Článek
James Patrick Page - narozený 9. ledna 1944 v Londýně – pochází ze středostavovské rodiny a jako školák svoji budoucnost viděl v přírodních vědách či medicíně. Jenže ve dvanácti letech se mu dostala do rukou kytara a zároveň z opačné strany Atlantiku zadul rock'n'rollový vichr. Na kytaru absolvoval zpočátku pár výukových lekcí, ale v podstatě se dá považovat za samouka. Samouka naprosto zapáleného a oddaného, každý den věnujícího nástroji několik hodin cvičení a odposlouchávání všech možných fíglů z desek. Odrazilo se to pochopitelně ve studijních výsledcích a v tom, že na původní plány rezignoval. V patnácti se rozhodl věnovat hudbě profesionálně, ale opakovaná mononukleóza mu znemožňovala pravidelné vystupování. Protože vedle hudebního disponoval i talentem výtvarným, rozhodl se pro studium na výtvarné škole Sutton Art College. Stal se tak jedním z mnoha britských rockových muzikantů, kteří prošli výtvarnou školou a zároveň se věnovali hudbě.
Jimmy svoje kytarové dovednosti stále rozvíjel, jednak občasným jamováním po klubech, ale od nějakých devatenácti se postupně propracovával do špičky londýnských studiových muzikantů . Absolvoval nespočet nahrávacích frekvencí, svojí kytarou přispěl do nahrávek nejrůznějších hudebních stylů a interpretů, včetně velmi známých a populárních. Za připomenutí určitě stojí skutečnost, že jeho první elektrickou kytarou byl nástroj koupený z druhé ruky a nesoucí název Futurama Gracioso: pocházel z tehdejšího Československa, z výrobního dužstva Dřevokov Blatná. Na přelomu padesátých a šedesátých let byly Futuramy úspěšně exportovány mj. do Velké Británie, kde mezi jejich majitele patřil třeba i mladý začínající George Harrison.
Zlom nastal v roce 1965, když se objevila nabídka skupiny The Yardbirds, kterou právě opustil Eric Clapton. Page napoprvé odmítl a doporučil místo sebe kamaráda a kolegu Jeffa Becka. O rok později ovšem neodolal a ke skupině se připojil – nejdřív jako basák, později jako kytarista. V této sestavě jsme také mohli The Yardbirds vidět, když k nám v roce 1969 přišel do kin Antonioniho film Zvětšenina (Blow-up, 1966), v klubové koncertní scéně zakončené divokou destrukcí kytary v provedení Jeffa Becka. V roce 1968 se však The Yardbids rozpadli a Page se rozhodl – nejdřív pod názvem New Yardbirds - konečně rozjet nějaký vlastní projekt. Měl rozhodně šťastnou ruku, když si jako zpěváka vybral Roberta Planta a za bicí posadil Johna Bonhama – oba spolu před tím nějaký čas hráli v kapele Band of Joy. Čtvrtým do party se stal Jimmyho kolega, zkušený studiový hudebník, basista a klávesista John Paul Jones. Veledůležitým mužem v pozadí, který Pageovi při výběru asistoval a následně kapelu manažersky zaštítil, byl Peter Grant, nepřehlédnutelný pro svou postavu, ale především razanci, se kterou hájil a prosazoval zájmy svých klientů.
Že to mezi nově sestavenou čtveřicí řádně muzikantsky jiskří, se ukázalo hned při prvních zkouškách, které proběhly na Jimmyho hausbótu na Temži a ve zkušebně v londýnské čtvrti Soho.
Druhá polovina šedesátých let byla dobou „velkého třesku“ v rockové hudbě, vše zásadní má počátek v tomto období a Led Zeppelin se stali jednou z nejzářivějších stálic těch časů.. Jako zkušení matadoři však nemarnili čas dlouhým zkoušením a hned v lednu 1969 vydali debutové eponymní album Led Zeppelin se známou fotografií hořící stejnojmenné vzducholodi na obalu. Krátce na to odstartovali své první americké turné. Amerika byla od triumfu Beatles v roce 1964 nesmírně vstřícná ke všemu, co přicházelo z britských ostrovů a „zeppelíni“ se tam postupně stali jednou z největších koncertních senzací.
Plantův mocný, ale zároveň dynamicky odstíněný hlasový projev, Bonhamova razantní hra na bicí a Jonesova instrumentální a aranžerská univerzálnost tvořily skvělý protějšek Pageovy virtuózní kytarové hry. Spojovala se v ní od počátku tvrdost a říznost hardrockových riffů s lyrickými pasážemi hranými často na akustickou kytaru a čerpajícími inspiraci ve folku. Tyto vlivy se maximálně projevily zejména na třetím albu skupiny. To čtvrté pak obsahovalo zeppelinskou zřejmě nejslavnější kompozici, také z velké části akustickou, Stairway to Heaven. Na koncertech Page s oblibou používal gibsona se dvěma krky, aby mohl bez problémů střídat šesti a dvanáctistrunnou verzi. Také občas sahal po smyčci, s jehož pomocí dosahoval chvějivě doznívajících tónů.
Skupina pracovala skutečně tvrdě: studiovou práci a skládání vlastních kompozic střídala v rychlém tempu nabitá koncertní turné. Není divu, že muzikanti museli „upouštět páru“, což samozřejmě zahrnovalo sex se spoustou přeochotných fanynek, alkohol a drogy. Ale také rockerské demolice hotelových apartmá, případně jízdu na motorce po hotelové chodbě. Postupně se nad kapelou začal vznášet odér nebezpečí a násilí, které se skutečně projevilo vůči lidem, kteří se někomu z kapely či doprovodu znelíbili. Temnou stránku jejich image posilovala i záliba v okultismu a magii, kterou proslul zejména Jimmy Page. Ten ostatně jistou dobu vlastnil bývalé sídlo známého britského okultisty a filosofa Aleistera Crowleyho, o jehož dílo a myšlenky se velmi zajímal.
Page si prošel obdobím heroinové závislosti, které se nakonec dokázal zbavit. Hůře na tom byl bubeník Bonham, jehož alkoholismus kulminoval v září roku 1980, když po celodenním pití usnul a ve spánku se zadusil zvratky. To také znamenalo konec Led Zeppelin, protože ostatní tři bez Bonhama odmítli dál pokračovat.
Odkaz skupiny zahrnuje především osm studiových alb a film The Song Remains the Same, kombinující záznam newyorského koncertu s hranými – silně stylizovanými – sekvencemi.
Po skončení zeppelinské éry se Page účastnil řady spíše krátkodobých, případně jednorázových hudebních projektů. Ve formaci s Robertem Plantem a „náhradní“ rytmikou jsme jej také mohli konečně na vlastní oči a uši zažít v Praze, dokonce dvakrát v roce 1998. Jako kytara a hlas Led Zeppelin tehdy vůdčí autorská dvojice bývalé kapely rozhodně nezklamala. Došlo i k několika málo vzpomínkovým koncertům pod hlavičkou Led Zeppelin: to skutečně závěrečné, velkolepě pojaté se odehrálo v londýnské O2 aréně v roce 2007 pod názvem jedné zeppelinské skladby Celebration Day. Zesnulého Johna Bonhama za bicími tehdy zastoupil jeho syn Jason.
Vedle aktivního hraní se Page věnoval také komponování filmové hudby, zvukové úpravě zeppelinského archivu a také rozsáhlé charitativní činnosti v Brazílii, za což byl v roce 2005 jmenován důstojníkem Řádu britského impéria (OBE), což je jen jedno z významných ocenění, kterých se mu dostalo jako uznání jeho přínosu v hudební oblasti.
Leoš Šedo
