Článek
Milan Kajínek napsal článek Původní české korunovační klenoty, jablko a žezlo, jsou stále ve vídeňské klenotnici. Proč? Proč však se on zajímá, proč tam jsou nebo nejsou? Přinejmenším to pro něj má nějaký význam, ba je to pro něj nějak důležité. Jistě, nebyla tím dodržena saintgermainská mírová smlouva. Ale máme se o to starat ještě dnes, po více než sto letech? Není to, jako kdybychom chtěli restituce do předbělohorského stavu?
Ano, lidem, kteří mají starost o to, co je dnes, to může připadat jako zástupný problém, který zabraňuje řešit věci, jež nás tíží nyní. Nicméně nejde jen o to, co teď je, ale co bychom chtěli, aby bylo, co má být, a co bude. Jak si však představit budoucnost bez minulosti? Budoucnost je nejistá, že vůbec nastane, natož pak aby bylo jisté, co nastane. Můžeme o ni mít starost pouze tehdy, jestliže máme představu o minulosti, která sice už není, ale určitě byla a dokonce jakž takž víme, jak byla.
Nechceme-li žít v mrtvolném bezčasí, musíme se zajímat o minulost, abychom si dovedli představit budoucnost, ne že bude, ale jakou ji chceme mít. A tak vzniká zájem o korunovační klenoty, které by měly být v Praze, ale jsou ve Vídni. Pravda, tako Codex gigas a další tisíce knih jsou ve Švédsku, ačkoli svého času byly v Česku a švédská armáda je prostě na objednávku královny ukradla. Zůstávají a zůstanou tam, protože to nejsou předměty takové symbolické hodnoty, jako jsou korunovační klenoty. Pozůstatky minulosti a historické prameny tudíž mají různý význam a různou váhu podle toho, jak k nim přistupujeme a v jakém kontextu je vidíme.
Po vzniku Československa proběhla archivní odluka od Rakouska. V tomto případě byla santermainská mírová smlouva dodržena, protože šlo o záležitost prvořadého praktického významu. Ale k čemu jsou korunovační klenoty pro republiku? Tehdy sice tekly vodopády slov o tom, jak tři sta let jsme trpěli a jaká před tím byla česká sláva, ale to byla jen slova, která docela pomýleně interpretovala skutečnost.
Zapomnělo se však jaksi na to, že Československo nebylo jen zbrusu novým státem, ale že bylo v intencích obnovení Zemí Koruny české. Však dnes jsou národní svátky upomínající na českou státnost (Sv. Václav – 28. září), vznik Česka (1. ledna) a vznik Československa (28. října). A s ohledem na tuto kontinuitu mají korunovační klenoty obrovský význam. Státy se totiž udržují idejemi, kterými vznikly, a setrvalá kontinuita české státnosti je jednou z nich.
Derek Sayer v sociologicky pojatých českých dějinách s překvapením zjišťuje, že Češi přikládají nadobyčejný význam klíčovým pozůstatkům své minulosti a jako příklad uvádí výstavy archiválií. Vidí v tom přemrštěnou symboličnost. Nicméně korunovační klenoty jsou na mnohem vyšším stupni symboličnosti než pouhé archiválie, s těmi se dá v interpretaci a hermeneutice docela snadno manipulovat. A tak jde o to, zda Kajínkův článek reprezentuje vlnovitost českých vzmachů a úpadků, nebo je zášlehem, aby se symboličnost dotáhla do konce skutečným získáním korunovačních klenotů do Prahy.
Zdůrazňuji skutečným získáním, protože dnes zcela jasně vidíme rozdíl a rozpor mezi skutečností a virtuálností. Digitálně lze jistě restituovat korunovační klenoty pro Prahu, avšak to je pouhé zdání, poněvadž ve skutečnosti jsou ve Vídni. Historia rerum gestarum, jak praví Hegel, není totéž jako res gestae. Ale virtuální historie není ani jedno ani druhé. Ze strany badatelské je užitečným pomyslem, ze strany recepční je klamnou iluzí. Možné je leccos, ne však cokoli. Pro virtuální historii by však cokoli možné být mělo: kontext neexistuje, a tak jsou možné jakékoli kombinace. Tak je také možná představa dekonstrukce, jakož i představa sociální konstrukce reality. Ve střetu se skutečností však je taková virtuální historie zpravidla falzifikována. Budeme-li chápat symboly samy o sobě, bez kontextu, jsou pouhým klamem. V kontextu jsou však tu i tam, souvisí se svým okolím. A tudíž jsou orientačními body při cestě z přítomnosti do minulosti a pak do budoucnosti.
