Článek
28/60 ORAVICE A ROHÁČE – PROSTĚ NEZAPOMENUTELNÉ
S Eddiem, o němž se tu už nějakou dobu na pokračování píše, jsme na Slovensku, a to v jedné z nádherných dolin pod pohořím Roháče. Eddie, pokud to nevíte z předcházejících dílů, je mladý učitel ze severu Čech a Roháče se pro něj staly nezapomenutelnou destinací bývalého našeho podlouhlého státu. Některá slova v následujícím textu nebudou „po slovensky“ asi úplně pravopisně správně, to mi promiňte, ale jsou zde důležité. Na chatu Na Oraviciach, o níž už tady byla krátce řeč, pod slovenskými horami Roháči, jezdil Eddie, protagonista předešlých kapitol s dětmi na školy v přírodě, na lyžařské kursy, ale i s partou kantorů tělocvikářů na některý z jejich letních „výukových“ kursů. Prostě strašně rád. Taková to tam byla nádhera! Na této krásné chatě byla hlavní osobou více než padesátiletá (tenkrát pro Eddieho, dnes tedy už dost dlouho seniora, i jeho souputníky, dost stará) paní Júlinka, takřka vždy v růžovém župánku. A hned v hierarchii za ní kralovala osoba jménem Jožo. Muž na chatě pro všecko. Tedy kotelník, kuchař, vrchní, údržbář, řidič, zásobovač, závozník a kdoví co ještě.
Jednoho dne, bylo to na zimním lyžařském kursu, přišla obrovská zima a mráz, voda netekla, asi zamrzly prameny. Neteče voda? „Tož iděm je prosekať“, pravil, jak mi později řekl, Eddiemu, Jožo. „Pojď se mnú“. A vyrazili „do hory“, vzhůru na Skorušinu. To byly kopečky „trochu“ vzdálené nad chatou. Jdou, prý, tak tři kilometry, prodírají se závějemi, nic lehkého, prameny se prosekat ale musí, vody je třeba, Jožo zastavuje, že „sa musime občarstviť“. Sáhne najednou do vykotlaného stromu, asi nějaký zásobovací bod, vytáhne flašu borovičky, zavdali si a jdou dál. Totéž ještě třikrát. Sice už trochu nevěděli jak, ale prameny prosekali, voda začala téci, ale nejen voda. Navrátilci z „kotárů“ přišli do nejlepšího. Parta je u kytary, každý má nějaký ten nápoj před sebou, zábava v plném proudu, Béda vytahuje pětistovku a se slovy „ať děti nemaj Vánoce“ ji hřmotně pokládá na stůl. Takový ten letní z latěk a šprinclí. Vedle sedíci Vašek, který se zrovna vrátil s partou zvenku, kde opravovali mostek přes potok, maje ještě v ruce sekeru, neváhá a takovým tím pořádným krovákem ji přibije rychlým bouchnutím ke stolu. Aby si to náhodou třeba Béda nerozmyslel. A následuje zvolání: „Pane vrchní, přineste nám něco!“ Vrchní přichází, vidí přibitých 500,-, je bystrý, neváhá, nožem odloupne laťku s pětistovkou, dává ji na rameno a odchází k baru něco nalít.
Jednou povídá kolega Jára. Půjdem se podívat do vedlejší chaty. To bylo jindy a také v zimě. To došli sněhem na chatu Severoslovenských vodovodů a kanalizací, vzdálenou od Oravice asi kilometr. Tam vládl vlekař Vlado, uklizený sem inženýr - potravinář, který sice, prý, vymyslel dříve průmyslovou výrobu jinak doma dělaných oštiepků, nádherných to typických uzených slovenských sýrů, ale po osmašedesátém se mocipánům politicky znelíbil a musel pryč z civilizace. Do vyhnanství, do hor. I když tu zas tak špatně nebylo, ale jak komu, že. Ten přivítal, měli to s ním domluvené, že tam zajdou, Eddieho, Járu, a ještě jednu dámu, co šla s nimi a hned je zavedl do svého vinného sklípku. A ten byl vybaven jaksepatří. V družné zábavě mu příchozí postupně vypili vynikající Modranské, pak Pezinocké a nakonec i ostatní „patoky“. Na stěnách visely nádherné nápisy, které si pamatuje Eddie dodnes. Takže mi je taky zadeklamoval. Třeba: „Kto nevie piť, ať nepije. Kto nevie žiť, ať nežije. Kto nevie dievča milovať, ať idě koňa kšírovať, ať do voza sa zapriahně a odtiahně“, nebo: „keď ti nohy z vodky ťažknú, nesmúť v takej chvíĺi, spolahni sa na postielku, ta má nohy štyry“. Dopili, dopovídali, dozpívali a co teď? Venku fujavice, sněhové závěje, mráz, ale oni, že zpět dojdou sami…
„Ani nápad, já vás odvezu“, pravil, prý, Vlado. Vešli do garáže, tam vlezli do jeho auta, Eddie vzadu vlevo, vedle Jára a pak ještě jejich dáma, co šla s nimi za dobrodružstvím. Vepředu u volantu se uvelebil Vlado a vedle něj jakási neznámá osoba s poměrně hlubokým hlasem. A ta se vůbec nelíbila ženskému doprovodu příchozích chlapců: „Ať ten chlap vystoupí, mně se vůbec nelíbí“, pravila jejich trochu unavená už dáma. „Buď zticha, to je jeho manželka, neruš“, šeptají jí chlapci tiše. Ale ona ne, teprve po chvíli se upokojila. A za řevu motoru to dotyčná z předního sedadla vepředu, ani šofér Vlado, naštěstí, nezaregistrovali. Vlado zatúroval, zařadil jedničku, dal to tam na plný plyn, rozrazil autem zvenku nedovřené dveře garáže a vyrazili obloukem na kilometr vzdálenou Oravici.
Tam opět zábava v plném proudu v čele s místním horalem s krásným jménem Bašista, který hrál nádherně na obrovskou fujaru opřenou o zem. Takovou, co mají jenom v Tatrách a pak, podobné, snad ve Švýcarsku. Právě sem dorazila skupina místních horolezců z Habovky, kteří sundávali z ledové stěny roháčských hřebenů několik přimrzlých německých turistů. Jednoho z nich ale už pozdě, už nežil. Museli se z toho při borovičce a grogu „s koreňom“ okamžitě trochu vzpamatovat. Přijeli sem se svým teréňákem už trochu „upraveni“ z koliby z Oravského skanzenu, šoférovi za jízdy zouvali pohorky, ten to pral silničkou Smutnou dolinou na plný kule, až voda kolem stříkala až dva protijedoucí žiguly musely uhnout do příkopu. Večírek Na Oraviciach se vydařil.
V jeho závěru chlapci vyrazili ještě na běžkách k termálnímu prameni v podhůří. Tedy tam, co dnes stojí lázeňský dům a nóbl aquapark Na Oraviciach. Tehdy to byla železná káď cca 6×4 metry, v níž se do sytosti vyráchali ve vodě kolem čtyřiceti stupňů teplé a pak už mazali zase zpět na Oravici do postelí. Byl to trochu náročný den, ale zcela vydařený. Po všech stránkách. „Ale aby nebylo mýlky - ty výše uvedené akce, na něž se vzpomíná, byly poměrně výjimečné, neděly se každodenně, ventilovat a vzpomínat na denní poctivou rutinu, která převládala, to je přece i pro média zbytečné“, říká Eddie. Jen na tyto světlé okamžiky! Ne?
