplatnění patnáctiminutového města. „Navrhujeme vytvořit rozsáhlé zelené parky, klademe důraz na obnovitelné zdroje energie a ekologickou infrastrukturu,“ dočtete se sice na webu MIB, jak bude ale čtvrť nakonec vypadat, uvidíme až po letech. Místní kritická občanská sdružení však zatím plány hodnotí také pozitivně, například Znepokojené matky studii chválí, všímají si ale, že se má ve čtvrti topit plynem. „Plyn je fosilní palivo, které způsobuje klimatickou krizi a jeho používání je tedy v přímém rozporu s výzvou, které čelíme, i v rozporu se snahou města o dosáhnutí klimatické neutrality,“ upozorňuje sdružení, podle kterého by Bratislava měla mít ambice vybudovat nízkouhlíkovou městskou čtvrť, která využívá místní obnovitelné zdroje energie.
Nový začátek?
„Neumíme šokovou terapií proměnit Bratislavu na Amsterdam, lidi by se zaťali,“ říká ve své kanceláři v centru města viceprimátor pro oblast životního prostředí a klima Jakub Mrva. V tu chvíli myslí postupné zpoplatňování parkování, k němuž Bratislava přistoupila před dvěma lety a které vyvrcholilo chodníkovou novelou. Podobně by se však dal komentovat celý zvažovaný start klimatické politiky. Pokud k němu dojde, proměny budou pozvolné. Nejde jen o zelená adaptační opatření ve veřejném prostoru a snižování počtu aut v ulicích, snaha o větší klimatickou odolnost nebude možná bez přehodnocení energetické politiky města, reformy územního plánování nebo změn ve stavebnictví. A překážkou nebude jen zaťatost obyvatel, ale hlavně nedostatek lidských i finančních kapacit.
Výchozím podkladem, na kterém teď v Bratislavě úředníci a experti pracují, je SECAP, akční plán pro udržitelnou energii a klima, z něhož se Bratislava konečně dozví, jak velká je její uhlíková stopa a z jakých oblastí největší podíly emisí pocházejí. „Momentálně se pro něj sbírají data, bude to pro nás klíčový podklad, abychom věděli, jaká opatření jsme schopni dělat. Klíčový nástroj, který nám řekne, jak bychom mohli snižovat CO2,“ vysvětluje Mrva.
„Je to teď náš první velký úkol,“ doplňuje ho analytička Adéla Syslová z bratislavského Klima Office sídlícího nedaleko. „Během sběru dat už jsme si kromě spolupráce s dopravním podnikem, společností, která má na starost sběr odpadu, nebo vodárnami, vyzkoušeli také komunikaci s městskými částmi. Zjistili jsme, že velmi progresivní je největší z nich – Petržalka, jejíž plány opatření budou v SECAPu zahrnuty stejně jako ty magistrátní. A do budoucna doufáme, že se částí přidá více. Například Karlova Ves si sama udělala nízkouhlíkovou strategii,“ dodává Syslová. „Pražský Klimatický plán vychází také ze SECAPU, není o tolik složitější, jen vypadá líp vizuálně. Oba dokumenty se zabývají udržitelnou energií a klimatem. Naším cílem je s jejich pomocí dosáhnout snížení emisí o 55 procent oproti výchozímu roku 2005,“ vysvětluje expertka.
Na základě SECAPu pak podle Syslové bude moci Bratislava zřídit zásobník opatření, která se budou postupně provádět. „Tak, aby to odněkud někam směřovalo. Pokusy adresovat změnu klimatu ve městě samozřejmě jsou, ale provádějí se zatím spíš náhodně, musíme mít potřebné kroky systematizované,“ myslí si Syslová, podle níž je v nejhorším stavu v Bratislavě energetika.
„V energetice jsme nejvíc pozadu, to říkám na rovinu,“ souhlasí Mrva. Například spuštění komunitní energetiky by u nás vůbec nebylo jednoduché administrativně, energetické instituce by to vnímaly jako ohrožení stability,“ vysvětluje a dodává, že by se rád zaměřil na posílení spalovny. „Její význam bude růst, budeme stavět další kotel, možná tak pokryjeme energií až čtvrtinu domácností do roku 2030. To je tedy jeden náš dobrý zdroj, jinak se ale bohužel spoléháme na fosilní paliva.“
Syslová dodává, že bude mít město v této oblasti problém s nedostatkem lidí. „Od nového roku zakládáme tým energetického managmentu, ale je velké riziko, že ho nedokážeme personálně naplnit, z důvodů odlivu mozků a nemožnosti nabídnout stejně vysoký plat jako v soukromém sektoru,“ vysvětluje a zdůrazňuje, že transformace by měla být z větší části energetická, a proto je právě tohle závažný problém. „Zatímco například v oblasti dopravy nedostatkem lidí netrpíme a město se může vydat dobrým směrem, v energetice kvůli tomu toho nemáme šanci mnoho udělat,“ dodává Syslová.
Divočáci a sluníčkáři ve městě
Další oblastí, která bude muset projít proměnou, je územní plánování. Kompetence města se v rámci velké reformy výstavby a územního plánování, která má být hotová v roce 2032, budou zvyšovat, momentálně však Bratislava nemá vypracovaný ani systém developerských kontribucí, aby mohla od stavitelů požadovat příspěvky na stavbu občanské vybavenosti nebo bytů. „Například zeleň není v tom současném systému dobře definovaná, může to být klidně jen květináč, který někam postavíte, proto teď na městské úrovni zavádíme vlastní eko index,“ říká Jakub Mrva, podle kterého jde o jeden z mála nových inovativních nástrojů, které město může použít. „Nemáme jich dost na to, abychom mohli s developery plnohodnotně vyjednávat. Můžeme se je jen snažit přesvědčit, aby například voda na nových sídlištích neodtékala rovnou do kanálu, ale aby ji ta sídliště uměla zadržovat. Aby stavěli zelené střechy, vodu propouštějící dlažbu a sázeli kolem domů popínavé rostliny. Jsou to věci, které jim doporučujeme, ale poslední slovo má vždy stavební úřad, který spadá pod městskou část.“
Mrva, jemuž velkou část energie spolknou příměstské lesy a kauzy jako divočáci pohybující se blízko obytných čtvrtí, Bratislavu charakterizuje jako typické postkomunistické město. „Od fasády k fasádě asfalt,“ krčí rameny. „Snažíme se to rozbíjet, kde to jde, sázíme stromy, kosíme trávu mozaikově, ale jde to ztuha, výsadbě více stromů brání stejně jako v Česku inženýrské sítě.“
Obyvatele města ale podle něj otázka životního prostředí zajímá. „Například naše snaha o modrozelenou infrastrukturu je oceňována. Jen si nejsem jistý, zda to je v představách veřejnosti dostatečně spojené s tématem klimatu.“ K velkým změnám je Slovensko podle něj bohužel rezistentní. „Největší překážka, abychom byli v oblasti klimatu aktivnější, je nemožnost spolupráce se státem. Jeho zástupce ovlivňuje veřejné mínění, a tak se vede mnohem aktivnější debata o tom, že máme na Slovensku moc medvědů než o tom, že potřebujeme snižovat množství asfaltové plochy, protože nám na zastávkách městské hromadné dopravy umře na vedro víc lidí, než zabije medvěd. Je to těžké, slovenští premiéři vedou tradičně proti hlavnímu městu kampaň, máme nálepku liberálních sluníčkářů a nemůžeme se spoléhat na žádnou větší podporu,“ vysvětluje viceprimátor.
Asfaltová pekla
Přesto chce město napřít energii do systematičtějšího informování o klimatické změně a plánovaných klimatických politikách. „Mělo by se to odehrávat v režii Klima Office už příští rok, bude to jedním z opatření daných zmiňovaným SECAPem,“ říká Adéla Syslová, podle níž to komunikaci o tématu zpřehlední. „Zatím jsou to občas spíš výkřiky a pár promarněných příležitostí,“ myslí si.
„Je pravda, že když mluvíme o našich zelených městských oázách, prezentujeme to zatím víc jako estetické než klimatické projekty,“ přiznává Mrva. Jak on, tak Syslová však upozorňují na oblast, kterou má Bratislava zpracovanou mimořádně kvalitně – jde o podklad pro adaptační opatření s názvem Atlas hodnocení zranitelnosti a rizik nepříznivých důsledků změny klimatu. Publikace vznikla pod útvarem hlavního městského architekta (dříve architektky) a poskytuje kompletní přehled o tom, kde se ve městě tvoří tepelné ostrovy, která místa jsou obzvláště zranitelná a kde je naopak terén natolik kvalitní, že zvládne i prudké výkyvy počasí.
„Typicky tam, kde hodně asfaltu absorbuje sluneční záření a zase ho vyzařuje zpět, je největší vedro – to znamená na velkých parkovištích, na sídlišti Petržalka, okolo nákupních center, skladových hal, a tak dále,“ říká jedna z autorek publikace Eva Čulová z Metropolitního ústavu. „Vše záleží na materiálovém složení povrchů. Na tom, jak je která oblast komponovaná a jestli je tam modrozelená infrastruktura,“ dodává s tím, že mnoho veřejných prostor v Bratislavě nese dědictví osmdesátých let, s nímž se teď radnice snaží pracovat.
„Hlavní vizí, s níž Atlas vznikal, je, aby město mělo kompaktní zelenomodrou infrastrukturu. Jenže to bylo poprvé, co pro Bratislavu podobná data někdo zjišťoval, takže jsme měli při práci na Atlasu s jejich dostupností problém,“ vysvětluje Čulová. Expertka z oddělení bratislavského MIBu zelené infrastruktury potvrzuje, že Bratislavu ohrožují hlavně horka a přívalové deště. „Je to na Slovensku i v Česku podobné, mění se proměnlivost počasí, narůstají extrémy. Máme víc srážek v zimě, sucho v létě, přívalové deště, rychlé bouřky, pak periody sucha a nečekané mrazy.“
Práce, která by měla na Atlas zranitelnosti navázat, by měla spočívat ve výběru rizikových lokalit, nalezení řešení, jejich otestování a standardizování. „Nevýhodou Atlasu je však to, že data nebyla dost podrobná, navíc na to, abychom mohli navrhnout, kde se má dělat jaké adaptační opatření, město nedokázalo získat peníze,“ rozkrývá Čulová. Dodává ale, že se podařilo ustanovit Mrvou zmiňovaný ekoindex, kterým město v územním plánování nahradí běžný, i v Česku používaný koeficient zeleně. „Ekoindex udává, kolik zeleně musí v místě být, aby to bylo udržitelné, počítá se jinak, než se počítal koeficient a bude mít podle mého celoměstský efekt – zeleně bude víc.“
Nevěřící padesátníci a pasivní mileniálové
Ačkoliv to jsou právě města podporovaná státem, která v klimatické politice zmůžou nejvíc, nejsou jedinými aktivními aktéry. A přestože se většina oslovených shoduje, že na Slovensku citelně chybí silné občanské klimatické hnutí, neznamená to, že by v této oblasti bylo v zemi liduprázdno. O tom, že na mnoha místech v zemi mají zájem o klimaticky citlivý postup při revitalizacích a rekonstrukcích, ví mnoho například Spolka. Jedná se o kolektiv architektek a socioložek, které jsou expertkami na občanskou participaci, najímaný místními politiky i institucemi napříč Slovenskem.
„Je to velmi různé, například v Košicích, kde jsme se věnovaly velkému projektu revitalizace, mají i sídliště, kde vykáceli topolovou alej, aby dvouproudovou silnici rozšířili na čtyřproudovou,“ usmívají se Lýdia Grešáková a Viktória Mravčáková na dvorku kavárny v centru Bratislavy. Na sídlišti KVP ve stejném městě však Spolku požádali o pomoc při adaptaci na klimatickou změnu, konkrétně při uspořádávání několika již vytvořených strategických plánů a manuálu veřejného prostoru.
„Na tomto sídlišti už jsou sami dost daleko, už třeba vědí, na kterém místě je u nich v létě největší vedro. Taky vědí, že i když mají hodně zelených ploch, teče jim z nich voda do kanálu, takže když přijde přívalový déšť, je to problém. Náš úkol byl navrhnout pár rychlých řešení problematických momentů, popsat pár case studies a vymyslet, co by se dalo rovnou úspěšně implementovat,“ vysvětluje Grešáková. „Voda je z kopců odváděná betonovými žlaby do kanalizace. My jsme některé z nich odstranily a v jejich místě udělaly zasakovací příkop s trvalkovým záhonem. Hlavním cílem bylo ukázat lidem, že adaptace není jen o cyklotrasách. Že jde o jiný přístup k veřejnému prostoru, který s sebou nese i jinou estetiku. Ukázat, jak by mohla vypadat budoucnost, že bude cirkulární,“ dodává Mravčáková.
Architektka Mravčáková i socioložka Grešáková se shodují na tom, že i na Slovensku, podobně jako v Česku jsou sídliště střední generací silně stigmatizovaná, avšak pro dobu klimatické krize je poměrně jednoduché je adaptovat. „Většina lidí si myslí, že sídliště jsou nějaké selhání a že je hlavně třeba je zahustit. Přijde mi to spíš jako emocionální argument. Sídliště dokážou být resilientnější než jiné čtvrti v momentě, kdy je tam dobře komponovaná zeleň,“ říká Mravčáková.
Podle obou je z pozice měst důležité pojmenovávat klimatickou krizi, rizika z ní plynoucí i postupy, které by mohly městům pomáhat. „Bratislavský placemaking je už poměrně viditelný, ale není komunikovaný jako klimatický. I když je pravda, že sem tam přinese třeba trvalkový záhon, který je užitečný. Je nicméně dobré jasně říct, zda to je dělané pro klima,“ vysvětluje Grešáková. Obě odbornice také vnímají, že se v Bratislavě diskutuje o konceptu patnáctiminutového města, byť je zatím nejasné, jak se to promítne do jejího rozvoje.
Pozitivně také hodnotí, jak se Team Bratislava věnuje rozvoji městské hromadné dopravy. „V naší vlastní bublině se intenzivně bavíme na téma cyklodoprava versus auta, běžná veřejnost se o to zatím moc nezajímá, třicet let je na Slovensku politickým tématem korupce, neřeší se klima,“ poznamenává Grešáková. „Nicméně sáhnout na auta je pro většinu obyvatel této země nepředstavitelná drzost. Pořád je to příliš silný statusový symbol, než aby lidi byli ochotni se ho vzdát, nebo ho jen používat méně. Navíc ho často jednoduše potřebují, protože jiné infrastruktury máme stále málo.“
Podle Mravčákové může být v debatě o slovenské veřejnosti relevantní typologie, jakou si Spolka vytvořila v rámci projektu Košice +/-40 ve spolupráci s tamější Technickou univerzitou, a to na základě dotazníku o změně klimatu, který vyplnilo téměř 1600 lidí. „První typ jsou starší lidé, převážně muži, kteří nevěří v klimatickou změnu, druhý typ znepokojené matky, aktivní ve veřejném prostoru, potom mileniálové, většinou bezdětní kolem třicítky. Ti jsou pasivní stejně jako příliš mladí lidi, kteří ještě nemají na to se zapojovat do řešení. Ti všichni, a nejen oni se teď budou muset mezi sebou domluvit,“ vysvětluje Mravčáková.
Klima tě potřebuje
Komunitní princip a místní organizace lidí, kterým stav klimatu leží na srdci, je pak něčím, na čem staví slovenská organizace Klíma ťa potrebuje. Jednou z jejich hlavních tváří je Jakub Hrbáň, kterého potkávám v podniku Next Apache, o němž se později dozvídám, že ho založil expat ze Spojených států a pojmenoval podle toho, co mu znělo anglicky v hlavě, když slyšel slovenské „nech sa páči“.
„Naše činnost má dvě roviny,“ vysvětluje Jakub. „Začalo to peticí, která šla do parlamentu, ta zaujala hodně lidí. Nasbírali jsme dost podpisů, tak jsme si řekli ‚pojďme ty lidi zapojit do něčeho společného‘,“ vzpomíná na začátek hnutí. Dnes organizace komunikuje skrze sociální sítě a další kanály a přináší podle Jakuba jednoduchou a atraktivní prezentaci příčin a důsledků klimatické krize, edukuje. „Taky se věnujeme advokační práci a to na národní úrovni – psali jsme klimatický zákon, který obdržel 700 připomínek. Ministerstvo životního prostředí je vypořádávalo ve spolupráci s námi a dalšími organizacemi,“ vypočítává Hrbáň. Návrh klimatického zákona, podle kterého by měla země dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality, měl nastolit povinnost jednotlivých ministerstev zvolit si cíle, kterých chtějí pro snížení emisí dosáhnout, rozhodnout o vytvoření regionálních adaptačních a mitigačních strategií a rady expertů dohlížejících na jejich plnění. Donedávna byl kvůli provizorní vládě odložen na neurčito a po podzimních volbách, které znamenaly návrat Roberta Fica, je jasné, že se jeho status měnit nebude.
Dá se tedy očekávat, že na národní úrovni se klimatická agenda v následujících letech nepohne, jsou to však zmiňované místní komunity, které fungují bez ohledu na politickou reprezentaci. „Naši druhou činnost vykonává hnutí, které stojí na několika aktivistických skupinkách – v Bratislavě, Banské Bystrici a Košicích. Každá se věnuje něčemu jinému, vychází to vždy z místních potřeb. Můžou to být debaty v místních kavárnách, přednášky nebo se věnují identifikaci místních problémů, analyzují, co je v místě potřeba dělat. Někteří pochodují za zavádění třicítek, jiní třeba zřídili na místním brownfieldu městskou farmu,“ popisuje Hrbáň s tím, že lokální rozměr hnutí je podle něho klíčový. „Je hezké přivážet třeba inspirativní příklady toho, co dělají v Hamburku, ale lidem je to vzdálené, potřebují se naučit řešit vlastní problémy tam, kde bydlí.“
V Košicích hnutí pracuje na distribučním systému udržitelných potravin a má ambice navrhnout potravinovou politiku pro celé město. „Stojí to na městském farmaření, s nímž by se více slovenským městům vyplatilo experimentovat. Jde jim o to promyslet fungování městské distribuční agentury, která by uměla své produkty směřovat do domovů, kde žijí senioři a seniorky, do škol, školek, restaurací a obchodů,“ vypočítává Hrbáň.
Klima tě potřebuje si podle jednoho ze zakladatelů uvědomuje, že času je málo a je třeba dělat velké věci, aby bylo možné něco změnit. „Vždycky to má ale větší šanci, když jsou do toho zapojeni lidé, když například řešíme energetickou komunitu, je to zcela nutné. Spravedlivá transformace nesmí být prázdná fráze, lidi musí vědět, jak by mohl jejich svět po proměně vypadat. Musí být schopni si to představit a náš úkol je probudit v nich schopnost věřit v nový svět. On se změní stejně. Jde o to jak. Jestli to necháme být a budeme čekat, co se stane, nebo si ho komunity lidí přebudují podle svých představ,“ rozpovídá se během našeho rozhovoru zapáleně Jakub.
Dodává, že si je hnutí vědomé, že bez aktivního zapojení veřejné správy se velké věci nepodaří implementovat. „Bez toho nebudeme schopni splnit ani to, na co tlačí Evropská unie. Potřebujeme například udržitelné teplárny a zaměstnat dost lidí, abychom to mohli napojit na evropské programy a finance,“ vysvětluje. I v této otázce jsou pro něj však hlavní nadějí komunity. „Iniciativy a subjekty, které vznikají, aby se snažily přispět k řešení, jsou to hlavní, co máme. Ty mohou tvořit tlak na konkrétní systémové změny. Teď potřebujeme lidi učit, jak se reálně zapojit, jak se mobilizovat. Udělat to musí co nejvíc z nás.“
Klimatický ostrůvek?
Zatímco na bratislavskou fontánu Družba poslední týden padá sníh, v centru se objevil vánoční strom, noviny plní zprávy o dopravě zpomalené počasím a obyvatelé města venčí psy v okolních zasněžených lesích, téma klimatické změny se s výjimkou občasného komentáře v médiích moc neřeší. Podobně jako v jiných městech Evropy, která si ještě nezvykla, že klimatická změna je přítomná po celý rok.
I v Česku se příští vlna velkého mediálního zájmu o změnu klimatu přižene pravděpodobně až těsně před prvními vedry. Do té doby budeme moct průběžně číst reporty z konferencí o klimatu nebo výsledcích pobídek k zateplování. Recepty, jak se připravovat na letní období teplotních rekordů, však v mainstreamových médiích téměř nenajdeme. V některých městech přitom stačí informovat o tom, co v této věci dělají politici, kteří jsou aktivní po celý rok. Například klimatická premiantka Paříž nedávno veřejnosti prezentovala nový „pěší plán“. Do roku 2040 chce otevřít 300 nových hektarů zelených ploch, v každé čtvrti zřídit centrální pěší zónu a co nejvíce ulic postupně přebudovat na „zahradní ulice“. O tom, že pařížské klimatické plány místní obyvatelé přijímají, pak svědčí jedna z dalších zpráv, podle které zdejší cyklostezky využívalo v posledním roce dvakrát více lidí než dříve.
To, že jsou francouzské hlavní město a několik dalších evropských metropolí nedostižnými premianty, by nás nemuselo ponoukat k nekonečné skepsi nad zdejšími městy, ale spíš upomínat na to, že je možné, aby právě ona byla v klimatické politice klíčovými hráči. Právě Bratislava má sice nezáviděníhodné výchozí podmínky, ale také osvícené vedení, které by z ní mohlo chtít udělat jednoho ze středoevropských lídrů klimatické politiky. I v době nepříznivé situace na národní úrovni mohou města vytvářet silnou protiváhu, jako tomu například bylo v USA v období prezidenta Trumpa. Pokud si Bratislava vybere podobnou cestu, bude svoji muziku muset dělat za hodně málo peněz – ani to ale není nemožné. Mohlo by se tak v našem regionu objevit město, které se ke klimatické politice přihlásí tím, že ji začne svým lidem vysvětlovat.
Autorka je publicistka.
Text je součástí projektu Tepelné ostrovy, který vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.