Trenér fotbalistů šel ze Zlína až do Španělska. Spal jsem i mezi hroby, vypráví

Na trase přes Rakousko, Švýcarsko, Francii a Španělsko zdolal 3 400 kilometrů, prošoupal troje boty a rozmlouval s bohem, jemuž svoji pouť zasvětil a věnoval jako dar.

„Věřím v život po životě. A odjakživa mám toulavé boty. Měl jsem v hlavě, že jsem poutník, a tak jsem si to střihl. Do téhle cesty jsem se zamiloval,“ vyznal se pětačtyřicetiletý Molek, který předtím zvládl přechod Patagonie, Korsiky nebo Cestu hrdinů Slovenského národního povstání.

Co se vám honilo myslí, když jste po více než třech měsících dorazil 14. října do cíle?
Když jsem byl asi měsíc na cestě, představoval jsem si, jak dojdu. A když jsem přišel do Compostely, nic zvláštního jsem necítil. Natočil jsem video, poslal ho rodině, známým. Že bych skákal radosti, líbal zemi, jak jsem to viděl na různých videích, to mě nenapadlo. Docházelo mi to až postupně.

Pro vás měla cesta i duchovní rozměr. Rozjímal jste během ní?
Nadneseně řečeno, celou cestu jsem byl ve spojení s bohem. A čím déle jsem šel, tím více se to umocňovalo. Povídal jsem si s ním. Když se něco zadařilo, slušně, když ne, tak jsem si zanadával. Hodně věcí se nečekaně propojilo. Po měsíci mi třeba došlo, že jsem vyrazil ze Zlína a první razítko mám od kostela svatého Filipa a Jakuba. Duchovní rozměr nebyl hlavní, ale významný. Slíbil jsem si, že až dojdu, tak duchovním darem bude to, že se nechám pokřtít.

Nejste křesťan?
Jsem věřící, ale ne pokřtěný. V rodině jsme k tomu neinklinovali. Cestu k bohu jsem si objevoval sám. Teď jednou týdně chodím do kostela, povídám si s farářem. V klidu, nespěchám na to. Jestli to stihnu na Velikonoce, za rok, v padesáti, je jedno.

Jak dlouho jste se připravoval na Svatojakubskou cestu?
Když to srovnám s horským treky, příprava byla minimální. Věděl jsem, že to bude bez problémů. Maximálně jsem si dokoupil nějaké věci do výbavy. Důležitý byl čas. Končil jsem u áčka s tím, že můžu nastoupit u mládeže. Měl jsem spoustu volna.

Nalajnoval jste si, kolik musíte denně urazit?
Hlavně jsem měl rozpočet na útratu, především za jídlo. Ten jsem pak zrušil. Řekl jsem si, že se nebudu omezovat. Nakupoval jsem v obchodech, supermarketech, vařil si polotovary, rychlovky. Jednom jednou ve Francii jsem to nevychytal. Měli zrovna všechny obchody zavřené a dal jsem si gyros. Ve Francii jsem propadl jejich minipekařstvím, hledal jsem je v každé osadě. Už jen proto se tam musím vrátit.

Měl jste na cestě krize?
Paradoxně největší na začátku. Člověk je v okolí domu a říká si, co to děláš, co tě to napadlo? Jakmile jsem přešel hranice do Rakouska, už jsem si to jen užíval. Co mě maximálně v dobrém překvapilo, bylo Rakousko.

Proč?
Měl jsem zafixované, že Rakušané jsou studení čumáci. Ale bylo to naopak. Bomba. Možná to bylo dané i tím, že v Rakousku znal Svatojakubskou cestu úplně každý a na sobě jsem měl trošku vyčuraně tričko s vyobrazením cesty a mušlí (symbol svatého Jakuba), abych nevypadal jako bezdomovec. Lidé se zajímali. Klidně mě nechali přespat na svém pozemku, v zahradě, před kostelem. Nabízeli mi finanční dary, ať se za ně pomodlím. Ve Švýcarsku bylo draho, tam jsem šlápl do pedálů.

Svatojakubská cesta Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Trasy jsou značené moderním turistickým značením a většinou procházejí historickými poutními směry. První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy. Na českém území se původní ustálenou trasu v celé délce nepodařilo zjistit, ačkoliv i odtud ve středověku poutníci putovali.

A ve Francii zase zvolnil?
Právě dozrávalo víno. Francouzské červené a pekařství mě provázely cestou pořád. Skvěle vyšlo počasí. První část do Le Puy byla parádní.

Pak už to bylo horší?
Le Puy je začátkem jedné ze čtyř hlavních francouzských větví a narostl tam počet lidí. Předtím jsem šel víceméně sám, potkal jsem pár poutníků. Z množství lidí jsem byl trochu nesvůj, odvykl jsem.

Aspoň jste si mohl popovídat, ne?
Dost jich chodí Svatojakubskou cestu na etapy. Každý rok mají pár dnů volna a jdou nějaký úsek, další rok na něj navážou. Smáli se, že možná někdy v důchodu dojdou do Santiaga.

Jak na vás zapůsobila závěrečná španělská část?
To už je totální komerce. Davy lidí. Logisticky je to perfektně podchycené, pomalu každé tři kilometry je nějaké ubytování pro poutníky, podává se poutnické menu. Pro místní je to byznys. Příjemný úsek byl od hranic po Logroňo, kde se sešlo přírodou, terény, vinicemi. Užíval jsem si to. Víno jsem pil velmi zdatně. U Logroňa ale začíná Meseta, náhorní plošina, která z 800 kilometrů zabírá dvě třetiny. Je to, jako když jde mikrob po rovném stole. I proto jsem malinko zrychlil. Když jsem vyšel z vyprahlé Mesety do Galicie, najednou jsem zase viděl kopečky. Posledních 100 kilometrů už to ale nemělo s poutnictvím nic společného. Před Santiagem jsem se prodíral lidmi, kteří potřebovali ujít 100 kilometrů, aby dostali na konci glejt.

Při takové cestě jsou klíčové nohy. Jak jste se o ně staral?
Nohy jsou důležité. Ale je to kolikrát o štěstí, blbě stoupneš a zlomíš si nohu. Když nebudu počítat tyhle náhody, základem je hlava. Něco jiného je, když jde člověk týden, dva. Být pár měsíců na cestě, musíš si to dobře srovnat v hlavě. Mám výhodu, že jsem totální vlk samotář.

Červenka poprvé doma. Nový zlínský trenér srší pozitivní energií

A ty nohy? Pečoval jste o ně speciálně?
Přiznám se, že moc ne. Jsem vychozený. Malinko mě rozhodila nová obuv. Vyšel jsem ve speciálních lehkých bežeckých botách, které beru i do hor. Vydržely dva tisíce kilometrů do Le Puy. Jedno kopyto mi nesedlo a snad poprvé v životě jsem měl puchýře. Po pár dnech se to naštěstí spravilo. Kdykoliv jsem mohl, sundal jsem boty i ponožky a nechal nohy vydýchat. Když v cíli nebyl zdroj vody, nabral jsem si aspoň litr, abych se pak mohl umýt. Na hygienu jsem cimprlich.

Kde jste hledal nocleh?
V civilizaci jsem spal možná dvanáct nocí. Jinak pod širákem. Měl jsem celtu bez podlážky. Když to jinak nešlo, ustlal jsem si v podloubí. V deset jsem hodil karimatku na zem, lidi chodili kolem. Hned poznali, že jsem poutník. Ptali se, jestli mi není zima, jestli něco nepotřebuji. Několikrát jsem využil kapličky. Ve Francii jsem využil kadibudku, když pršelo. S Francouzem jsme chtěli přespat v kostele, jenže byl zamknutý, tak jsme si lehli na hřbitově mezi hroby.

Poradíte svým následovníkům, co nesmí ve výbavě chybět?
Každý to má jinak. Mojí doménou jsou hory a treky. Tam je klíčový filtr na vodu, teď jsem ho ani nepoužil. Samozřejmostí je nůž, lékárnička na první pomoc, karimatka, abyste měl na čem ležet a spát, věci na vaření. Bez vody a pití vážil batoh osm kilo. Od té doby, co jsem šel přes Korsiku, se snažím o ultra lehký styl, což je maximálně sedm kilo, takže mám rezervu.

Bůh mě vede na správnou cestu, říká poutnice a modelka Eva Čerešňáková

Zopakujete si někdy Svatojakubskou pouť?
Původně jsem nad tím neuvažoval, ale s odstupem času se mi stýská. Ve Francii jsem se potkal se dvěma chlapíky v mém věku, kteří šli ze Ženevy do Santiaga už počtvrté. Smáli se, že je to nemoc, Caminosa (camino znamená španělsky cesta). Nejvíce mě láká pouť do Jeruzaléma. Jedna větev tam vede ze Santiaga.

Jak vaši pouť vnímali nejbližší, rodina, nezrazovali vás, nebáli se?
Klasika. Nejdříve říkali: Ježišmarjá, co sis to zase vymyslel? Nakonec se máma stala největším fanouškem. Posílal jsem jí pravidelně fotky, videa. Jako by šla se mnou. Jeden kamarád mi psal, že moje videozprávy jsou pro něj fantastická terapie.

Inspiroval jste někoho, aby vyrazil příště s vámi?
Nevím o nikom. A upřímně, neznám nikoho, komu bych řekl, pojďme. Na těchto dlouhých trasách hrozí ponorka, musíte se dobře znát, mít podobný styl. Pokud půjdu, tak na devadesát procent sám.

Co výlety v okolí Zlína, ty vás nelákají?
Tady chodím, když mám půl dne volna. A s úžasem musím říct, že je to nádhera. Ve Francii jsem šel úsekem, který vypadal jako Želechovické paseky. V tu chvíli jsem pochopil, že i když budu chodit po celém světě, že bych nechtěl žít nikde jinde než tady. Všude dobře, doma nejlépe. Něco jsem prošel, ale pro mě je Zlínsko, Valašsko naprostý top. Nedám na ně dopustit.