Článek
Tento vánoční příběh se nám opravdu stal a skončil pro všechny šťastně.
S našimi dospělými dětmi (synem a skorosnachou) jsme si já a můj manžel domluvili odpolední vánoční vycházku se všemi našimi pejsky. Počasí přineslo prudké větrné oteplení a bláto, zvolili jsme relativně nejsušší a před větrem chráněnou trasu. Došli jsme až na místo v polích, kde u plotu do objektu výzkumného ústavu začali naši psi dorážet na cosi za plotem, šli jsme se podívat na co. K našemu překvapení těsně za plotem ležel malý voříšek připomínající jezevčíka, stočený do klubíčka, třásl se zimou jako osika, byl apatický a nic nereagoval. Službu konající městský policista se s námi po mobilu nechtěl o ničem bavit a přepojil nás na odchytovou službu. Odchytový muž, když uslyšel, že zvíře se nachází za plotem na soukromém pozemku nám smutně oznámil že na soukromý pozemek vkročit nesmí a že lituje, že psa odchytávat nemůže.
Co teď? Nám bylo jasné, že když tam toho psího zoufalce necháme a nezkusíme mu pomoci, tak že nemá šanci přežít.
Já a skorosnacha jsme uvolnily chatrné zadrátování rezavého plotu a vlezly dovnitř na pozemek. Sedla jsem si na zem na dosah ruky, začala jsem na pejska tiše mluvit a sundala svojí fleecovou vestu. Drkotající pejsek mě sledoval kalným pohledem a tvářil se dost nepříjemně, chvílemi na mě tiše vrčel. Po několika minutách, kdy jsem na něj konejšivě mluvila se nechal přikrýt teplou vestou a hned chvilku na to se sám zvednul a přitisknul se ke mně. Sundala jsem si i bundu a toho malého zmrzlíka do ní zabalila, za chvíli se přestal třást. Nechal se i pohladit po hlavě a byl šťastný že už mu není ta strašná zima. Ostatní členové záchranné mise mezitím drželi naše hafany na vodítkách opodál a můj manžel mezitím sehnal vrátného objektu, ten přišel a přihlížel. Objevil se další problém, na pokus o zvednutí do mojí náruče pejsek reagoval vyděšeným kousáním, měl strach a opakovaně se bránil i při dalších pokusech. Nakonec jsme bezradně nadzvedli plot, odešli o pár metrů dále a zavolali na něj a chlupáč ochotně prolezl za námi ven. Zvítězili jsme!
Pejsek neměl obojek, takže provizorně upoután na jedno z našich vodítek s námi capal ochotně až domů. Radostné bylo pozorovat, jak pohybem a s obnoveným krevním oběhem ožil a začal vypadat úplně normálně. Doma se pak zamiloval do skorosnachy, dělal na ní milující psí oči a kdyby mohl, držel by se jí pacinkami okolo krku jako malé dítě. Nešťastníka jsme naložili do auta a poprvé v životě začali hledat pražský trojský útulek. Šofér se s pomocí satelitní navigace popral s dosud neznámými uličkami našeho hlavního města a dovezl nás až k útulku.
Zde v útulku se naštěstí ukázalo, že pejsek je nejen očipován ale i intenzivně hledán a že ho od štědrovečerní noci nešťastní majitelé postrádají.
Pak to šlo ráz naráz: telefonát majitelce, domluva, kam máme dojet (nebylo to daleko od našeho domova) a za půl hodiny jsme zastavili před bydlištěm chlupatého ztracence, asi 4 kilometry vzdušnou čarou od místa, kde jsme prcka našli. Ukázalo se, že v nestřeženém okamžiku nějak přelezl plot (asi za háravou fenkou) a pak se zřejmě zaběhl a byl asi 18 hodin mimo domov.
Těžko říct, kdo z těch dvou měl při shledání větší radost, jestli jeho majitelka, která se velmi trápila a starostmi o ztraceného pejska celou noc nespala, nebo ten malý chlupatý tulák. Všichni jsme byli moc šťastní že tento nečekaný příběh měl radostný konec pro nás všechny.
Mějte hezké Vánoce a pejsci, netoulejte se!!!
