Po čtvrtstoletí působení v oboru lihovarnictví jste se rozhodla společně s manželem Janem věnovat jinému způsobu zpracování ovoce – pustili jste se do výroby čistě přírodních likérů. Proč ta změna?
Myslím si, že nás s manželem bude tento obor v nějaké podobě provázet už celý život. Spolu jsme začali s provozováním pálenice pro pěstitele. Práce to byla zajímavá, ale velmi náročná. Ročně nám provozovnou prošlo na pět tisíc lidí. Postupně se k ní přidal ovocný lihovar a založení vlastní obchodní značky. Do toho manžel ještě s kolegou subdodavatelsky vstoupil do malého likérnictví.
Takže nějakou zkušenost s likéry jste už měli?
Jednalo se o výrobu čistě na zakázku. Ne že bychom vymýšleli vlastní receptury.
S jakým nápadem jste tedy přišla?
Jak synové odrůstali, tak mě asi před rokem napadlo, že bychom se do toho s mužem zase mohli pustit. Přemýšlela jsem, jakým způsobem bych mohla vyrobit ovocný likér, který mi bude připomínat dětství s babičkou. Věděla jsem, že manžel je schopný sehnat ty nejlepší suroviny – v tomto ohledu tady byl potenciál. Nejdřív jsem mu trochu s obavami, co na to řekne, sdělila svůj nápad, ale byl mu nakloněný. Tak jsme se rozhodli jít do toho.
Co vám zpočátku dělalo největší starosti?
Mě osobně nejvíc trápilo, že udělám likér, který v mých očích likér vlastně není. Protože když se řekne likér, většině lidí se vybaví něco jako hodně sladké lepidlo. Nadbytek cukru totiž úplně zastře původní přírodní svěží chuť ovocné šťávy. Moje prvotní obava tedy byla, že jdu proti všem zažitým očekáváním. Nejsem úplně sebevědomý člověk v tom smyslu, že bych si hned na první dobrou řekla: Jo, to bude fungovat.
Kde jste nakonec získala sebevědomí?
Oporu mám v Honzovi. Ten mě začal hned uklidňovat a v nadsázce říkal: Pošleme to na světovou soutěž lihovin, kde hodnotí profesionálové a odborníci z oboru. Uvidíš, že vyhraješ. A ono to nakonec vyšlo! Naše Višnička a Jeřabinka získaly Double Gold na San Francisco World Spirits Competition, jedné z nejprestižnějších mezinárodních soutěží hodnotících alkoholické nápoje. Mandlička byla oceněna bronzovou medailí. Oba nás to potěšilo, získali jsme trochu jistoty, že cesta, na kterou jsme nastoupili, může být ta správná.
Jako autorka receptů jste hlavní postavou, která stojí za tím, jak výsledný produkt bude chutnat. Měla jste takhle vyvinutou chuť a čich už od dětství? Nebo je za tím spíš zkušenost a léta ochutnávání?
Podle mě to člověk v sobě musí mít nějakým způsobem dané. A samozřejmě se na tom musí i dál pracovat. Co si vzpomínám, vždycky mi chutnalo něco jiného než ostatním.
Růžena Kleinerautorka likérů (45)
|
Měla jste nějaké nezvyklé chutě?
Spíš mi naopak chutnaly úplně obyčejné věci. Vzpomínám si například na jeřabinu. Z ní také vyrábíme jeden z likérů. Tu chuť mám v sobě od dětství, když z ní babička lisovala šťávu. Když plníme lahve naší jeřabinkou, zavřu oči a okamžitě se přenesu do dětství, jak sedím s babičkou u mačkacího stroje. Ta skutečná vůně ovoce je v našich likérech a s ní jsou spojené i vzpomínky. Ve mně vyvolává jen samé pozitivní pocity. Babička dělala šťávy, maminka zase marmelády a džemy. A já jsem ve zpracování ovoce jen trochu přitvrdila.
Mluvila jste o testování vzorků na lidech. Jsou to obyčejní spotřebitelé nebo vybroušení experti a poučení znalci?
Je to průřez všemi. Jsou to jak naši kamarádi a známí, ať už z oboru gastronomie či lihovarnictví, ale také lidé z úplně jiných oborů. Zkoumala se hromada vzorků s různým poměrem vstupních ingrediencí, kdy mě velmi mile překvapilo, jak moc lidem chutnalo. A jak v chuti oceňovali menší množství cukru. Potvrdilo se mi, že vydat se odlišnou cestou a opustit obecnou představu o tom, jak má chutnat klasický likér, byl dobrý nápad. Nezbývá mi, než moc poděkovat všem známým a kamarádům, kteří byli součástí celého procesu ochutnávání. Jejich zpětná vazba pro mě byla hodně důležitá.
Mění se v průběhu let nároky konzumentů? Střídají se nějak módní trendy i v oboru lihovin?
Současným celosvětovým trendem je snižování cukru a procent alkoholu. Když odbočíme od alkoholu jako takového – lidé víc přemýšlí o tom, co snědí či vypijí. Víc se zajímají o kvalitu. Možná proto, i když to pro mě bylo zpočátku překvapením, vlastně nikoho daleko menší množství cukru v našich likérech tak moc nezaskočilo. Naopak mě to ujistilo v tom, že je to tak správně.
Opakuje se v případě alkoholických nápojů podobně jako v módě, že obliba něčeho se po letech zase vrací?
Mění se to zhruba v desetiletých cyklech. Někdy je na vrcholu gin, vodka, pak uběhne nějakých deset dvanáct let a na pomyslném trůně se usadí třeba vynikající rumy. Co jsem zaznamenala, tak teď jsou celosvětově v oblibě nízkoalkoholické a méně sladké nápoje.
Současná generace mladých lidí už nebaží po tom dostat do sebe co nejvíc procent alkoholu. Chtějí se bavit s čistou hlavou, dát si něco slabšího a vychutnávat si to. To je dnes asi ten nejmocnější trend a úplnou náhodou se to potkalo s tím, čím se teď zabýváme my. Je to skutečně náhoda, protože i když jsme vyráběli destiláty, vždycky jsme šli proti proudu a stejně tak to bylo i v případě našich likérů.
„Nechci být v nepřetržitém zápřahu a čím jsem starší, tím raději mám věci naplánované.“
Surovina je pro kvalitu výsledného produktu vždy zásadní. Jak moc velký problém je sehnat ty kvalitní?
Kvalitní suroviny se hledají opravdu ztěžka. Mojí podmínkou je, že všechno musí být přírodní a vše musí mít košer certifikát. Základní složky pro naše likéry jsme podřídili navíc dvěma zásadním kritériím. Prvním z nich je požadavek vysoké kvality a druhým, pro nás neméně důležitým, je ohled na ekologické a udržitelné pěstování ovoce.
Například mandlovou silici dovážíme z USA, konkrétně z Kalifornie, kde snad příroda vytvořila nejvhodnější podmínky pro pěstování mandloní. Podařilo se nám sehnat dodavatele, který využívá speciální technologie, jež umožňují získávání nejjemnější mandlové silice z vysoce vyzrálých plodů. Je maximálně aromaticky vyvážená a uchovává si všechny důležité složky nezbytné pro dosažení co možná nejlepšího výsledku.
Další vstupní ovocné suroviny získáváme z Francie a Itálie. Stejným způsobem se snažíme vybírat i ostatní dodavatele důležité pro výrobu našich ovocných likérů. Cukr i lahve, do kterých naše likéry stáčíme, pochází od nás z Moravy. Naše cesta je složitější, vede napříč všemi světadíly, ale za ten výsledek to snad stojí.
Proč používáte k výrobě zrovna mandle? Proč zrovna z Kalifornie?
Mám ráda ovoce ve všech podobách a mandle je ta, která pro mě v likérech podtrhuje chuť. Vždyť je to také ovoce! Jak říkala naše babička: Olivovník v České republice taky roste, ale skvělý olivový olej z něj nikdy nebude…
Vaše produkty jsou košer, v čem to spočívá?
Nejsou použity žádné vstupní suroviny, výrobní zařízení nebo postupy, které nejsou v souladu s židovskou vírou. Jde o čistě přírodní věci, kdy na jednotlivé fáze výroby dohlíží rabín. Všeobecně jsou košer výrobky vyhlášené svou výjimečnou kvalitou.
Ve firmě pracujete společně s manželem. Jak máte rozdělené kompetence?
S manželem spolu pracujeme už čtvrtstoletí a za tu dobu si každý z nás našel svoji parketu. Výrobu a technické věci má na starosti Honza a za mnou jdou chuťové vjemy likérů.
Kdo má na starosti obchodní stránku věci?
Ta je spíš na manželově straně. Přece jen v byznysu se chlapů pohybuje víc.
Jak se vyrovnáváte s konkurencí?
Myslím si, že v oblasti, do které jsme se vydali, ji moc nemáme. Likérů a ovocných destilátů je tady samozřejmě fůra a konkurence velká. Ale když věci děláte jinak, než je dělá kdokoli jiný, a nejedete v zajetých kolejích, na konkurenci vlastně nenarazíte. Mohli jsme pokračovat v tom, co jsme tady léta vyráběli, ale to už jsme nechtěli.
Proč ne? Byli jste přece úspěšní…
Chtěla jsem, aby naše produkty byly přírodní a jiné. A je to tak dobře, protože jsme se vydali na pro nás novou a neprobádanou cestu, která nás zavedla zase o kus dál. Budujeme značku, která se odehrává v novém duchu a snad posouvá kvalitu řemesla o stupeň výš. Dalo nám to úplně nový náboj a chuť do života.
„Člověk nikdy není tak starý, aby nemohl vymyslet něco nového.“
Dovedete s manželem být spolu jen tak a bavit se také o něčem jiném než o práci?
Poslední půlrok to je hodně náročné. Ale začátky takové bývají. Musím přiznat, že v mnoha věcech se neshodneme, ale umíme spolu mluvit. Přesto si myslím, že jsme názorově vyvážení a vzájemně se doplňujeme. Asi to tak má být. Samozřejmě že přicházejí i dny a měsíce, kdy je člověk od rána do noci v práci, ale je dobré mít rozdělené kompetence a vzájemně si do nich moc nešlapat. A hlavně o všem společně diskutovat, to je základ.
V páru je to někdy tak, že jeden se víc vznáší a druhý ho ukotvuje. Jak je to u vás? Kdo je snílek a kdo je víc nohama na zemi?
Do role tlumiče a plánovače pasuju spíš sebe. Nechci být v nepřetržitém zápřahu a čím jsem starší, tím raději mám věci naplánované. To manžel úplně nemusí. Je víc rozevlátý, odjakživa rád porušoval pravidla. Kde je zákaz stání, tam aspoň na chvíli zaparkuje. V něčem tu jeho dravost musím trochu tlumit.
Umíte být razantní i vůči svým spolupracovníkům?
V některých případech ano. Třeba při návrhu etikety na našich lahvích jsem byla zpětně až překvapená, jak razantně jsem dokázala svůj názor sdělit. Ale v tu chvíli to ze mě vypadlo úplně spontánně. Pak jsem se lekla, jak ostře jsem to řekla. Dnes jsem ráda za to, že jsem se uměla prosadit. Svoje plány, jak co má být, většinou směřuju na svého muže a ten to pak musí komunikovat dál. Doma to vysvětlit umím.
Co podle vás stojí za úspěchem vašich likérů například i na zahraničních soutěžích?
To, že jdeme proti proudu a nebojíme se dělat věci jinak. A že je děláme velmi jednoduše a čistě. Nepoužíváme žádné jiné suroviny a materiály, než které nám příroda sama nabízí. Nemusíme být něco víc než ostatní, stačí být prostě jiný. Tak proč toho nevyužít?
Kolik let je vašim synům? Myslíte si, že jednou budou pokračovat ve vašich stopách?
Staršímu synovi je osmnáct let a mladšímu čtrnáct. Starší syn nám ve volném čase pomáhá. Míchá, počítá s manželem a dělají spolu výrobu. To ho baví, ale samozřejmě do ničeho ho netlačíme. Má svoji vlastní představu, také má hlavu v oblacích, a to doslova. Studuje pilotní školu a chce být pilotem. Mladší je zase sportovně nadaný a třeba bude jednou pracovat jako fyzioterapeut. Každý má dělat v životě to, co ho baví. Nikdo by se neměl do ničeho nutit, ani být jinými do něčeho tlačen. Když by měl jednou některý z nich k firmě bližší vztah, tak prima. Ale nejdůležitější je, aby si našli svoji vlastní cestu.
Jaké máte další plány?
Budu ráda, když se rozběhnou naše tři produkty, které jsme vymysleli a se kterými začínáme. A to mi stačí. S plány postupuju pomalu, není kam spěchat. Můj muž to má ale v tomhle ohledu trochu jinak. Pro něj zkoušet něco nového a v nových kombinacích vždycky znamená výzvu. A mě zase na druhou stranu uspokojuje fakt, že to manžela baví, že jsem ho dokázala získat pro nápad, který ho nadchl. Dává nám to novou chuť do života. Pro mě to také znamená, že člověk není nikdy tak starý, aby nemohl vymyslet něco nového. Jsem ráda, že nám to vyšlo a můj sen se splnil. Prolíná se v něm i moje dětství, a když to tak zůstane, úplně mi to stačí.
