Jednou z nejvýznamnějších bezpečnostních událostí roku 2023 se stalo obsazení území Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem. Prakticky bez bojů tak Ázerbájdžán získal území, o které přitom vedl hned několik válek se sousední Arménií. Toto obsazení území Náhorního Karabachu navíc na rozdíl od hojně sledované války mezi Arménií a Ázerbájdžánem v roce 2020 proběhlo takřka mimo zájem světové veřejnosti. Bylo tomu i proto, že světová veřejnost byla již unavena zdejším děním, kde takřka každoročně docházelo k nějakým konfliktům, a to bez jediné snahy některého ze zdejších aktérů o skutečně mírové, kompromisní řešení. Stejně tak bylo ale obsazení Náhorního Karabachu do značné míry zastíněno válkou na Ukrajině, případně i dalšími konflikty.

Foto: Konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem má hluboké historické kořeny | Shutterstock

Právě v souvislosti se zmíněným ukrajinským konfliktem přitom bývá obsazení Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem často zmiňováno. Bývá poukazováno na to, že zatímco Ukrajině v jejím boji proti agresorskému Rusku Západ všemožně pomáhá, Arménii Západ nijak nepomohl. Často je to vydáváno za typický příklad dvojího metru, a takřka farizejství Západu. Je ale tomu skutečně tak? Jsou tyto případy vůbec srovnatelné? A je tv tomto případě kritika Západu na místě, je oprávněná?

Psali jsme:Úvaha: Tanky Abrams versus FPV drony

Předně je třeba říci, že konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem má hluboké historické kořeny. Po celá staletí totiž bylo pro celý tento region typické značné promísení obyvatelstva, a to jak křesťanských Arménů, tak i muslimských Azerů, patřících k turkickému etniku. Obě etnika přitom vždy považovala území Náhorní Karabach za vlastní, mezi oběma etniky navíc vždy existovaly silné animozity.

Určující vliv na vývoj Náhorního Karabachu měla necitlivá národnostní politika někdejšího carského Ruska, které zdejší oblast dostalo do svého područí, a především pak následníka carského Ruska, Sovětského svazu. Za Sovětského svazu, kdy vznikla jak Arménská, tak i Ázerbájdžánská svazová republika, bylo totiž území Náhorního Karabachu přisouzeno Ázerbájdžánu. To ovšem velmi nelibě nesli zdejší Arméni, kteří přitom tvořili většinu obyvatelstva Náhorního Karabachu.

Takřka po celou éru Sovětského svazu panoval v celé oblasti Kavkazu relativní klid, i když rozpory mezi jednotlivými etniky nadále zůstávaly. Rozpory mezi Ázerbájdžánci a Armény se ale znovu naplno projevily na konci osmdesátých let minulého století, v návaznosti na politické změny v Sovětském svazu. V rámci této politiky požadovali Arméni připojení Náhorního Karabachu k Arménii. S tím ovšem zásadně nesouhlasili Ázerbájdžánci, kteří naopak vyžadovali zachování statutu quo.

Tyto vzájemné rozpory nakonec přerostly ve skutečné etnické střety, během kterých docházelo i k masovým vraždám, znásilňování atd. Je přitom takřka nemožné určit, kdo tyto nepokoje začal, kdo je viníkem – jak Arméni, tak Ázerbájdžánci z toho obviňují svou protistranu. Je ale třeba podotknout, že zločinů, vražd a zabíjení se dopouštěly oba národy, a ani jedna strana tedy není bez viny.

Psali jsme:Konvenční arzenál Kim-čong-una

Situaci dál umocnil i rozpad Sovětského svazu v r. 1991, díky čemuž vnikla samostatná Arménská a stejně tak i Ázerbájdžánská republika. To dál přispělo k rozhoření konfliktu, který tehdy již probíhal, byť v nižší míře. A souběžně s tím došlo k tomu, že Náhorní Karabach vyhlásil svou nezávislost.

Válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem byla nesmírně intenzivní a krutá. Její intenzitu  umocnilo i to, že oba státy disponovaly poměrně značným množstvím výzbroje po někdejší sovětské armádě, armády tak měly s čím bojovat. Díky tomu, že všichni muži v Sovětském svazu prodělávali vojenský výcvik, měly obě strany i dostatek vojáků.

Konflikt, vlekoucí se de facto již od roku 1988, byl ukončen až v roce 1994, a to do značné míry díky mezinárodnímu tlaku ze strany Ruska, ale i Turecka a Íránu. Válka skončila poněkud překvapivě faktickým arménským vítězstvím, a to i přes početní výhodu Ázerbájdžánců. Náhorní Karabach si dokázal zachovat svou nezávislost; nedošlo ale k jeho připojení k Arménii, a to z celé řady důvodů. K Náhornímu Karabachu byly navíc připojeny i některé přilehlé ázerbájdžánské okresy, obývané převážně Ázerbájdžánci a dobyté Armény. Důležité bylo i to, že arménské jednotky dokázaly získat koridor spojující území Náhorního Karabachu s územím Arménie, tzv. Lačiňský koridor.

Zde je třeba říci, že pro Ázerbájdžán byla porážka v této válce nesmírnou potupou. V ázerbájdžánské společnosti byla prohraná válka o Náhorní Karabach vnímána nejen jako vojenská porážka, ale jako hanba pro celý ázerbájdžánský národ. S touhou odčinit tuto hanbu operovala celá politická elita Ázerbájdžánu, a to včetně samotného ázerbájdžánského prezidenta Hejdara Alijeva.

I proto se prakticky hned po ukončení války Ázerbájdžán začal znovu připravovat na další válku o Náhorní Karabach. Ázerbájdžán i nadále udržoval vysoké početní stavy své armády, a to i přes svou tehdy ještě slabou ekonomiku. Ázerbájdžán také začal pro své ozbrojené síly nakupovat výzbroj,  byť v této době šlo převážně o dodávky starší techniky z Ruska. Na to obdobnými kroky reagovala i Arménie. Mezi oběma státy tak panoval stav jakési studené války.

Do značné míry nezávisle na dění v obou těchto státech se začal formovat i samotná Republika Náhorní Karabach. I přestože je Náhorní Karabach stát velice malý (3 170 km2) a má jen omezenou populaci (cca 150 000 obyvatel), dokázal vybudovat i svou vládní strukturu, svou vlastní exekutivu. A to včetně vlastních ozbrojených sil. Ty sice byly úzce provázány s arménskou armádou a byly od ní bohatě dotovány zbraňovými systémy, vedení této armády ale bylo plně v rukou vlády Náhorního Karabachu. Důležité je i to, že  Náhorní Karabach čím dál silněji začal vystupovat jako nezávislý stát. Náhornímu Karabachu se nikdy nepodařilo získat uznání od jakéhokoliv státu. Zato se ale Náhorní Karabach stal členem uskupení 
SNS-2, jehož členy jsou i další obdobně neuznané státy na území bývalého SSSR, Abcházie, Podněstří a Jižní Osetie. Toto budování státu bylo prováděno i dovnitř. Náhorní Karabach čím dál více prosazoval svůj druhý název, Republika Artsakh, což bylo dáno i snahou odpoutat se od hrůz někdejší války. Bylo poukazováno na to, že Náhorní Karabach či spíše Artsakh má i určitou tradici státnosti, byť jen omezené a navíc dávné. I přes intenzivní spolupráci s Arménií a osobnostní provázanost svých představitelů s politickou elitou Arménie se tak Artsakh začal profilovat jako svébytný stát.

Tento stav, kdy zde existovaly hned tři entity, a mezi nimi panoval stav ozbrojeného napětí, se začal měnit cca po roce 2000. V tomto období začal totiž Ázerbájdžán výrazně posilovat, a to jak díky zvýšené těžbě ropy a jejím tehdy rekordním cenám, tak i díky čím dál intenzivnější spolupráci se zahraničím. A to nejen s etnicky spřízněným Tureckem, ale také s Izraelem. Vyšší příjmy státního rozpočtu Ázerbájdžánu se obrážely i ve výdajích na obranu. Zvýšená vojenská síla pak dávala politickému vedení Ázerbájdžánu zcela nové sebevědomí. 

Důvodem ke změně politiky byla i změna na nejvyšším postu Ázerbájdžánu. V r. 2003 totiž zemřel dlouholetý prezident Hejdar Alijev, a na jeho místo nastoupil jeho syn, Ilham Alijev.  Ilham Alijev nejenže vnesl do politiky a ekonomiky Ázerbájdžánu modernizační kroky, ale navíc již při svém nástupu do funkce deklaroval snahu definitivně vyřešit problém Náhorního Karabachu. Bylo zřejmé, že s Ázerbájdžán již nespokojí s udržováním pouhého statutu quo, s věčným udržováním ozbrojeného napětí.

I proto se Ázerbájdžán začal chovat čím dál asertivněji, a jeho vojáci opakovaně překročili hranici s Náhorním Karabachem. Je ale třeba říci, že obdobně se chovala i arménská strana. Opakovaně docházelo i k dělostřeleckým přestřelkám (opět z obou stran). K větším přestřelkám docházelo v r. 2007 a 2010, kdy se obětí střetů na hranicích staly desítky vojáků, ale i civilistů. K mnohem rozsáhlejšímu konfliktu došlo v r. 2016, kdy vše vypadalo, že běžný pohraniční konflikt přeroste v regulérní válku. Tehdy se ovšem podařilo válku ještě odvrátit, a to především díky nátlaku mezinárodního společenství. Bylo ale zřejmé, že jde o pouhý odklad konfliktu, který dříve nebo později opět vypukne. K tomu skutečně došlo v r. 2020, kdy vypukla otevřená válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.

Válka v r. 2020 byla zcela jiná, než mnozí předpokládali; odlišná od dlouhé poziční války proběhnuvší v letech 1988-1994. Plně se projevilo, jak moc se za tuto dobu proměnil způsob válčení, ale i vojenská technika. Obě strany se na konflikt připravovaly, obě investovaly značné prostředky do akvizice vojenské techniky. Ale zatímco Arménie investovala převážně do staršího hardware, do modernizace zastaralých sovětských systémů, Ázerbájdžán investoval především do nových zbraňových systémů – do dronů, vyčkávací munice atd. Právě díky těmto novým vojenským systémům Ázerbájdžán v této relativně krátké válce vyhrál. Ázerbájdžán dosáhl vojenského vítězství, kdy ázerbájdžánská armáda dokázala zlikvidovat celou řadu systémů arménské armády, a eliminovat tak její hlavní síly. Především ale Ázerbájdžán dokázal získat území na východu Náhorního Karabachu, tradičně obývané azerským obyvatelstvem. Důležité bylo i to, že Ázerbájdžán dobyl i území jižně od Náhorního Karabachu. Válku fakticky zastavila až intervence Ruska, které umístilo v oblasti své mírové jednotky.

V souvislosti s konfliktem mezi Arménií a Ázerbájdžánem v r. 2020 je často Evropě,  Evropské unii často vyčítáno, že se nepostavila na stranu Arménie, na stranu napadeného – tak, jak tomu činí dnes v případě napadené Ukrajiny. I to je vydáváno za příklad dvojího metru Evropy. To ovšem není pravdou. Jednotliví vysocí představitelé EU, ale i EU jako taková opakovaně vyzývali obě strany ke smíru. EU navíc dobře věděla, že tento konflikt není černobílý, a že svůj díl viny si nese i arménská strana. Především je ale třeba si uvědomit, v jak složité situaci se tehdy Evropa, resp. Evropská unie nacházela. V té době již 6 let probíhala ukrajinská válka, Rusko vedlo svou agresivní politiku vůči Evropě, a sám V. Putin hovořil o kulturní, civilizační válce s Evropou. Arménie se přitom právě na Rusko, na nepřítele Evropy plně orientovala, byla jedním z jeho největších spojenců v celém postsovětském prostoru. Je tedy pochopitelné, že se Evropě příliš nechtělo pomáhat někomu, kdo je největším spojencem jejího úhlavního nepřítele. Arménii se tak do jisté míry vymstila její politika jednoznačné orientace na Rusko. Kdyby se Arménie více orientovala na Evropu, a to třeba na spřízněnou Francii a Řecko (náznaky takové politiky se v arménské politice objevovaly především v devadesátých letech), patrně by bylo vše jiné.
Válka v r. 2020 navíc mohla skončit mnohem hůř. Na obou stranách, jak na arménské, tak i ázerbájdžánské, totiž byli radikálové, kteří požadovali mnohem intenzivnější boje. Arménští radikálové navrhovali odpálení balistických raket na Baku, hlavní město Ázerbájdžánu, což by jistě vedlo k obrovským ztrátám na životě. Azerští radikálové zase navrhovali napadení Arménie, vypálení raket na arménskou jadernou elektrárnu Metsamor. Za takovéto situace byl výsledek války rozumným kompromisem.

Je navíc třeba si uvědomit, že v i po této válce Náhorní Karabach, resp. stát Artsakh nadále existoval. Sice již v zmenšené podobě, ale přesto stále fungoval; existovala jeho vláda, úřady. Náhorní Karabach ovšem do značné míry ztratil svou energii. Jeho politika byla zcela jiná než v letech 2000-2020, kdy se čím dál více profiloval jako samostatný stát, nezávislý i na Arménii. Část jeho obyvatel odešla. A proto když v r. 2023 Ázerbájdžán znovu zahájil operaci, jejímž cílem bylo připojení území Náhorního Karabachu k Ázerbájdžánu, její průběh byl zcela jiný než průběh takřka identické operace v r. 2020. Na nějaký boj rezignoval jak samotný Náhorní Karabach, stát Artsakh, ale stejně tak i Arménie, která se dosud nevzpamatovala z vojenské porážky z r. 2020. Ázerbájdžán obsadil prakticky celé území Náhorního Karabachu. Po více než třiceti letech tím došlo k ukončení existence nezávislého Náhorního Karabachu, resp. republiky Artsakh.

Je otázkou, zda zánik samostatného Náhorního Karabachu povede ke skutečnému míru v této oblasti. Mezi Arménií a Ázerbájdžánem i nadále existují silné animozity, které zde ostatně panují již celá staletí. Možná dojde k určitému uklidnění, ale nic víc. Na obou stranách totiž i nadále existují radikálové, kteří požadují obnovení bojů. Vše navíc komplikuje i problém nachičevanské exklávy, což je území Ázerbájdžánu oddělené od něj Arménií. S nachičevanskou enklávou je navíc spojen samotný rod Alijevů. Je zřejmé, že to může vést k značným komplikacím. Je proto pravděpodobné, že situace se spíš opět změní v jakýsi ozbrojený mír mezi oběma státy.

Nabízí se nám srovnání s ukrajinským konfliktem, s ruskou agresí vůči Ukrajině. Pokud se na oba konflikty podíváme podrobněji, pak vidíme, že i přes zdánlivou podobnost jsou zcela odlišné. Je faktem, že na počátku bylo obdobně jako v případě Ukrajiny a Ruska určujícím faktorem obyvatelstvo, které bylo značně promísené, kdy jednotlivá etnika žila na obou stranách hranice. Přesto jsou rozdíly zřetelné.

Předně - Ázerbájdžán se snažil získat území, které mu dlouhodobě patřilo, a které mu bylo vojensky odtrženo v první válce s Arménií, proběhnuvší v letech 1988-1994. Ono odtržení Náhorního Karabachu přitom iniciovala arménská strana. Oproti tomu Rusko od Ukrajiny požadovalo území, které bylo i za Sovětského svazu (kdy Ukrajina byla nejen svazovou republikou, ale dokonce řádným členem OSN) integrální součástí Ukrajiny, a které k Ukrajině patřilo i historicky, už za carského Ruska. Především je ale třeba si uvědomit, že Ázerbájdžán nenapadl Arménii. Ázerbájdžán napadl Náhorní Karabach, republiku Artsakh, byť na jejím území bojoval jak s armádou Náhorního Karabachu, tak i s jednotkami pravidelné arménské armády. Arménie i nadále existuje jako samostatný stát, a jejího vlastního území se válka prakticky nedotkla (většina bojů války v r. 2020 proběhla pouze na území Náhorního Karabachu). Žádný z relevantních představitelů Ázerbájdžánu nevznáší územní nároky na území Arménie (samozřejmě, najdou se extremisté, kteří něco takového požadují, ale z oficiální politické reprezentace Ázerbájdžánu nikdo). Oproti tomu Rusko nejdříve vyprovokovalo secesionismus východních oblastí Ukrajiny, jejich vytvoření Doněcké a Luhanské republiky, tzv. Novoruska. Následně pak tyto „republiky“ vojensky obsadilo. To by zdánlivě ještě bylo možné srovnat s odtržením Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánu, jenže i zde je rozdíl, protože Arménie nikdy Náhorní Karabach neobsadila (byť mu značně, a to i vojensky pomáhala). Rusko navíc okamžitě zahájilo válku proti celé Ukrajině. Rusko vojensky obsadilo i území, které mu nejen nikdy nepatřilo, ale kde se také prakticky nevyskytuje ruská menšina. Rusko zpochybňuje legitimitu ukrajinské vlády, která přitom byla na rozdíl od vlády Ruska řádně demokraticky zvolena, a stejně tak zpochybňuje i samotnou státnost Ukrajiny. K takovému kroku, k zpochybnění legitimity arménské vlády či zpochybnění práva Arménie na nezávislou existenci se Ázerbájdžán nikdy nesnížil. Rusko vede válku s cílem si Ukrajinu opět podrobit, jak tomu bylo za Sovětského svazu, resp. carského Ruska. Oproti tomu Ázerbájdžán se nikdy nesnažil dobýt a podmanit si Arménii. Rusko a jeho vrcholní političtí představitelé dokonce deklarují i svou kulturní, válku nejen vůči Ukrajině, ale i proti celé Evropě, a zpochybňuje existence i dalších států
(pobaltské státy, Finsko) s cílem si je podmanit. Nic obdobného nelze pozorovat u Ázerbájdžánu, který má s dalšími sousedy víceméně dobré vztahy.

 Jakékoliv srovnávání války na Ukrajině a obsazení Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem je tedy zcela scestné. Je oním pověstným srovnáváním hrušek s jablky, které se tolikrát vymstilo a které k ničemu nevede. Proto bychom se ho měli vyvarovat, a to zvlášť v tak citlivé oblasti, jako je bezpečnostní problematika.

Zdroj: Geopolitical Monitor, Ministry of Foreign Affairs (Ukraine), Tass