Nejslavnějším detektivem na světě je Sherlock Holmes! Nad tím se dá váhat a kupit protiargumenty a lze dokonce pochybovat, ale více se proti tomu konat nedá. A vidíte. Přesto nedávno česky vyšla kniha Marka Aldridge Poirot, která s tím nesouhlasí.

Je to ale skvělé dílo! Autor zná do puntíku práce Agathy Christie a nejenom ty s pátračem Herculem: očividně nastudoval i ostatní a životopis. Poznáme to podle toho, s jakou lehkostí se pohybuje v terénu. Zdánlivě nás provádí pouze povídkami a romány s Poirotem, ale po dočtení svazku máte pocit, že znáte život a dílo „nejprodávanější autorky“ v kostce. A dovolím si jen šťouchanec. Kdyby chtěl Mistr Aldridge stejným způsobem zpracovat příběhy Holmesovy, zkolaboval by! Ono totiž je knížek a studií o Sherlockovi již tolik, že to překročilo možnosti jediného badatele, když počítáme taky adaptace a práce nových autorů.

Naštěstí Mark Aldridge našel pravější svou parketu, na níž tančí rád, a kdyby psal o Sherlockovi, už by stejně pouze nosil dříví do lesa.

Možná si teď řeknete, že nakonec neměl zase tak těžký úkol. Omyl! Jeho kniha zahrnuje i adaptace děl o Poirotovi, a to také rozhlasové a jistěže televizní a filmové. Právě na příkladu filmů, a to s hercem Peterem Ustinovem, teď ozřejmím, jak si dal Mark Aldridge záležet.

Já sám jsem už docela starý, a tak pamatuji, jak přišla do kin, a to i těch československých, adaptace brilantního románu Smrt na Nilu. Natočili ji - jako velkofilm - roku 1978, což bylo už po smrti autorky. Christie nám odešla v lednu 1976.

Do výroby se film dostal v květnu 1977 a pro roli Poirota vybrali právě Petera Ustinova (1921-2004), od roku 1975 Rytíře Řádu britského impéria. Novináři za hercem hned utíkali a ten jim bohorovně řekl: „Než jsem roli přijal, nevěděl jsem o Poirotovi nic.“

A když se ptali, jak úkol pojme, tak prostě prohodil, že asi vytvoří jakéhosi „pozorovatele klíčovou dírkou“. Nakolik se mu to povedlo, nechť rozhodnu každý divák za sebe.

12. září 1977 začalo v Egyptě natáčení Smrti na Nilu s desetimilionovým rozpočtem, což bylo tenkrát dost. Režíroval John Guillermin, mj. tvůrce nového King Konga, ale taky nenapodobitelného Skleněného pekla. Vždy ovšem sakramentsky záleží na scénáři a na ten najali renomovaného Anthony Shaffera. Úspěch mělo navíc zaručit hvězdné obsazení. Mia Farrow, David Niven, Angela Lansbury, Maggie Smith, Bette Davis, Jane Birkin atd. Především Ustinov. Jeho zvláštnosti ale už tady převážily nad charakterem postavy, jak ji Christie a Shaffer napsali. A nikomu to nevadilo: Ustinov byl jednoduše sympatický a bavil sebe i ostatní. Na place i mimo plac. 23. října 1978 proběhla britská premiéra za účasti královny Alžběty a prince Philipa, ale kritika už tehdy postřehla, že Ustinov hraje až příliš sebe (což je taky kus kumštu).

Našly se, pravda, i jiné názory, film měl komerční úspěch a Peter byl za onu roli opakovaně oceněn jako nejlepší herec. Kdo někdy viděl verzi filmu Quo Vadis z let padesátých, skutečně by takřka neuvěřil, že zrůda-Nero odsud bude jednou tímto žoviálním a charismatickým „strýčkem“. Stalo se módou sezóny - a roku 1982 tak mohl následovat trhák Zlo pod sluncem, opět s bodrým Ustinovem. Sice vůbec nehrál Poirota tak, jak ho napsala jeho duchovní matka, ale nadále to takřka nikomu nevadilo. Točilo se v květnu 1981 na Mallorce, protože tam žil režisér Guy Hamilton, a Shafferova poslední verze scénáře román velmi citlivě, i když poněkud přidrzle zhustila. Na plátně se objevují také hvězdy James Mason, Maggie Smith, Jane Birkin či Roddy McDowall.

Originální Agátin Poirot se, pravda, občas poněkud chvástá, zatímco Ustinovovi je to cizí. Je na to až příliš gentleman. Původní figury příběhů jsou psychologicky vykresleny, avšak film o Zlu to hází přes palubu spíše v zájmu komických scének. Bavit a bavit, to je zásada, ať už bohudík nebo - pro jiné diváky - bohužel. A detektivní zápletka?

Stále naštěstí hraje klíčovou roli, ale pojetí zůstává ještě odlehčenější než ve Smrti na Nilu. Film měl premiéru v Austrálii v únoru 1982 a v Londýně se promítání opět zúčastnila Alžběta II. V časopisu Variety se vynořila recenze, ve které se tvrdí, že už po Smrti na Nilu oslovil Ustinova „jeden ze spisovatelčiných dědiců“ a kritizoval předělání Poirota - s tím, že detektiv „takový nikdy nebyl“. Na to se dědic herci zadíval přímo do očí. Prý. A co na to rytíř Peter?

„Teď už takový je. Rozhodně je.“

Autorčina dcera Rosalind Hicks (1919-2004) nějaký čas nedůvěřovala televizi jako médiu. Byla proto lehce zaskočena, že se společnost Agatha Christie Ltd. rozhodla Ustinovova Poirota přesunout právě na obrazovky, i když tak činila skrze osvědčenou americkou společnost Warner Bros. Ani nad Ustinovem se Rosalind nerozplývala, ale musela uznat jeho neskutečnou popularitu (a nejen u dam). V únoru 1985 bylo zahájeno natáčení třetí jeho poirotovské detektivky Třináct u stolu a režisér vyhlásil. „Ustinov je okouzlující. Má schopnost volně improvizovat asi jako Robin Williams…“ Ve snímku hraje i Faye Dunaway (ve dvojroli) a co inspektor Japp se objevuje budoucí Poirot David Suchet!

Zarazí však, že se Poirot úvodem účastní televizní talk show Davida Frosta. Je to celkem drzá odchylka od předlohy, samozřejmě, ale současně prostředí, ve kterém se Ustinov cítil jako ryba ve vodě.

Film byl odvysílán v říjnu 1985 a kritici ho označili za „bezcharakterní skládanku“. Duch Agathy Christie se vytratil a scénář Variety označil za „přinejmenším přízemní“. Ale pochválili aspoň krásnou a herecky nepochybně schopnou Faye Dunaway. 14. ledna, mimochodem řečeno, jí bude třiaosmdesát.

Dědicové autorky brali tenkrát všecka její díla napsaná do roku 1945 jako jakési „prémie“ a televizi - po Třinácti u stolu - nabídli proto ke zpracování pouze výběr z těch pozdějších prací. Přesto je nakonec umluvili a Peter Ustinov se směl vynořit i ve filmu Vražda ve třech dějstvích, zatímco předloha Hry na vraždu (další realizovaný film pro televizi) skutečně pochází teprve z poválečné doby.

Hru na vraždu točili od září 1985 a Peter Ustinov je tu ještě žoviálnější, než byl kdy předtím. Vůbec si s tím nedělá starosti. Proč taky, že? Televizní premiéra proběhla v lednu 1986 a výsledek kdosi označil za upachtěný. Vážnou úvahu věnoval problematice kolapsu deník The New York Times. Američtí a britští producenti, jak si novináři uvědomili, zacházeli s předlohami odlišně. V USA byl nezbytný Ustinov a jiné známé v tváře, zatímco v Británii (kde se také točil seriál o slečně Marplové) měli větší důvěru v samotné scénáře. V písmo. A dobře dělali, i když byli souběžně ochotni angažovat i méně slavné (zato ale schopné) lidi.

„Britský způsob je pro Agathu téměř vždy výhodnější,“ uzavřely causu slavné americké noviny a časopis Variety napsal, že v tomto případě na řešení detektivní záhady vlastně ani tak nezáleží, protože rozuzlení stejně překoná hranice přetaženosti za vlasy a uvěřitelnosti až příliš. Aspoň je to ale zábava, ne? Sledujeme přece objemného Ustinova klusat z kopce do kopce.

Vražda ve třech dějstvích byla prvně odvysílána posledního září 1986 a bonusem je herec Tony Curtis (hrající také herce). Snad ze zoufalství přesunula produkce část děje tohoto filmu až do mexického Acapulca, ale předloze to naštěstí neuškodilo. Je také zajímavé sledovat Curtise, když se snaží zastínit Ustinova. Nedokázal to.

Ve filmu píše Poirot-Ustinov svou autobiografii, což je možná docela vtipné, ale zdržuje to děj. A herec, jak se i tím opět dokazuje, hraje víc sebe než postavu (a jak víme, byl Peter Ustinov skutečně i spisovatel).

Podle The New York Times byl tento nezdolný showman „s každým ztvárněním role“ bohužel vždy jen povrchnější a stále důrazněji spoléhal na různé „tiky a manýry“, které měly bavit jak jeho samého, tak diváky. „Ale v této nejnovější poirotovské hřířce je jeho výkon od začátku do konce jediným nepolevujícím gagem.“

Ustinov a Poirot - v očích velké části publika - splynuli, ale brzy se měli zase oddělit. Přesto ještě došlo na film Schůzka se smrtí (1988). Původně měl Ustinova již nahradit Ben Kingsley a následně se dokonce uvažovalo o Anthony Hopkinsovi, což dnes působí až šokujícím dojmem, a to zvlášť v souvislosti s tím, že ho dcera autorky zavrhla. Ale nakonec šlo jako obvykle hlavně o sponzory a ti se přidali teprve s osvědčeným rytířem Peterem. Kniha Marka Aldridge nicméně cituje dlouhý dopis autorčina vnuka Mathewa Pricharda producentovi, který jen po anglicku opatrně naznačuje, že Ustinovova účast není možná tou nejlepší cestou dál.

Na scénáři Schůzky se opět podílel pan Shaffer a režíroval tentokrát specifický Michael Winner. Rosalindě se ale scénář nelíbil. Vadila ji křiváckost právníka či typ fotoaparátu, který používá lady Westholmová, vadily amerikanismy i „nadbytečný“ korunovační ples a jedna „dodatečná“ vražda. Na tyto její připomínky ale nikdo vůbec nereagoval a vliv měl ostatně spíše jediný vnuk spisovatelky Mathew Prichard (*1943).

Natáčení začalo v Izraeli v dubnu 1987 a objevují se tu mezi hereckým ansámblem dokonce Lauren Bacall, sir John Gielgud a Carrie Fisher. Většina účasti určitě litovala, i když pozdě, a reportér Andrew Duncan napsal pro The Times: „Winner je okouzlující společník k večeři, ale jeho agresivní přístup k filmové tvorbě není vždy oblíbený u hvězd.“

Snímek začíná obskurním klišé, kdy se - za bouřky - předčítá závěť. Kdyby film v tom duchu pokračoval, mohl být aspoň zábavný, ale to by zase neodpovídalo psychologickému dramatu původního románu. Nakonec je výsledkem strašná nuda - a Winnera obvinili, že sloužil lépe než zájmu spravedlnosti potřebám izraelského turismu.

I Mathew Prichard prý prohlásil, že jde o nejhorší film podle jeho babičky, co kdy viděl.

A Ustinov? Vyštípán nebyl, to samozřejmě ne, a během natáčení doslova řekl:

„Není mou ambicí strávit hraním Poirota celý život, ale trochu by mě mrzelo, kdyby se toho teď ujal někdo jiný.“

Stalo se. Přišel David Suchet. A ač to nebylo původně v plánu, s výjimkou několika méně významných textů (například divadelní hry Černá káva), zahrál Suchet Poirota naprosto ve všech příbězích, které o něm byly původní autorkou napsány.

O všem tom a mnohém dalším píše Aldridge s neskutečnou precizností a jeho knihu si jednoduše nemůže nechat ujít žádný skutečný fanoušek Agathy Christie. Jak se, pravda, dočteme na záložce, Aldridge chystá i podobnou příručku o slečně Marplové.

Mark Aldridge: Poirot. Největší detektiv na světě. Předmluva Mark Gatiss. Přeložila a rejstřík vytvořila Jana Ohnesorg.

V edici Universum vydala Euromedia Group. Praha 2023. 512 stran.

Poirot - Největší detektiv na světě - Mark Aldridge | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví