Ondřej Štochl: Moje hudba je v souladu s tím, co prožívám a v co věřím

Tohle je, myslím, první rozhovor pro Operu Plus, Ondřeji. Pro všechny čtenáře tedy připomeňme, že hrajete na violu a jste skladatel, člen spolku skladatelů Konvergence. Ve vašem životopise se dočteme, že skládáte od dvanácti let. Je to pravda? Není to běžné, co vás k tomu přivedlo?
Je to pravda. Asi to byla nesdělitelnost pocitů, které se mi měnily v malé hudební úlomky. Neuměl jsem je zahrát a pochopitelně ani zapsat. Výsledek určitě neodrážel to, co jsem chtěl, ale nějak se mi to nechtělo opouštět. Určitě měly svůj díl i posluchačské zážitky, které se daly tou dobou ulovit na Vltavě nebo v městské knihovně. Někdy to bylo až překvapivě přesné zrcadlo mých vlastních prožitků. Byl to můj návrat k hudbě pár let poté, co jsem byl jako nedisciplinované a neperspektivní dítě vyhozen z hudební školy.

Byl jste studentem nedávno zesnulého Marka Kopelenta a vyjádřil jste se, že vám jeho přístup vyhovoval. V čem?
On třeba nikdy nenavrhoval konkrétní řešení, dovedl ale velmi citlivě a přesně poradit. Dlouho jsem mohl hledat, nechal mě se spálit, ale když jsem považoval nějaký názor za zralejší, tak jsem ho musel obhájit, což vůbec nebylo snadné.

Ať šlo o mimohudební souvislosti nebo třeba instrumentační detaily, dovedl klást důležité a někdy velmi nepříjemné otázky a přiměl mě změnit i to, co jsem považoval za nezpochybnitelné. Jindy ale nechával být věci, které pomalu zrály, klidně měsíce i déle. Prostě jen byl vedle mě a nechal mě dělat úlety, o kterých věděl, že nebudou fungovat. Jeho představivost při čtení skic, obrovský cit pro detaily… Vše dohromady slučovalo pohled zevnitř i zvenku, na celek i detail, přitom ale zůstával svůj, odlišný od toho, kam se vyvíjeli jeho studenti.
Řekla bych, že jste jeho přístup a osobnost dobře vystihl.

Sám také skladbu vyučujete. Co může tedy skladatel jako pedagog svým studentům „předat“?
Jde to opravdu důležité „předávat“? Konkrétní znalosti jsou potřebné. Ty ale skladatelé získávají v disciplínách, které komponování spíše podporují. Pokud student tvoří díla, kterým aspoň dočasně věří, je podle mě důležité umět být s ním i proti němu. Umět třeba odhalit logické principy, ke kterým dojde intuitivně, nebo naopak výrazové roviny vycházející ze systému, který používá. Pojmenovat, co je zajímavé z toho, co si student sám uvědomuje i to, o čem nemá tušení, ale je to slyšet. Je to takový komplexní proces zrcadlení.

Jako skladatel patříte k těm úspěšnějším. Máte i nadprůměrný počet sledujících a poslechů skladeb na YouTube v rámci svého oboru. Interpreti včetně orchestrů vás vyhledávají, dostáváte zakázky. Máte vydaná profilová CD. Pamatujete si své profesionální začátky? Co vás překvapilo a co jste udělal, abyste byl víc slyšen a viděn?
Ne, že bych se dříve, když jsem byl třeba těsně po škole, nesnažil nabízet, získávat kontakty, ale já jsem po této stránce velmi neobratný. Dnes vnímám jako štěstí, že se – možná díky tomu – lépe dařily ty projekty a provedení, o které jsem vlastně moc neusiloval. Byl to určitý filtr. Ono když se pak život dostane do soutěsky, ve které vás opravdu zásadní události donutí obhájit si – nebo taky neobhájit – smysl nějakého tvoření, jste za takový filtr ráda. Mohou se vynořit vzpomínky na lidi, pro které bylo nějakým způsobem prospěšné nebo i důležité si vaši skladbu poslechnout nebo zahrát. Takové momenty prostě poznáte a pamatujete si je víc, než tu viditelnější rovinu nějakého úspěchu. Mohou pomoci se tvorby nevzdat, i když samy na to nestačí.
Aha, pro dlouhodobou motivaci potřebujete cítit zpětnou vazbu, určitou užitečnost.

Jak byste přiblížil z vlastní perspektivy svůj hudební „styl“? Z mého pohledu je vaše hudba barevně příjemná v instrumentaci i orchestraci, není mnohomluvná a důvod, proč je atraktivní vidím i v tom, že je za jednotlivými kusy zacílení jak významové, tak interpretační a situační… Zaujalo mě, že jste třeba svého času dokonce zadal interpretaci houslového partu své skladby Modrá – čistá a křehká dvanáctileté Tereze Horákové.
No vidíte, tak jste si vlastně odpověděla… Kdybyste se mě zeptala před několika málo lety, mluvil bych o vyvažování protikladů v oblasti harmonie a barvy (i mezi těmito oblastmi), o principu harmonické polarity. To je všechno dohledatelné. V podstatě se nejvíc ze všeho jedná o práci s energií takových objektů, s jejich sémantikou. Hudba jako jemná a přesná sítnice, která takové energetické procesy umí zachytit… To asi byla a je moje víra.

Poslední roky mě svými dramatickými událostmi donutily z tvůrčího procesu vystoupit. Prostě na čas přestat psát. Vracím se a vlastně bych o své hudbě mohl říci totéž, co jsem uvedl. Ale teď je to přímější, syrovější, stručnější a emočně konkrétnější. S odstupem času budu vědět víc.

A zacílení významové a situační? Moje hudba je prostě v souladu s tím, co prožívám nebo čemu věřím. Pokud jde o interpretaci, ta byla pro mou tvorbu dost zásadní. Na mém stylovém vývoji se z velké části podíleli i interpreti, kteří mé hudbě porozuměli v něčem stejně, ale i jinak nebo lépe než já. Od těch nejpřesnějších jsem se naučil možná vůbec nejvíc. Chce to velkou senzitivitu v oblasti barvy, artikulace, ale i intonace. Chce to i umět a chtít slyšet ty harmonické protisíly, vnímat je až fyzicky. Nesmí to být tak, jak to bývá a jak jsou hudebníci vlastně školeni – že tónové výšky a délky, tedy noty a rytmus jsou to hlavní a zbytek je jen doplňuje. U mě je právě tato hierarchie velmi proměnlivá, a díky tomu si myslím, že může být velmi těžké mi něco zahrát.

Další věcí je odpovídající notace. Příklad, který jste uvedla, je asi nejvýstižnější – Tereza Horáková mi jako sólistka poskytla právě tu všestrannou citlivost ještě neprošlou systémem hudebního školství a taky dost času, kdy se dalo na interpretaci pracovat. Možná právě „Modrá“ byla skladba, která mě dovedla k přímějšímu propojení harmonicko-témbrové energie s vnímáním času a k odlišnému způsobu notace, jakou užívám dodnes. Ale byli i další interpreti, kteří mi neméně pomohli. Hodně jsem se dozvěděl třeba od klarinetisty Jiřího Mráze. Jeho dynamické a barevné odstíny jsem asi jinde neslyšel. Nebo od kytaristy Honzy Tuláčka. Kolikrát jsem zasahoval do proporcí a časových údajů po zkoušce s ním. Nemůžu uvést všechny, kteří mi v procesu hledání konstant a proměnných pomohli. Ale jako by mě to všechno posunulo k větší určitosti výrazových rovin, které i tak zůstávají abstraktní. Někdy už mohu noty prostě poslat souboru, který se detaily zabývá a přijít až na generálku. Někdy mi docela dobře odehrají skladbu i ti orchestrální hráči, kterým se nelíbí.

Když přehlédneme současnou generaci skladatelů, vidíme v ní více kompozičních strategií a za sebe tam identifikuji důležitý vliv zvukové tvorby ve vnímaní prostorovosti, zvuku jako energie. To dovoluje symbolickou vazbu jak na přírodní a sociální procesy, tak komunikační situace.
Myslím si, že každému by měla být otevřena jeho cesta. Osobně jen nevěřím stále narůstajícímu vlivu strojů na tvůrčí proces i interpretaci. Ne, že bych byl pro nějaký black out, nepřipadá mi ale dobré to, co práci příliš urychluje a zpohodlňuje. Zejména možnost slyšet dílo hned a nemuset čekat na člověka, lidi, kteří budou až po týdnech či měsících dílo cvičit a hledat tak k němu cestu. To čekání a ti lidé jsou velmi důležité faktory.

Učíte na Deylově konzervatoři. V jednom z vašich rozhovorů jste uvedl, že na škole jsou nejen nevidomí a slabozrací, ale i významný počet autistů a že vás to vlastně inspiruje k přemýšlení nad kvalitou a specifičností vnímání a tolerancí.
Shrnula jste to v jedné přesné větě, ke které nemám proč něco dodávat.

Můžete uvést nějaký zajímavý konkrétní postřeh z vaší pedagogické práce?
O komponování nevidomých jsem svého času napsal i práci, těch postřehů je hodně. Máme tu vyvrcholení mezinárodní soutěže pro nevidomé skladatele. Měl by k tomu vyjít jiný rozhovor… Možná nerozmělňujme tento víc, než je nutné.

Z názvu vašich skladeb, komentářů a rozhovorů vyvozuji, že se zajímáte o další obory – psychologii, filosofii, literaturu… Přemýšlíte o tématech v kontextech. Co vás konkrétně mimo hudbu momentálně zajímá nejvíc?
To přemýšlení v kontextech mi lichotí, ale pokud to tak skutečně je, asi mi to i zůstane. Teď? Tvoření, i ty zájmy, to všechno u mě prochází určitou vnitřní kritikou a obhajobou. Snažím se být zase o něco upřímnější k sobě, aby krize mohla být transformací. Víc asi nejde teď říct. Nezměnily se konkrétní obory zájmů, ani příklon k filosofiím, jaké mě vtahovaly dříve, ale čtu je jinak.

Kam si myslíte, že spěje vývoj hudební praxe?
Myslím, že skutečný význam mají rozměrem menší projekty. Takové, které nevznikají pod tlakem času nebo produkčních problémů a nemusejí si tolik všímat poptávky publika, takové, které mohou opravdu komunikovat s konkrétními lidmi. Intenzivně a do určité míry důvěrně. Myslím si taky, že pojetí produkce „vážné hudby“ jako vrcholového sportu či zrychlené výroby bude významem klesat. Lidé, kteří věnují podstatnou část svých životů svým hudebním nástrojům přeci musejí mít důležitější důvod, proč to dělat. Když zahrajete nebo vám provedou skladbu v plném Rudolfinu, znamená to jen, že vás uslyšelo jedno promile obyvatel Prahy (a otázkou je, kolik z nich skutečně slyšelo to podstatné). Kdyby toto měl být důvod dělat hudbu, museli by všichni zúčastnění dříve či později vyhořet.

Tento rozhovor se koná mj. u příležitosti premiéry vaší objednané skladby Antiklimax pro smyčcové kvarteto Českého spolku pro komorní hudbu v provedení Doležalova kvarteta, která se bude konat 16. ledna 2024. Můžete skladbu nějak posluchačům přiblížit? Je skutečně dlouhá 88 minut? Má to něco společného s hrou Wernera Schwaba? Nebo máme očekávat v duchu názvu postupné rozplynutí dramatu…?
Ta délka je jen chyba v tisku, skladba bude mít asi 12 minut. Postupné rozplynutí dramatu… Asi spíš změti událostí, pocitů, prožitků, i té bezmoci okolo nich. Prostě, vstřebání té spoušti, která po dramatu zbyla. Antiklimax je zde slábnutím něčeho, co neodezní jinak než vlivem času i určitého vnitřního znecitlivění. Drama potom může být pro další cestu přínosem, může přijít pomalu vnitřní klid a mír, ale bez oné fáze se k němu nedostanete.
Děkujeme za rozhovor a přejeme zajímavý a inspirativní rok 2024.