Z koncertu České filharmonie byla nakonec jen veřejná generální zkouška

Česká filharmonie připravila pro své posluchače Novoroční koncert, na kterém zazněly skladby autorů, jimž je věnován letošní Rok české hudby. Do programu tedy byla zařazena díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Oskara Nedbala a Leoše Janáčka. Pořad byl ještě osvěžen vložením Rhapsody in Blue pro klavír a orchestr George Gershwina, u níž si v letošním roce připomínáme 100 let od premiéry. Na základě tragických událostí z 21. prosince na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy byl program upraven. Místo slavnostního pochodu V nový život od Josefa Suka bylo zařazeno Nokturno H dur, op. 40 Antonína Dvořáka a došlo též k drobnému zásahu do pořadí skladeb. Českou filharmonii řídil Jakub Hrůša. Sólistkou v Gershwinově skladbě byla americká klavíristka Olga Kern. Dále pak vystoupil v drobnějších koncertantních skladbách Antonína Dvořáka houslista Jiří Vodička.
Jakub Hrůša (zdroj Česká filharmonie)
Jakub Hrůša (zdroj Česká filharmonie)

První z trojice Novoročních koncertů České filharmonie se konal již 31. prosince 2023 dopoledne. Podle oficiálních webových stránek měl být obohacen moderátorskými výstupy Marka Ebena. Při příchodu do Rudolfina však návštěvníci obdrželi program, v němž byl koncert označen za Mimořádnou silvestrovskou generální zkoušku. Jméno Marka Ebena mezi účinkujícími chybělo. Na začátku koncertu pak vystoupil dirigent Jakub Hrůša s proslovem, ve kterém vysvětlil dramaturgické změny. Důvod odlišné klasifikace koncertu však neuvedl. Zůstává tedy otázkou, jak jej hodnotit. Nabité Rudolfinum a nadšené ovace po jednotlivých skladbách daly však jasně na srozuměnou, že koncert je třeba pojmout jako regulérní počin.

U novoročních koncertů se v dramaturgické sféře obecně akcentuje jejich příležitostný charakter. Znamená to, že se obvykle nehrají cyklické skladby v úplné podobě a že se vybírají skladby oblíbené širokými vrstvami. Jinými slovy řečeno, preferují se takové skladby, které působí především v rovině detailu než svojí propracovanou, do časové šíře rozloženou tektonikou (v podobném formátu se pohybuje též pop music). V nastolené dramaturgii si mohl posluchač vychutnat stavbu delší kompozice jen v Rhapsody in Blue od George Gershwina (preferuji zde anglický název, protože mi překlad „Rapsodie v modrém“ nedává žádný smysl. Podstatný je zde podobně znějící relevantní termín „blues“. Za inspirativní považuji, že slovenský překlad názvu díla je „Rapsódia v blue“). Pro mne se její provedení stalo vrcholem večera.

Úspěch skladby přinesl nejen výkon sólistky, ale byl dílem i promyšleného výrazového plánu dirigenta a jeho realizace orchestrem. Skladbu ozdobil obsahově eruptivní výkon klavíristky Olgy Kern, která sólový part podala s patřičným jazzovým feelingem a bluesovou dikcí. Svým nadšením pro skladbu strhla všechny protagonisty. Plnokrevností její hry probíhající v závratných tempech lze ospravedlnit i přebujelou pedalizaci či malou zřetelnost drobných rytmických detailů v prvních sólových vstupech. Orchestr se nechal inspirovat jazzovým cítěním sólistky a vnesl do svého výkonu silnou dávkou gershwinovské jazzové poetiky. Mezi sólujícími členy orchestru se zaskvěl hráč na trubku s dusítkem Wah-Wah Stanislav Masaryk a hráč na trombón se stejným dusítkem Lukáš Besuch. Své vysoké kvality prokázala však celá dechová sekce. Dirigent Jakub Hrůša svojí tempovou výstavbou celku nepovolil formový rozpad díla.

Vzruch do poněkud konzervativního dramaturgického průběhu přinesly dva Janáčkovy Lašské tanceDymák a Pilky. Především v Dymáku našel Jakub Hrůša pro svoji energickou gestiku odezvu v orchestru. V Pilkách pak zapůsobila zemitá akcentace skladby a jemné tempové přechody mezi frázemi. Ve vysokém interpretačním standardu byla realizována i předehra k Prodané nevěstě od Bedřicha Smetany. Stejnou muzikantskou energii vyvolal houslista Jiří Vodička v Dvořákově Mazurku pro housle a orchestr, i když volba tempa v úvodu skladby dosáhla vrchní hranice rytmické zřetelnosti sólového partu. Jiří Vodička pak provedl s orchestrem ještě další Dvořákovu koncertantní drobnost – Romanci pro housle a orchestr f moll. Zde zapůsobila na posluchače výrazová zasněnost, kterou houslista skladbu zahájil. Do éterických poloh se dostal i Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi od Oskara Nedbala. Problematikou míry tempové rozkolísanosti se lze zabývat i zde. Pokud však neohrožuje zřetelnost rytmického průběhu a dodržení jeho základního tempového zakotvení, jež jsou přesně zaznamenány v partituře, je otázka tempového odstiňování plně v rozhodovací pravomoci sólisty a dirigenta. Zde se také nacházejí stěžejní odlišnosti v interpretačních pojetích, která je nutno respektovat.

Zvláštním klidovým stavem bylo provázeno Nokturno H dur, op. 40 od Antonína Dvořáka, jež mělo vyvolat pietní vzpomínku na oběti masakru na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pocit zklidnění a zamyšlení zcela jistě docílilo. Bylo též dobře, že se po něm netleskalo, jak požádal Jakub Hrůša ve svém slovním úvodu. Nokturno H dur Antonína Dvořáka z roku 1875 se svým ustrojením zvláštním způsobem dotýká následujícího vývoje romantismu, neboť svým stoickým klidem v úvodu předjímá poetiku Adagietta ze Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera vzniknuvšího o dvacet sedm let později.

Při dodržení všech pravidel piety za zemřelé byla pro mne přesto stálým dilematem dramaturgie večera. Vkrádaly se dvě otázky. První: Bylo opravdu nutné v předvečer olympijského roku vyjmout z dramaturgie překrásný „olympijský“ pochod Josefa Suka V nový život? Druhá: Bylo v „předvořákovaném“ večeru nutné zařadit neúplnou Svitu A dur, op. 98b? Na obě otázky odpovídám: Ne. Argument pro odpověď na první otázku je již uveden v otázce samé. Argument k negativní odpovědi na otázku druhou nutno hledat v ustrojení zařazené věty první a páté, tedy poslední věty Dvořákovy Svity A dur. Obě věty totiž obsahují stejné téma – v první větě se jím začíná, v poslední větě se jím v hutnější instrumentaci končí. Podstatu stavebného záměru Antonína Dvořáka však vytvářejí věty, které zde zařazeny nebyly. Tak proč uvádět takový pahýl?

Koncert České filharmonie provázely velké ovace publika. Všichni jsme akci vnímali jako symbol zahájení letošního Roku české hudby. Orchestr se v něm prokázal jako stálý hlavní nositel interpretačních tradic českého národního hudebního pokladu.

Česká filharmonie – Novoroční koncert
31. prosince 2023, 11:00 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Nokturno H dur, op. 40, B47 (9′)
Antonín Dvořák: Romance pro housle a orchestr f moll, op. 11 (13′)
Leoš Janáček: Lašské tance (výběr): č. 3 Dymák a č. 6 Pilky (6′)
Antonín Dvořák: Mazurek pro housle a orchestr, op. 49 (6′)

— Přestávka —

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra k opeře (7′)
Oskar Nedbal: Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi (5′)
Antonín Dvořák: Suita A dur, op. 98b (výběr): 1. a 5. část (8′)
George Gershwin: Rapsodie v modrém (16′)

Účinkující:
Olga Kern
klavír
Jiří Vodička
housle
Česká filharmonie
Jakub Hrůša dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3.1 17 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments