Hlavní obsah
Finance

Německo a Česko jsou na rozcestí. Ekonomický model po roce 2004 se zadrhl

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Radek Pešout

Hraniční přechod v Görlitz na německo-polské hranici.

Německu a Česku pomohlo rozšíření Evropské unie na východ. Reformy přijaté tehdejšími premiéry Gerhardem Schröderem a Milošem Zemanem jsou dědictvím dodnes, jenže ekonomický model přestává fungovat.

Článek

Píše se rok 2000 a tehdejší předseda české vlády Miloš Zeman (ve funkci premiéra (1998-2002) se účastní vrcholného summitu Evropské unie ve francouzském Nice. Věří, že Unii se podaří reformy prosadit. Spolu s dalšími premiéry kandidátských zemí pro vstup do Evropské unie poukázal na to, že neúspěch v Nice zabrzdí rozšíření unie a vyvolá velké politické problémy ve východní Evropě.

Další čtyři roky ještě bude Česká republika mimo Evropskou unii, v samostatném státu bez Slovenska. Na malém ekonomickém trhu s 10 miliony obyvatel, s ekonomickými potížemi a vysokou nezaměstnaností.

Ve stejné době ve znovusjednoceném Německu vládne sociálnědemokratický spolkový kancléř Gerhard Schröder (ve funkci kancléře 1998-2005), který je Zemanovým vrstevníkem.

Gerhard Schröder, Miloš Zeman a Angela Merkelová

Sedmý spolkový kancléř Německa stojí před výzvou, jak rozhýbat strnulý německý pracovní trh a ekonomiku, která získala nové impulsy znovusjednocením Německa, tedy starých spolkových zemí s novými na východě. Avšak pomalu jí dochází dech.

Bylo to právě Německo, které nejvíce profitovalo z rozšíření Evropské unie v květnu 2004 o 10 zemí, mezi kterými bylo i Česko. Ukázala to analýza o deset let později po rozšíření EU, shrnující pozitiva jak pro střední a východní Evropu, tak především pro Německo, které nakonec se stalo celkovým vítězem rozšíření směrem na východ.

Miloš Zeman už u slavnostního ceremoniálu vstupu do EU na Trojzemí u česko-německo-polské hranice (Zittau - Hrádek nad Nisou) nebyl. V premiérském křesle ho nahradil Vladimír Špidla, avšak Gerhard Schröder nechyběl.

Ten v té době už sváděl bolestné politické boje ve vlastní straně SPD, od které se odštěpila část významných straníků do nově vznikají levicové strany Die Linke (Levice), a to na protest proti velké reformě, která do historie se zapsala jako Hartz IV. I když oficiální název zněl Agenda 2010. Gerhard Schröder poté hrál vabank a v předčasných volbách 2005 skončila jeho druhá spolková vláda a uvolnil tak prostor pro Angelu Merkelovou (byla spolkovou kancléřkou v letech 2005-2021).

Byla to právě v té době opoziční středopravicová koalice CDU/CSU, která podporovala reformu levicové koalice SPD a Zelených. Tato reforma s rozšířením Evropské unie o 10 zemí a vynucenou výjimkou pro Německo (na sedm let nebude pro obyvatele například z Česka umožněno pracovat na německém trhu tak, jak to bylo možné třeba ve Velké Británii) nakonec pomohla úspěšně se etablovat Merkelové. Ta se „vezla“ na úspěšné ekonomické vlně a v roce 2009 znovu vyhrála.

Sociálně-tržní ekonomika jako počátek německého hospodářského zázraku

Hartz IV, neboli Agenda 2010, byla předložena v srpnu 2002 Peterem Hartzem, manažerem koncernu Volkswagen. Její jednotlivé části byly realizovány ve čtyřech fázích – reformních krocích (legislativních balíčcích), označovaných jako Hartz I až Hartz IV. První fáze začala v lednu 2003, čtvrtá fáze od ledna 2005.

Podstatou Hartzovy koncepce byla reforma trhu práce. Německo je sociálně-tržní ekonomikou, výrazně se liší od anglosaského či skandinávského modelu ekonomiky. Model tohoto typu hospodářství vznikal ve 30. a 40. letech 20. století.

Do praxe ale byl uveden až v 50. letech 20. století, a to spolkovou vládou Západního Německa vedenou prvním kancléřem Konradem Adenaurem, který založil CDU (Křesťanskodemokratická unie). V koalici s bavorskou CSU (Křesťansko-sociální unie) a ministrem hospodářství Ludwigem Erhardem, který do spolkové vlády přišel jako ekonom a předseda CSU z Bavorska. Ten se také stal druhým spolkovým kancléřem po Adenauerovi. Tento ekonomický model poté rozvíjeli i sociální demokraté.

Toto období se nazývá jako „německý hospodářský zázrak“. Ten začal měnovou reformou, která umožnila odstartovat Marschallův plán, ke kterému bylo přizváno i Československo, avšak Edvard Beneš i Klement Gottwald ho pod tlakem Stalina odmítli. Tohoto ekonomického plánu se nezúčastnilo ani Východní Německo, které bylo jako Československo ve sféře vlivu Sovětského svazu. Západní Německo s Francií, Beneluxem a Itálií pak v roce 1951 ještě založilo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), předchůdce Evropské unie.

Pokud bychom to zjednodušili, podstata spočívala ve vzniku velkého hospodářského trhu, kde byla odstraňována cla a obchodní překážky. Především šlo o zamezení rizika další války mezi Francií a Německem s tím, že nad strategickými surovinami jako bylo uhlí a ocel bude nadnárodní dohled. Tyto suroviny byly klíčové pro ekonomický růst a zároveň pro možné další zbrojení, kterému měl zamezit nadnárodní dohled.

Západní Německo a konkrétně spolkový ministr hospodářství Ludwig Erhard k ESUO přidal domácí sociální systém, který spočíval v následujícím: konkurence je chráněna státem, měnová stabilita, sociální zabezpečení (např. penzijní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti apod.).

Šlo o kapitalismus s prvky sociálního státu. Tím se systém lišil od Východního Německa (NDR) či Československa.

Přebujelou byrokracii a zkostnatělý trh měla odstranit Agenda 2010 kancléře Schrödera

Z dnešního pohledu (kvůli válce na Ukrajině a ke vztahu k Rusku) kontroverzní sociálnědemokratický bývalý kancléř Gerhard Schröder na začátku druhého funkčního období po roce 2002 si uvědomil, že bude muset udělat zásadní reformu sociálně-tržního modelu, který přijaly i nové spolkové země (území někdejší NDR).

Agenda 2010 (Hartz IV) se kromě reformy trhu práce s nedostatkem pracovních sil zabývala restrukturalizací sociálního systému a navázaných byrokratických úřadů. Dále bylo cílem snížení výdajů na různé typy sociálních podpor.

Ve stejném období se rozhodovalo o rozšiřování Evropské unie o dalších 10 zemí střední a východní Evropy nebo o vybudování plynovodu Nord Stream 1, na kterém se podílel ruský Gazprom a německé koncerny BASF a EON. Za projekt se zaručila německá vláda vedená Gerhardem Schröderem. Projekt se rozvíjel i po roce 2005, kdy kancléřkou se stala Angela Merkelová.

Investiční pobídky za premiéra Miloše Zemana

Ve stejném období po roce 2000 s vysokou nezaměstnaností a špatnou ekonomickou situací po období české cesty privatizace v 90. letech 20. století bojuje i sociálnědemokratická vláda Miloše Zemana, který navázal na předchůdce - úřednickou vládu Josefa Tošovského. Ten uvedl v život zákon o investičních pobídkách a vláda Miloše Zemana v nich masivně pokračovala.

Investiční pobídky se staly „dopingem“ u států střední a východní Evropy a kandidátů do Evropské unie. Podstata tohoto ekonomického nástroje je, že poskytuje žadatelům, především ve formě slevy na dani z příjmu, v určitých případech i dotace.

Jak ukázala analýza v roce 2013, po 10 letech Česka v EU, premiantem v přímých investicích se stalo především Německo a tamní firmy.

Klíčovými dohodami, které nastartovaly nebývalý rozvoj hospodářských vztahů mezi členskými zeměmi tehdejších Evropských společenství (ES) a postkomunistickými zeměmi Polskem, Maďarskem a Československem už dávno před jejich vstupem do EU byly „Evropské dohody“ tzv. Asociační dohody z roku 1991. Spolu s dohodami o podpoře a vzájemné ochraně investic – např. mezi SRN a tehdejší ČSFR z roku 1990 – byly Evropské dohody odrazovým můstkem pro neobyčejně rychlý rozvoj obchodu a investiční činnosti.

Proto německé firmy měly zájem a dávaly najevo, že si umí představit Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česko v EU, tedy v jednotném hospodářském prostoru. Avšak politicky bylo toto rozšiřování EU na východ komplikované vysvětlovat německé veřejnosti, která zejména v Bavorsku se obávala, že chudí východoevropané zaplní německý pracovní trh levnou pracovní silou.

Německé firmy ve spolupráci se spolkovou vládou v Berlíně tak přišly s novým ekonomickým modelem, který do jisté míry kopíroval to, co západoněmecké firmy učinily ve východním Německu. S rozšířením EU o 10 nových zemí se jim otevíral trh se 75 miliony lidí a zejména země Visegrádské čtyřky (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) díky blízkosti k Německu byly vhodnou výrobní základnou.

Ovšem díky kombinaci levné kvalifikované pracovní sily a relativně vysoké nezaměstnanosti, investičním pobídkám, levným energetickým zdrojům, dojezdové blízkosti, bylo zejména v případě Česka „zaděláno“ na budoucí problémy, které dnes nazýváme „montovnou Evropy“ s nízkou přidanou hodnotou.

Systém „montovny Evropy“ nezastavila Topolánkova, Nečasova, Sobotkova ani Babišova vláda

Bývalý premiér Václav Klaus (ve funkci v letech 1992-1998) investiční pobídky kritizoval od samého počátku, kdy ho ve funkci nahradil Josef Tošovský a pokračoval v nich Miloš Zeman. ODS kritizovala investiční pobídky taktéž a dokonce tvrdila, že je zruší, jakmile to bude možné. Avšak když se dostala do vlády, pokračovala v nich. Jen kosmeticky debatovala o parametrech a zda o nich má přímo rozhodovat vláda.

Ve své podstatě systém vyhovoval a zajišťoval sociální smír i růst hrubého domácího produktu (HDP), zvyšoval koupěschopnost obyvatelstva, snižoval nezaměstnanost a politicky se to dalo obhajovat u voličů ve stylu: vytváříme nová pracovní místa.

Česko se obrazně stalo 17. spolkovou zemí, kdy tuzemské hospodářství bylo svázáno s tím německým, navíc politicky se v Česku i v Německu dalo obhájit rozšíření Evropské unie v květnu 2004, kdy konečně se Česko vrátilo do Evropy. Svým způsobem byly naplněny ideje Listopadu 1989, kdy lidem kromě svobod šlo o ekonomický blahobyt.

Ekonomický systém Německa a Česka se spojil a role byly v podstatě dané. Německé firmy využijí subdodavatelský řetězec v Česku, kde se vyrobí součástky a polotovary. Ty se odvezou ke kompletaci a odtud do Německa, kde se vytvoří finální výrobky. Marketing a obchod s vývojem zůstanou v Německu, které následně nalepí cedulku Made in Germany a výrobek pošle do světa na velké trhy jako je USA či Čína nebo Rusko, odkud stejně jako Česko odebírá levné suroviny typu plyn nebo ropa.

Tento model podporovala každá vláda po Zemanovi, takže ani premiéři Mirek Topolánek, Petr Nečas, Bohuslav Sobotka či Andrej Babiš jej nezačali transformovat od nízké přidané hodnoty k vyšší přidané hodnotě.

Německý model se zadrhává a vláda Petra Fialy neumí reagovat i kvůli pasti středních příjmů

Model vytvořený za bývalého kancléře Gerharda Schrödera převzala jeho nástupkyně Angela Merkelová, která reformu Hartz IV (Agenda 2010) ponechala a přidala k ní v roce 2010 i pod tlakem Zelených klimatickou reformu nazvanou Energiewende s cílem snížit emise CO2. Pod tlakem jaderné katastrofy ve Fukušimě ještě k tomu zavřít a ukončit výrobu jaderné energie v Německu.

Tím, že Německo a další státy v Evropské unii přejdou na obnovitelné zdroje energie, německý startupový průmysl očekával, společně s vládou v Berlíně, že vznikne nový trh a nová poptávka po výrobcích typu fotovoltaika, tepelná čerpadla, zateplování budov a s tím související rozpohybování stavebnictví apod. K tomu se přidal přechod na elektroauta, jenže na to německý automobilový průmysl nebyl dostatečně připraven. Úplně stejně jako velké energeticky náročné chemické a průmyslové koncerny, které těžily z levných zdrojů a především počítaly s levným plynem z Ruska, který poteče plynovodem Nord Stream 1 a následně i plynovodem Nord Stream 2. To i díky válce na Ukrajině vzalo za své.

Německý model postavený na levných zdrojích, energeticky náročných továrnách a levné pracovní síle v rámci subdodávek v zemích Visegrádské čtyřky postupně končí.

Třeba Česko se dostalo do pasti středních příjmů. Zjednodušeně: zdražila pracovní síla, avšak nepodařilo se zvýšit přidanou hodnotu. Navíc v kombinaci s Green Dealem, což je celoevropská verze německé Energiewende, se jedná o velmi nepřiznivou konstelaci.

K ní přidejme silné zastoupení automotive, avšak pro klasická auta s naftovým či benzinovým motorem, nízkou nezaměstnanost, vysokou inflaci, průmyslovou základnou náročnou na vysokou spotřebu energií na straně jedné a montovny na straně druhé, nabobtnalý byrokratický aparát a velký počet státních zaměstnanců, vzrůstající počet důchodců a průběžný důchodový systém, který je stále více ve ztrátě. K tomu přidejme negativní demografický vývoj české populace, která stárne.

To, co platí o Česku, platí i o Německu. To se navíc potýká s důsledky sociální politiky spjaté s migrační politikou po roce 2015.

Vláda Petra Fialy na jednu stranu musí čekat, co vytvoří německá vláda kancléře Olafa Scholze. Ten zatím pod tlakem pozměnil Hartz IV, dědictví sociálnědemokratického kancléře Schrödera, od kterého se i kvůli jeho postoji k Ukrajině pravděpodobně chtěl distancovat Olaf Scholz, i když jsou z jedné strany SPD.

Dalším očekávaným krokem bude zpřísnění sociální pomoci migrantům, aby se ulevilo německé státní kase a v lepším případě se pozastavila migrace do Německa. Berlín totiž pod tlakem i autoprůmyslu štědře dotuje investice pro proměnu průmyslu v rámci Green Dealu. Na to zatím nedokázala reagovat česká vláda Petra Fialy, na rozdíl od Polska či Maďarska, které už dokazuje, že v nové vlně investičních pobídek a dotací dokáže získávat investice nejen z Německa, ale i třeba Číny.

To premiér Petr Fiala a ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela zatím nedokázali ani nastartovat diskusi o tom, jaký mají vztah k investičním pobídkám a jak si představují transformaci českého průmyslu. Konsolidační balíček platný od ledna 2024 zdaleka není odpovědí na past středních příjmů v Česku.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz