Co mě štve v Malajsii?

Ačkoliv zrovna tohle velký problém je. Když přijdu do našeho supermarketu Jaya, v plastu je tam zabalené i ovoce a zelenina, navíc často po jenom: jedna paprika omotaná fólií, jedna cuketa v plastovém pytlíku... Do plastu věci balí i pouliční prodavači. V Malajsii se do plastových pytlíků dává i pití, třeba oblíbený teh tarik, tažený čaj s kondenzovaným mlékem. Pytlík se nahoře důmyslně zagumičkuje, abyste si ho mohli pověsit třeba na skútr. Už jsem zažila i pouličního prodavače kokosových ořechů, který když ořech otevřel, chtěl mi kokosovou vodu přelít do malé plastové lahve. Vůbec nechápal, že chci ten kokos pouze otevřít a pak šťávu vypít přímo z něj – samozřejmě plastovým brčkem, které podává automaticky. V některých supermarketech tady sice nedostanete plastové tašky, někde jsou za poplatek, ale i když si nákup uložím do přinesené tašky a pak vybalím, stejně mám okamžitě půl odpadkového koše plastu. 

Souvisí s předchozím odstavcem. V kuchyni máme obrovský odpadkový koš a – pořád je plný, stejně jako v USA, kde jsme si ho koupili. Přičítám to právě tomu, že každá věc, kterou potřebuju v kuchyni, je zabalená minimálně v jednom obalu. Když jsme přišli do Malajsie, měli jsme nedaleko domu bezobalový obchod, ale nepřežil covid. Teď už má pobočku jen v jiné části města. Dá se z něj objednat a nechat si zboží přivést, ale aby ho motorkáři mohli převážet, je zase zabalené, buď v papíru nebo plastu. 

Malajsie neprodukuje tolik potravinářských výrobků jako okolní země a hodně dováží. Na jednu stranu je to skvělé, protože v obchodech v centru KL je opravdu z čeho vybírat: jsou tady mléčné výrobky z Austrálie, desítky druhů nudlí a rýží z Japonska, korejské pochoutky, britské sušenky a čaje, hodně věcí z Francie, USA. Některé z nich se tady ale objeví jednou, dvakrát a pak dlouho ne nebo už vůbec nikdy ne. Proč? To nevím. Většinou bývají hned pryč, takže že by po nich nebyla poptávka si nemyslím. Mimochodem, máme tady i české Emco. :) Jak žijeme a jíme pořád hodně západně, málokdy se mi poštěstí, že nakoupím v jednom obchodě úplně všechno. Některé supermarkety mají "vepřové uličky", po straně schovanou non-halal část, kde se dá ve většinově muslimském světě koupit šunka, slanina a jiné věci. Ve spoustě obchodů ale taková část není.  Víc o non - halal sekcích jsem kdysi psala v tomto fejetonu pro Glanc:

 

 

Venku je pětatřicet, vevnitř úplně nepochopitelně patnáct. Proč ne třeba dvaadvacet? je otázka, na kterou mi tady ještě nikdo nedokázal odpovědět. V důsledku toho s sebou musím pořád nosit minimálně šátek nebo lehký svetr. Když jdu někam s dětmi, jako před Vánocemi do kina, beru tři mikiny, tři deky, ponožky a stejně mám v půlce filmu nohy jako v ledovém kyblíku. Jsem ověšená věcmi, zmrzlá a naštvaná, protože když po filmu jdeme ještě někam ven, třeba do parku před Petronas Tower nebo chceme dojít domů pěšky, vláčím to všechno s sebou. 

 

V Malajsii nikdo zásadně nepospíchá. Na to už jsem si celkem zvykla, do jisté míry je mi to vlastně sympatické. Štve mě jiná věc – jak tady v restauracích zásadně nepřinesou jídlo dvěma lidem najednou. Vlastně ani dvě věci najednou jedné osobě – když si třeba objednám kávu a k ní croissant, přinesou croissant a třeba až za deset minut kafe. Když jsme tady byli noví, vždycky jsme čekali, než v restauracích obslouží celou rodinu. Prvnímu samozřejmě jídlo dávno vystydlo. Jednou se mi stalo, že jsem byla první obsloužená já. Čekala jsem, než obslouží i B. a děti, načež za mnou přišla číšnice zeptat se, co je s mým jídlem špatně, že jsem ještě nezačala jíst.   

Když jsme sem přijeli, od ambasády jsme dostali spoustu rad, jak se vyhnout všemožným exotickým nemocem, průjmům a břichabolu. Ty zásadní se dají shrnout do čtyř slov: no water, no ice. Nepít místní vodu z vodovodu, nedávat si na ulici nic s ledem, doma na vaření používat filtrovanou vodu. Doma to mám zařízené tak, že kohoutek u kuchyňského dřezu mám napojený na filtr. Když oplachuju nádobí, použiju normální vodu. Když vařím a potřebuju vodu třeba na těstoviny, otočím páčkou na filtru a teče mi filtrovaná. Na ambasádě nám při příjezdu doporučili, abychom si i zuby čistili filtrovanou vodou. Ze začátku jsem to dělala, ale byla to hrozná otrava soustředit se na to, abych si do pusy nedala vodu z kohoutku. A pak vypláchnout pusu vodou ze sklenice, opláchnout kartáček vodou ze sklenice, což vlastně pořádně nejde. No, rychle jsem od toho ustoupila, místní nic takového stejně nedělají, ale děti si pořád čistí zuby vodou filtrovanou. Oliver vody přece jenom ještě pořád dost polyká, tak pro jistotu. Je to ale otravné pořád na to myslet a chodit z koupelny do kuchyně napouštět filtrovanou vodu. 

 

Když dojdu na autobusovou zastávku u našeho domu, je tam sice jízdní řád, ale takový fikaný. Píše se tam, že autobus jezdí každých dvacet minut, ale žádný přesný čas. Člověk tedy nikdy neví, jestli  jeho spoj právě neodjel nebo pojede za minutu. Ono to ale má logiku. V místní chaotické dopravě chápu, že slibovat příjezd třeba v 8.30 nedává smysl. Takhle nikdo nemůže nadávat na zpoždění, a ještě to dobře vypadá, že autobus jezdí vlastně pořád na čas.  

 

Být cizinkou, a ještě k tomu bílou cizinkou, v Malajsii je super. Psala jsem o tom tady. Stejně jako o tom, že hodně cizinců si na to tak rychle zvykne, že se pak chovají jako hrozní hulváti. Nerespektují pravidla, rozčilují se, když k tomu není důvod, arogantně se rozkřikují, ale ještě hůř, mají takovou tu povýšenou, arogantní přezíravost jako by Malajsie stále byla kolonie a bílí lidé nějaká nadřazená rasa. To taky není úplně malý problém a vlastně mě štve úplně nejvíc.