Šest ukrajinských režisérů natočilo šest půlhodinových příběhů, které se odehrávají těsně před a bezprostředně po invazi. Antologii právě proto nazvanou První dny (ukrajinsky Perši dni) lze nově vidět s českými titulky ve videotéce Netflix. Hrané příběhy inspirované skutečnými událostmi ukazují, jak se s útokem na svou zemi vyrovnávali takzvaní obyčejní lidé, kteří vedli normální život, žádní hrdinové. V minisérii nejsou zákopy, minová pole ani střílející tanky. Jsou tu byty, sklepy a chodby domů, auta v kolonách a jedna zoologická zahrada.
Co se může stát v Irpini
První příběh vypráví o rodině, která žije v Irpini severně od Kyjeva. Pár má dvě děti, ale starší dcera pochází z ženina prvního manželství a vztahy mezi bývalým a současným partnerem jsou napjaté. Stejně jako jejich přístup k hrozící válce. Zatímco současný manžel Paša zmatkuje a neví, co dělat, exmanžel Serhij mu volá a navrhuje, že všechny převeze k sobě domů, kde má zásoby, načež mohou pokračovat do zahraničí. Vznikne z toho samozřejmě hádka, která psychický stav všech ještě zhorší.
Rodinu vyleká zvuk toustovače, ze kterého vyletí hotové tousty, nebo prasknutí dětského balonku. „Zůstaneme doma. Žádná opravdická válka z toho nebude. Dávám tomu pět dní, maximálně týden. Kdybychom žili v centru Kyjeva, tak bych o odchodu uvažoval, ale koho zajímá nějaká Irpiň,“ uklidňuje Paša sebe i ostatní. A řídí se pravidlem dvou stěn, které už zná každý Ukrajinec. Před ostřelováním a bombardováním je třeba se uchýlit do místnosti, jež není hned za obvodovou zdí domu. Tedy obvykle do koupelny nebo šatny.
Právě Irpiní ale brzy začne vést frontová linie, na které Ukrajinci drží obranu Kyjeva. Rodina se vydává do metropole, kde se Paša a Serhij nejprve hádají. Ohrožení je nakonec donutí jednat v zájmu jejich dětí. „Musela přijít válka, abyste se vy dva smířili?“ zaznívá tu.
Druhý díl je inspirován hrdinstvím a nezlomností zaměstnanců zoologické zahrady nazvané Dvanáct měsíců, která leží ve vesnici Děmydiv v Kyjevské oblasti. Personál se musel měsíc starat o 350 zvířat bez možnosti doplňovat zásoby, protože ukrajinští obránci vyhodili do vzduchu most přes řeku Irpiň a okolí obsadili ruští okupanti. Zoo zůstala bez elektřiny, vody i tepla s nedostatkem jídla pro zvířata.
Opice či nosorožec měli namále a mnoho zvířat bylo v kritickém stavu 30. března, kdy se Rusové konečně stáhli, díky čemuž mohla přijet auta se zásobami. Tento díl série je jediný, kde vystupují ruští vojáci, a mrazí při něm v zádech. Hrubí a arogantní primitivové nadávají personálu do nácků, hledají na jeho tělech údajná nacistická tetování a smějí se opicím lezoucím po kmeni stromu. Odtáhnou poté, co pažbou pušky ubijí prase, které chtějí sníst na „grilovačce“.
Hrdinou třetí epizody je bezdomovec, jenž bydlí v nepojízdném autě na konci Kyjeva, hrává na harmoniku ve stanicích metra a občas se zajde zahřát i najíst do bytu své sestry. Kdysi pracoval jako svářeč v Doněcku, který ale Rusové a kolaboranti okupují už od roku 2014. Když začne 24. února ráno ruská palba, probudí ho v autě. Muž se ale probere ze své rezignace na všechno a chce se přihlásit do jednotek teritoriální obrany – dobrovolnických oddílů, které spolu s armádou brání Ukrajinu. Jenže na to potřebuje doklady…
Čtvrtý příběh podrobili Ukrajinci na sociálních sítích i recenzenti největší kritice. Německý chirurg z Berlína se po ruské agresi vydává autem do Kyjeva, aby „zachránil“ svoji ukrajinskou přítelkyni, s níž se seznámil o rok dříve. Když mu žena řekne, že neodjede, zůstává i on a chce pomáhat jako lékař. V autě pak dvojice míjí stanoviště ruských vojáků, což podle kritiků neodpovídalo realitě. V prvních dnech se nedalo jen tak jezdit kolem Rusů.
Vánoce bez Popelky či Pelíšků. Co by vám podle nás nemělo utéct na Netflixu a spol.
V pátém dílu potkáváme lesbický pár vychovávající syna jedné z žen. Ta pracuje v nemocnici a partnerčinu výzvu k okamžitému odjezdu z Kyjeva odmítá. Naopak chce, aby ta druhá odjela s chlapcem na Slovensko. Návrh ale naráží na problém, protože syn je napsaný na tu, která hodlá zůstat v nemocnici, takže by ho nepustili přes hranice s tou druhou.
Nesnáší metro a Moskvu
To nejlepší na konec. Tvůrce závěrečné šesté epizody inspirovala ukrajinská popová superhvězda Andrij Danylko, který vystupuje jako zpěvačka pod ženským uměleckým jménem Věrka Serďučka a roku 2007 obsadil druhé místo v soutěži Eurovize.
Danylko je oblíbený na Ukrajině i v Rusku, většinu písní zpíval rusky. Po začátku války navzdory naléhání svých producentů a promotérů neodjíždí z Kyjeva. Zůstává ve svém luxusně vybaveném bytě v centru města. Ačkoliv nejdříve odmítá žádosti novinářů o komentáře k situaci s tím, že není politolog ani vojenský expert, po několika dnech začne nahrávat a zveřejňovat videa s komickými prohlášeními. V televizním rozhovoru tvrdí, že pracuje na nové písni, která se bude jmenovat Putine, chcípni. Jeho videa pomáhají Ukrajincům v počátcích agrese vyrovnat se s těžkými chvilkami.
Danylko je známý tím, že nesnáší metro a zásadně jím nejezdí. Když dostane žádost, aby v době ostřelování uspořádal koncert, muž na druhém konci hovoru mu říká: „Je to místo, které nejvíc nesnášíš a nenávidíš.“ – „Moskva?“ ptá se zpěvák. – „Ne, tak hluboko bych Tě klesnout nenechal. Ale je to metro.“
Později zpěvák v aukci prodává svůj rolls-royce a utržené peníze věnuje rehabilitačnímu centru pro zraněné vojáky. V Prvních dnech ho ztvárnil jeden z nejznámějších ukrajinských herců Vjačeslav Dovženko, který roku 2019 účinkoval ve válečném velkofilmu Kyborgové o obráncích doněckého letiště.
Štáb natáčel rok po invazi, tedy letos na jaře. Filmaři se kvůli válce museli přizpůsobit mnoha omezením. Nemohli pracovat v noci, kdy Rusové často útočí, museli se vyhnout mostům a dalším strategickým místům, nesměli používat drony. Kvůli náletům práci často přerušovali. V příběhu nazvaném Kyjev–Berlín hraje německého lékaře skutečně Němec, Fabian Männel z Hamburku, který i přes nebezpečí přijel do ostřelované metropole.
V Prvních dnech se objevuje situace známá spoustě Ukrajinců, kteří mají příbuzné nebo kamarády v Rusku. Žena z první epizody telefonuje svému ruskému bratrovi. Ten jí říká, že ruští vojáci je přišli osvobodit od fašistů a že ona to nechápe. Žena v zoufalství zavěsí.
V posledním díle zpěvákovi Danylkovi telefonuje známý z Moskvy, že je sice hrozné, co se děje, ale že by měl přijet do Ruska, kde bude v bezpečí. „Jsi tu známý, budeš tady v klidu koncertovat a nahrávat. Všechno bude jako dřív, jako před Krymem,“ slibuje. Slavný zpěvák odmítne s tím, že jestli agresoři obsadí centrum Kyjeva, tak ho obsadí i s ním. Položí telefon, zůstane doma, otevře si kaviár a nalévá skotskou whisky.
Neporozumění mezi příbuznými na Ukrajině a v Rusku je rozšířené. I autor tohoto textu, jenž od vypuknutí války navštívil Ukrajinu čtyřikrát, se setkal s lidmi, kteří přerušili kontakty s příbuznými nebo kamarády v Rusku. Nesnesli, že ti jim jako skutečnost předkládali propagandu, jež se valí z tamní státní televize.
Ukrajinci jsou stejní lidé jako my a také žili jako my. Tohle není válka v kulturně vzdáleném Afghánistánu či Iráku. Při sledování Prvních dnů se tak člověk neubrání přemýšlení: Co kdyby se to stalo nám? Co když se nám to jednou stane?
