Svět se třese v základech. Končí Pax Americana

V uplynulých 24 měsících začalo, obnovilo se nebo se vystupňovalo ohromující množství ozbrojených konfliktů. Některé z nich byly zcela zmrazeny – strany již léta nevedly přímé boje; jiné dlouho doutnaly a boje byly občasné, ale na nízké úrovni intenzity. Všechny se nyní aktivizují. Když jdeme v těchto dnech každý večer spát, musíme se ptát, zda se probudíme se zprávami o tom, že se Hizballáh zapojil do války v Gaze, irácké milice se blíží k izraelským hranicím a americký prezident dal Íránu 24 hodinové ultimátum. Musíme se ptát, zda se probudíme do nějaké vážné eskalace v Tchajwanském průlivu nebo zda poslední kolo čínských nátlakových akcí proti Filipínám[1] vedlo k potopení filipínské námořní lodi, což by aktivovalo obranný pakt s USA a fakticky přivedlo Washington do vojenského konfliktu s Pekingem. Nebo bychom mohli být svědky útoku Ruska na dalšího ze svých sousedů, tentokrát například na některou z pobaltských zemí, které jsou členy NATO a kterým Kreml nedávno vyhrožoval[2]. Musíme se ptát, zda Ázerbájdžán po dvou kolech války[3] s omezenými válečnými cíli zahájí plnohodnotný útok na Arménii. Musíme se ptát, zda vypukne válka mezi Kosovem a Srbskem[4], zástupná válka mezi Íránem a Saúdskou Arábií v Jemenu[5], zda se chaos a občanská válka nerozšíří na všechny sousedy Súdánu[6], zda Etiopie napadne[7] Eritreu nebo Venezuela zaútočí[8] na Guyanu nebo zda územní spory mezi Indií a Čínou nebo Čínou a tuctem dalších zemí vstoupí do horké fáze.

Světová válka nebo svět ve válce?

Z dat programu Uppsala Conflict Data, který sleduje války na celém světě od roku 1945, vyplynuly roky 2022 a 2023 jako ty nejkonfliktnější[9] od konce Studené války. Všechny tyto krize nutí ptát se komentátory mezinárodních vztahů, jestli nás čeká třetí světová válka[10], nebo kaskáda regionálních válek[11], která postihne všechny regiony světa. Jedním ze způsobů, jak pochopit potenciální rozsah hrozícího konfliktu je položit si otázku, zda má pravdu bývalý americký ministr obrany Robert Gates, který před útokem na Izrael poznamenal ve Foreign Affairs: „Spojené státy nyní čelí vážnějším hrozbám pro svou bezpečnost, než tomu bylo za poslední desetiletí, možná vůbec kdy. Ještě nikdy nečelily čtyřem protivníkům současně – Rusku, Číně, Severní Koreji a Íránu – jejichž společný jaderný arzenál by mohl během několika let dosáhnout dvojnásobku velikosti toho amerického.“​[12]

V letech unipolárního momentu[13] po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy promarnily jak zdání dobré vůle, tak průmyslovou základnu[14] nutnou pro jeho udržování. Po dvaceti letech se Spojené státy zmítaly ve dvou válkách s vítězstvím demokracie v nedohlednu a zotavovaly se z finanční krize. Svět se začal pomalu lámat a moc se z jednoho pólu ve Washingtonu začala rozprostírat mezi více mocností. Jak poznamenal tehdejší ministr zahraničí John Kerry v rozhovoru už v roce 2013, „žijeme ve světě, který se podobá spíše 18. a 19. století“. A tento multipolární svět, jak známo z historie[15], znamená soupeření velmocí na globální scéně a skrývá v sobě potenciál pro další velké i malé konflikty.

Velmoc Čína se aktivně snaží přetvořit strukturu mezinárodního systém, ať už skrz největší infrastrukturní projekt všech dob v podobě iniciativy Pás a stezka[16], nebo vojenským tlakem na status quo ve svém sousedství[17]. Rusku chybí čínský ekonomický výtlak, ale svůj mocenský úpadek se pokouší řešit předstíráním návratu do 18. století a vojenskou dominancí Ukrajiny. Činí tak ve Vladimirem Putinem otevřeně vyslovené naději, že tím dokáže zničit mezinárodním systém, ve kterém se jako pouhá benzínka s jaderným arzenálem nedokáže prosadit. Protože Rusko nemůže kromě svých surovinových zdrojů světu nabídnout vůbec nic, snaží se vrátit na globální scénu vojenskou agresí, následkem čehož stále více zabředává do strukturálního úpadku, který bude mít dřív nebo později přesně opačný efekt, než o jaký se Kreml snaží.