Jedete na svůj jubilejní desátý Dakar. Uteklo to, co?
Hrozně a je za tím fakt hodně práce. Když jsem v týmu začínal, staral jsem se víceméně jen o sebe, teď už řeším i techniku ostatních kluků, trochu se o ně starám. Před Dakarem je vždycky spousta práce – dát to všechno do hromady. Materiál už má něco za sebou, nemáme nové motorky, takže jsme museli měnit motory, palivová čerpadla, další věci, aby naše stroje závod ustály. Náročný čas, ale už ho naštěstí máme za sebou.
Dakar 2024vše o závodě |
O to víc se teď na další Dakar můžete těšit. Zároveň za ty roky můžete srovnávat. Byl závod lepší v Jižní Americe?
Ono se to strašně změnilo, byl to úplně jiný Dakar než teď. Změnila se technika, bezpečnostní prvky, zrychlilo se. Navigace je v Saúdské Arábii těžší než v Americe, ale povrchy jsou víceméně stejné. Saúdové s organizátory podepsali smlouvu na dalších pět let, ale závodníkům nic nového nemůžou nabídnout. Už přesně vím, jak bude vypadat trasa, kde budu trpět na chlad, kde bude teplo, kde kamení, kde písek…
Už to není taková výzva?
To zase ne, výzva je to pokaždé. Během úvodního týdne si vždycky říkám, proč tady ještě jsem. Že je to kravina, proč ještě závodím. Dakarský speciál je totiž trochu jiný než motorky, na kterých jezdíme během roku, proto je i to závodění tak těžké. Zkušenosti sice mám, ale pokaždé mě něco překvapí.
Vzpomenete si ještě někdy na váš první Dakar? Co si vybavíte?
Vzpomínám, vzpomínám. Nejsilnější zážitek pro měl byl, když jsme jeli přes solné jezero Salar de Uyuni. Má přes 120 kilometrů, ten den pršelo, takže bylo asi 10 centimetrů vody. Já měl ještě starou motorku, karburátor, zatímco skoro všichni ostatní měli nové motorky se vstřikováním, s větším množstvím elektroniky. Ze 150 lidí to jezero přejelo jen 130, dost lidí tam zůstalo, technika kvůli soli hrozně trpěla.
Hezké seznámení s Dakarem. Byla to láska na první pohled?
Spíš dobrodružství, strašně velké. Vždyť já jel svou první dálkovou rallye v životě.
Vážně? Předtím jste v přípravě nic podobného neabsolvoval?
Nene, hodili mě do vody a musel jsem plavat. První dny byly fakt hrozně těžké, neměl jsem si představit ten šílený počet kilometrů, které vám tam vůbec neubíhají. V Česku jedete na motorce pár set kilometrů a jste hotoví, tam měla první etapa 800 kilometrů.
Šílenost.
Fakt jsem trpěl, psychicky to bylo dost náročné, ale zároveň to byl neuvěřitelný zážitek. Ochutnal jsem atmosféru Jižní Ameriky, která je úplně jiná než Arábie. Lidi mají jinou náturu, je tam i větší chudoba, ale přitom fandili neskutečně, hnali mě dopředu.
Takže kdybyste si měl vybrat mezi Dakarem v Jižní Americe a v Saúdské Arábii…
…beru Ameriku.
V závodě jste si vyzkoušel jízdu s mechanikem, ale před dvěma lety i bez v kategorii malle moto, abyste si závod udělal zajímavějším. Šel byste do toho znovu?
Kdybych mohl, jel bych.
Ono to nejde?
Momentálně ne, já totiž tehdy dojel celkově mezi motorkáři do 40. místa, takže už mě do kategorie bez asistence nevezmou. Ale měl by si to vyzkoušet každý účastník Dakaru. V tu chvíli to totiž není jen o tom, že celou dobu taháte za plyn, závod úplně jinak prožíváte. Mrznete venku, spíte ve stanu. Když prší, nemáte si kam schovat oblečení a každé ráno se do toho mokrého vracíte, jste na všechno sám. Tam si hodně sáhnete na dno.
O to silnější emoce to pak musí působit.
To rozhodně.
Je ještě nějaká cesta k návratu do malle moto?
Musel bych na pět let Dakar vynechat, pak bych se do téhle kategorie mohl vrátit. Nebo bych ji mohl jet i teď, ale bez nároku na to být klasifikován a vyhrát ji.
Chápu, že to za to nestojí. Vaším maximem je 15. místo z roku 2019. Dá se ještě vylepšit?
O rok později jsem byl třiadvacátý, pak osmnáctý, pak jsem jel malle moto a loni jsem dojel třicátý. Musel bych úplně jinak trénovat, abych umístění vylepšil, ale nikde není psáno, že už nejde pokořit. Mám sen – dostat se ještě jednou do dvacítky. Nejlepší patnáctka a desítka jsou pro všechny, kdo se o to pokouší, velkou výzvou a bude je to hodně bolet.