Článek
Takže ahoj, já jsem Antonín a jsem mimino.
Své příhody jsem začal psát pro svou prababičku, aby měla co číst a cvičila si tak šedou kůru mozkovou. Abych jí tak alespoň trošku pomohl bojovat se zlořádným německým mozkožroutem, který se k ní do hlavy nastěhoval. Prababče to, světe div se, pomáhá a já mám alespoň důvod vymýšlet další lumpárny, o kterých jí v dopisech budu vyprávět.
Antonín, 11 měsíců
Moje první povánoční ráno.
Na svoje první Vánoce jsem se tak moc těšil, až jsem je úspěšně zaspal. Takže je jasné, že jsem druhého dne ráno samou zvědavostí nemohl dospat.
Žel, rodiče ve 4 hodiny ráno nesdíleli mé povánoční nadšení a energii, takže jsem byl nucen vydržet v posteli až do půl 5, kdy už to psychicky nevydržela maminka.
V obýváku jsem se hned hnal k nerozbaleným dárkům a hlavně ke zmačkanému balícímu papíru, protože ten mě ze všech těch vánočních věcí pod stromečkem zaujal nejvíce. Byl jsem ale odchycen na prahu pokoje a donucen nechat si prvně vyměnit zhruba desetikilovou plínku.
Když jsem konečně radostně dolezl zpět do obýváku, k mému velkému zklamání byly všechny použité balící papíry pryč. Málem mě z toho zjištění klepnul Pepek.
Nic mi nenechali. Jen ty nudně úhledně zabalené krabice.
Pocítil jsem záblesk zklamání.
Naštěstí jsem si v poslední vteřině před nervovým zhroucením všiml, že mezi těmi obyčejnými fádně zabalenými traktory a houpadly jeden vánoční balíček vyniká.
Psí pamlsky.
Nejen, že byly v lesklém (LESKLÉM!) igelitovém pytlíku, ale ještě ke všemu i přes neprodyšně uzavřený obal zajímavě voněly. (Tatínek těmto psím dobrotám přezdívá detektor kovidu a maminka po jejich otevření narychlo opouští republiku.)
Snažil jsem se do pytlíku prokousat, ale mých 8 zubů na to bylo krátkých. Šustěním jsem přivábil ostatní čtyřnohou škodnou čítající 4 psy a sousedovic kočku, kteří se jali mi s pytlíkem pomoct, až jsme ho společnými zuby a silami otevřeli.
Obývák zahalila vůně hovězích sušených plic, až mě z ní začaly slzet oči. Vonělo to tak moc, že to přilákalo pár toulavých psů z okolních ulic a omráčilo babiččinu modrou andulku.
Přilákalo to i maminku, která to nejdřív běžela k oknu vydýchat, a na druhý nádech běžela k mému poloprázdnému pytlíku hovězích dobrot, aby mi ho i s plícemi z mých malých ručiček vyrvala a odnesla vyhodit do nebezpečného odpadu.
Já se mezitím začal přetahovat s Elinčinou plící, protože jsem ji ještě nestačil ochutnat. K mé neradosti se z Elinky - jindy jedenáctileté pomalé psí babičky - stala psí verze Ferrari a i s plící zmizela v minulosti.
A tak jsem za necelých 15 minut pozbyl plíce, balící papíry i smysl života. Zbyly mi jen oči pro pláč.
Protože jsem si do nich šáhnul zapáchající ručičkou.
