Sex, drogy a disco. Legendární klub Studio 54 hostil celebrity, lezly do něj i přes ostnatý drát

Každý, kdo dostal povolení Studio 54 navštívit, měl být něčím výjimečný. Steve Rubell, jeden ze zakladatelů klubu, s oblibou stával u vchodu a odděloval zrno od plev; prstem ukazoval na ty, kteří smí vstoupit, a nechával rozhánět dlouhé řady těch, kteří marně toužili dostat se dovnitř.

Klub se stal v 70. letech 20. století senzací a fenoménem, přestože byl v provozu pouhé tři roky. Navštěvovali ho prominentní politici, filmové hvězdy i popoví zpěváci, hostil Rolling Stones i Donalda Trumpa. Každý, kdo ve své době něco znamenal, se v něm toužil pobavit: ti méně šťastní, kteří nedostali přímé pozvání, neváhali vystát hodinové fronty v naději, že nakonec budou i oni patřit mezi vyvolené.

Studio 54 se nachází v samém srdci New Yorku, na Manhattanu, na 54th Street mezi Eight Avenue a Broadwayí. Od roku 1927 zde vyrostly podniky lidové zábavy s různými jmény, žádný z nich ale neprosperoval. Roku 1942 na této adrese zřídila stanice CBS rozhlasové a televizní studio, které fungovalo až do 70. let.

Roku 1977 podnik zakoupili podnikatel Steve Rubell a jeho přítel a obchodník s nemovitostmi Ian Schrager. Rubell se Schragerem se znali ze studií na Syrakuské univerzitě a otevření zábavního klubu byl už jejich druhý společný podnikatelský nápad. Ten první, řetězec steakových restaurací, skončil o pár let dříve neúspěchem. Rubell se Schragerem nechtěli provozovat běžný taneční klub, jakých bylo v centru New Yorku na každém rohu deset. Toužili mít klub s puncem exkluzivity, s nádechem luxusu a aurou tajemna a nepřístupnosti. K tomu dvojici podnikatelů výrazně pomohla žena jménem Carmen D'Alessio. D'Alessio se pohybovala v oblasti public relations v módním průmyslu a adresář měla napěchovaný zvučnými jmény, která vytahovala jako esa z rukávu. Herečka Liza Minnelli, výtvarník Andy Warhol nebo bývalá první dáma Jackie Kennedy Onassis - na ty všechny měla D'Alessio číslo. Začínajícímu podniku zařídila výborné PR.

D'Alessio se také postarala o to, aby na večírky v klubu nikdo jen tak nezapomněl. Personál oblékala do okázalých kostýmů, obstarávala luxusní doplňky na stůl a pro speciální klienty zařizovala speciální tematickou výzdobu. Při oslavách nového roku padaly ze stropu tuny zlatých třpytek a u lustru se svíjely tanečnice v kostýmech mořských panen. Ne vždycky se jí ale podařilo vzácné hosty dobře odhadnout: když pro country zpěvačku Dolly Parton zorganizovala večírek ve farmářském stylu včetně sena a živých slepic a koní, aby se ta „cítila jako doma“, viditelně přestřelila a zpěvačka, která nikdy dříve podobné místo nenavštívila, tonula v rozpacích.

Pověst klubu se rychle roznesla. Brzy každý ve městě ve věděl, že Studio 54 je místo, kam se chodí celebrity bavit ve velkém stylu. Kupodivu ale známé tváře nebyly tím hlavním tahákem: lidé toužili zažít jedinečnou atmosféru místa, kde si Sylvester Stallone poměřuje svaly s Arnoldem Schwarzeneggerem, Michael Jackson diskutuje s Freddiem Mercurym o muzice, kde a Cher s Andy Warholem jezdí ruku v ruce kolem na kolečkových bruslích. Slavné jméno neznamenalo automaticky vstupenku dovnitř, stejně jako se dveře leckdy otevřely i lidem z ulice. Hlavní bylo, jestli měli co nabídnout. Steve Rubell osobně stával u dveří a prstem vybíral ty, kteří mohou vstoupit.

„Je to jako míchat salát,“ tvrdil a jedním dechem dodával, že výjimečná zábava potřebuje výjimečné lidi. Nezřídkakdy se odmítnutí zájemci o vstup vrátili v jiném, extravagantnějším kostýmu a doufali, že napodruhé budou mít více štěstí. Jednou dokonce přijela jedna z odmítnutých žen ke vchodu na bílém koni a postavila se přímo před Rubella.

„Ten kůň dovnitř může,“ rozhodl Rubell. „Ty ne.“

Ne vždy ale pokusy o vstup dopadaly úsměvně. Jeden z odvážlivců, kteří se ve snaze proniknout do klubu zadním vchodem pokusili zdolat ostnatý drát na třímetrové betonové zdi, která ho obepínala, spadl dolů tak nešťastně, že na následky pádu zemřel.

Přesto, že se Studio 54 prezentovalo jako primárně hudební podnik, produkce nebyly nijak inovativní a náročné. Všichni věděli, že hudba je jen doplněk - šlo hlavně o divadlo, tanec, kontakty a bezuzdnou zábavu se špetkou snobství a hromadou drog. Klienti uvnitř běžně chodili zpola nazí, výjimkou nebyly ani sexuální scény přímo na parketu. Čas od času majitelé pozvali známé umělce k živému vystoupení, většinou se ale o hudební složku večera starali najatí DJové, kteří náročnou klientelu krmili jednoduchou hudbou pro masy. V sedmdesátých letech frčelo disko a Studio 54 platilo za nejlepší diskotéku v New Yorku.

Osud podniku zpečetilo příliš velké ego jeho zakladatelů. Rubell se Schragerem se neváhali při rozhovorech s novináři chvástat, že z milionových výdělků neodvádějí žádné daně. Na počátku roku 1980 spadla klec; do podniku vběhlo komando a zábavu utlo na místě. Kvůli následnému doplácení daní a vysokým pokutám za daňové úniky byli majitelé nakonec nuceni Studio 54 zavřít. 4. února 1980 se s klienty rozloučili ve velkém stylu: uspořádali v klubu párty s příznačným názvem „The End of Modern-day Gomorrah“ (Konec dnešní Gomory).

Na místě bývalého tanečního klubu dnes stojí stejnojmenné divadlo. Disco éra Studia 54 trvala pouhé tři roky, ale navždy změnila tvář newyorské popkultury. Rubell se Schragerem ve společném podnikání pokračovali: roku 1981 začali provozovat hotel, později otevřeli velký taneční klub Palladium, ze kterého se stalo ústřední místo newyorské taneční scény 80. let.

ZDROJE:

Green, Meryl (19.1.2021): The Fascinating History Of Studio 54. Čteno 5.1 2024

Nemy, Enid (1.6. 1977). „The New Discos: Life Begins at Midnight“. The New York Times. Čteno 5.1.2024