Petr Vizina: Novoroční přání podle Szczygiela
Pokud reportéra přestanou zajímat lidé, pokud už předem ví, co mu řeknou, měl by změnit povolání, říkává studentům žurnalistiky polský novinář Mariusz Szczygiel. Je snadné propadnout přitažlivosti polské reportérské školy. Kromě Sczygiela ji u nás představují autorky a autoři, které na Slovensku vydává v češtině Poláky vedené nakladatelství Absynt.
Literární reportáž je školou všemožně rafinovaných způsobů vyprávění, přehlídkou triků a fíglů, které vás připoutají k textu a na konci propustí jako jiného člověka. Szczygiel ve své prozatím poslední knize vydané česky dává nahlédnout do své reportérské dílny.
Čtěte také
Jeden z novinářských postřehů se dostal do názvu knihy, že totiž Fakta musí zatančit. Reportéři a reportérky sice fakticky věrně popisují svět, ale zároveň na papíře vytvářejí jeho novou verzi. Třeba překvapivou kombinací faktů. Zdislaw Beksinski nikdy neuhodí svého syna. Zdislaw Beksinski nikdy neobejme svého syna. Dvě strohé věty v úvodu reportážní knihy o osudu známého polského malíře otevírají prostor čtenářské představivosti.
V něčem se reportérská škola inspiruje u románů Milana Kundery, když pisatel zastavuje běh událostí, pozdrží život postav a zahajuje „meditaci o existenci“. Dalším trikem je předbíhání ve vývoji událostí, takže čtenáři, zlákáni tím, co se stane, chtějí číst dál.
Čtěte také
Szczygiel zmiňuje své reportérské oblíbence. Běloruskou nobelistku Světlanu Aleksijevičovou, která říká, že ve svých textech, jako jsou Zinkoví chlapci o sovětských vojácích padlých v Afghánistánu, pomáhá „rodit pravdu“. Zmiňuje Argentince Martína Caparróse, jehož kniha Hlad je podle Szczygiela doposud nejzásadnější reportážní prací 21. století. Reportér a sociální komentátor Capparós napsal o podobách hladu v Nigeru, Indii nebo Bangladéši, v deseti světových státech, kam tak docela nechceme jezdit, ba dokonce se snažíme zapomenout, že existují.
„Pro mě je to bible současnosti,“ vyznává Szczygiel o textu portrétujícím, jak hlad mění nejen fyzickou, ale i psychickou stránku člověka. A pak jsou tu ještě čtenářská očekávání. „Někteří lidé jsou přesvědčeni, že reportér začíná rozhovor nejobtížnější nebo nejostřejší otázkou. Neexistuje větší omyl,“ konstatuje Szczygiel.
Čtěte také
Televize způsobila, že jsme si navykli na otázky střílené jako z kulometu, přitom v rozhovoru je důležitá trpělivost, naznačuje reportérský manuál. Nepokládejte lidem příliš mnoho otázek, je to nezdravé, cituje autor svou oblíbenkyni, reportérku a spisovatelku Hannu Krallovou.
Pročítám tu přehlídku novinářských triků a fíglů a píšu mail Mariuszi Szczygielovi, že mi jeho odkrytí reportérských karet přijde velkorysé. „Co se týká odhalování mého řemesla, mám spoustu nápadů a konceptů, které bych sám nikdy nedokázal použít. Rád se o ně podělím,“ odepisuje reportér česky s tím, že má rozepsanou další knihu, pro kterou má ale vlastních nápadů až příliš mnoho. „Jsem obětí vlastní vynalézavosti,“ povzdychne si na dálku.
Čtěte také
Snad se nenaštve, že soukromou korespondenci cituji veřejně. Szczygielovo posmutnělé konstatování považuji za skvělé, i když nezamýšlené novoroční přání. Jeho adresáty nemusí být výlučně reportérky a reportéři. Mohlo by znít třeba takhle: Ať se nestaneme oběťmi vlastní rutiny, výsadního postavení nebo ambicí. Ať jsou našimi komplici v Novém roce vynalézavost, zájem o lidi a všímavost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
