Článek
Bývalý majitel našeho domu byl trošku podivín. Podle stop, které po sobě zanechal, měl blízko k šamanství a keltským rituálům. Uprostřed hlavní místnosti uchovával pod velkým poklopem hlínu a na zdi vytvořil kamennou mozaikou tajuplné symboly. Jednu z jeho vychytávek jsme však začali uctívat i my.
V srdci stavby nechal René postavit krásnou pec. Chvíli to trvá, než se rozehřeje, výsledný pocit však stojí za to. Včera jsme se se synem vrátili domů tak promrzlí, že jsme se kolem ní stáhli jako kočky. Zatímco jsme celým tělem vděčně přijímali sálající teplo, zatoužili jsme po horké polévce. Potom někoho napadlo natočit vodu na čaj. Tehdy ještě tekla.
První ranní pohled z okna sliboval slunečný mrazivý den. Uvařila jsem synovi kakao a do svého hrnku jsem nasypala dvě lžičky kávy. Brzy jsem však zjistila, že potřebný kofein do sebe dostanu pouze v případě, že si půjdu rozpustit trochu sněhu. Voda totiž kdesi po cestě ze sklepa zamrzla. Po chvíli přemýšlení jsem sebekriticky uznala, že s ledem v trubkách si bez manžela neporadím a nejrozumnější bude zajet pro zásoby tekutin do města.
Hned, jakmile jsem otočila klíčkem v zapalování, pochopila jsem, že na žádný nákup se dnes nepojede. Autobaterie je úplně vymrzlá a nabíječku nemůžu v garáži najít. Zato objevuji kárku a tři objemné kanystry. Společně se synem se vydáváme přes louku poprosit naše nejpříjemnější sousedy o vodu v tekutém stavu.
Manžel přijede domů už zítra a do té doby to se synem nějak vydržíme. Žízní nezahyneme a pokud jde o jídlo, nemusíme se z domu hnout minimálně měsíc. Dobrák René nám totiž po sobě kromě jiného zanechal veliký pultový mrazák.
