Umění nám umožňuje cítit se dobře, říká vizuální umělkyně Lenka Glisníková

Rozhovor z tištěného Zimního speciálu Neovlivní.cz s podtitulem Demokracie v tísni. Nad stavem společností se zamýšlí kromě Lenky Glisníkové, Vladimír Polívka, Zdena Mašínová či Iva Pekárková.

Narodila se do svobodné společnosti nezatížená předlistopadovým režimem. Úspěšná česká umělkyně Lenka Glisníková, držitelka několika prestižních ocenění, si dlouho myslela, že se narodila do nejlepší možné doby. Tento pohled se jí ale v poslední době mění. „Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by nás mohlo například něco ohrožovat, jako třeba válka, nebo že by sama demokracie mohla být ohrožena. Možná to bylo trochu naivní,“ říká. Složitá doba se zrcadlí i v jejích dílech. Jak ostatně bude moci posoudit každý: kvůli rozhovoru přerušila instalaci svých děl, do vernisáže jí zbývaly prakticky už jen hodiny.

Středobodem práce Lenky Glisníkové je sice fotografie, její díla se ale často rozprostírají do prostorových instalací, v nichž využívá různé materiály. V jejích dílech se promítá i jistá obava z mnohdy neregulovaného prudkého rozvoje moderních technologií.

Neo: Jak byste někomu, kdo nezná vaši práci, neviděl žádnou vaši skulpturu, popsala, co vlastně tvoříte?

Médium fotografie vnímám v jakémsi rozšířeném poli. Snímek pro mě nekončí s hranou tisknutelného formátu. Snažím se uvažovat o jeho možnostech v prostoru. Dívám se za hranici plochého obrazu, kombinuji reálné výjevy s digitální manipulací. Snímky tedy nejsou výřezem přítomného. Vrstvy se množí, překrývají a rozpouštějí jedna do druhé.

Testuji hranice, kam až lze s fotografií zajít. Výsledek často vzniká tak, že z fotografií vyrábím objekty, ty fotím a plochý obraz zase například natahuji na další fyzicky vyrobené objekty.

Neo: To je poměrně složitý proces.

Stejně jako je složitá současná doba. Může to evokovat internet, sociální sítě, kde se objevuje obrovský počet různých fotek a obrázků, které pak všelijak putují, vytrhávají se z kontextu, a občas je těžké poznat, kde se vlastně vzaly.

To je i mým cílem: prvotní snímky, které vytvořím, se postupně mutují v něco úplně jiného. Fotka se natolik změní, že už ani není možné ji rozklíčovat. Navíc to, co nakonec vytvořím a nafotím, pak někdy recykluji, dále přetvořím. Stále to na sebe nabaluje nové a nové podoby. Může z toho být nikdy nekončící proces.

Neo: Ale na výstavách máte hotová, konečná díla. Když je vytváříte, máte předem jasnou představu, jaký by měl být výsledek, nebo se to mění, upravuje při samotné tvorbě?

Na začátku mám určitou představu, ale v momentě, kdy to začnu vyrábět, se začnu trochu odklánět a snažím se vnímat, co mi vzniká pod rukama. Často jsem samotným procesem a použitým materiálem překvapená, takže nakonec dojdu k zajímavějšímu výsledku, než jsem si původně načrtla.

Je lepší naslouchat práci než naplnit svou původní představu.

Neo: Jaké máte na svá díla reakce od diváků, od laické veřejnosti?

Obvykle pozitivní, a to i od lidí, kteří se uměním nijak zvlášť nezabývají. Úmyslně nechávám své výtvory v abstraktní rovině, protože různých vrstev a asociací je opravdu hodně, každý má svou osobní zkušenost, kterou v objektu může vidět.

Pokládám se více za vizuálního než intelektuálního umělce. Má práce by na diváka měla především zapůsobit a vyvolat v něm nějaké otázky. Většina lidí ale v mých objektech vidí takovou zkamenělinu z budoucnosti, že něco takového najdeme třeba na pláži, až tady už nebudeme.

Neo: Jak jste se k fotografování vůbec dostala? V raném dětství, jak to u úspěšných lidí bývá?

Vůbec ne, k profesionální fotografii jsem se dostala až na vysoké škole. Fotografování mě ale bavilo, zkoušela jsem, co aparát všechno umí, zkoušela jsem si focením různě hrát. A především jsem si uvědomila, že jsem si vybrala špatnou vysokou školu.

Neo: Jak to? Vždyť jste přece studovala fotografii na Fakultě umění v Ostravě a následně na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Původně jsem studovala filmovou produkci ve Zlíně. Chtěla jsem se věnovat něčemu kreativnímu a současně praktickému. Trochu mě do toho tlačili i rodiče, abych nedělala jen umění. Už po roce ve Zlíně jsem ale poznala, že tam nepatřím. Jela jsem na Erasmus do Polska a v Lodži se seznámila se skvělými lidmi, kteří mi doporučili, abych se věnovala právě fotografii. A tak jsem se rozhodla, že začnu ještě jednou od začátku. Že školu ve Zlíně sice dostuduji, ale zároveň si podám ještě přihlášku jinam. A to byla právě umělecká fakulta v Ostravě, pak jsem pokračovala na magisterském studiu na pražské UMPRUM. Když o tom uvažuji zpětně, studium ve Zlíně mi současně dalo čas se rozhodnout, co chci skutečně dělat, a současně mi to i čas ukradlo.

Neo: Tím spíš u vás musel přijít jakýsi bod zlomu, kdy jste se rozhodla právě pro studium fotografie. Nebo ne?

Už v Ostravě všichni studenti pracovali a tvořili podle představy, že z nich budou spíše fotografující umělci, než že by byli komerční fotografové. Oba ateliéry, kterými jsem prošla, nebyly zaměřeny prakticky, neučila jsem se třeba, jak dobře fotografovaný objekt nasvítit. Ostatně i pedagogové se nás snažili vyprofilovat jako umělecké osobnosti, a ne jak přežít coby fotografové v reálném životě.

Neo: Jak jste po škole přežila vy?

Už při studiích jsme s kamarádkou Karolínou Matuškovou založily vlastní fotografické studio SHOTBY.US, které se orientuje na užitou komerční fotografii. Na škole jsme také získaly první zakázky, takže jsem přechod do běžného pracovního života zvládla. Kája šla po stejné cestě jako já, i když o pár let později: napřed Fakulta umění v Ostravě a potom UMPRUM v Praze. Shodujeme se v tom, co se nám líbí a co nikoli, co chceme a co už ne, jsme vzájemně zkalibrované.

Neo: Je to příjemná změna – odskočit si od vlastní tvorby právě do vašeho studia SHOTBY.US za kamarádkou Karolínou, a když si například nejste něčím jistá, tak to s ní probrat?

Rozhodně ano. Když jsme dvě, cítím se sebejistěji. Nepříjemnosti si nepřipouštíme k tělu, protože je společným dialogem rychle vyřešíme. Dohromady jsme se daly vlastně intuitivně. Já už byla v Ostravě ve třeťáku, když Kája nastoupila do prvního ročníku. Vlastně jsme navzájem o sobě nevěděly, čemu přesně se věnujeme, ale sedly jsme si. A společně jsme vytvořily v našem studiu jednotný rukopis.

Neo: Nepochybně vám to spolu funguje, když jste v roce 2020 získaly první cenu Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku. Znamená taková cena vedle uznání a prestiže také to, že máte okamžitě spoustu nových zakázek?

Určitě to nebylo ze dne na den. Cenu jsme dostaly vlastně ještě hodně mladé. Já byla chvilku po škole a Kája ještě dokončovala studium na UMPRUM. Byly jsme v takové mezifázi mezi školou a profesionálním prostředím. Cena nám hodně pomohla, protože do té doby nás mnoho lidí moc neznalo. Prakticky ale ocenění začalo fungovat až tak po roce, kdy jsme skutečně začaly dostávat více zakázek. Možná si zadavatelé chtěli ověřit, jestli oceněnou kvalitu udržíme dlouhodobě. Letos jsme s Kájou a týmem, který se podílel na vizuální identitě tradičního festivalu Tanec Praha, dostaly v Německu mezinárodní ocenění Red Dot Design Award za mimořádné umělecké a řemeslné zpracování letošní kampaně. Věříme, že nám to teď pomůže navázat spolupráci se zahraničními klienty.

Neo: O ceně Red Dot se říká, že to je Oscar pro designéry. A to jste ještě letošní laureátkou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, která je určena nastupující generaci umělkyň a umělců za mimořádnou uměleckou tvorbu v oboru vizuálního umění.

Není to tak, že bych chtěla sbírat jedno ocenění za druhým. Vlastně jen do Ceny Jindřicha Chalupeckého jsem se přihlásila sama, odkládala jsem to, nebyla jsem si jistá, jestli už jsem na soutěž dostatečně připravená. Nakonec jsem podala přihlášku asi dva dny před uzávěrkou.

Neo: A hned jste vyhrála?

Ano, hned to vyšlo.

Neo: Společnost Jindřicha Chalupeckého o vás napsala, že „aktivně čerpáte ze svých zkušeností s médiem fotografie“, ale rozšiřujete ji o „tvorbu instalací a objektů poukazujících na důsledky současných změn našeho životního stylu, k nimž dochází následkem neregulovaného technologického pokroku“. Máte obavu z rozvoje nových technologií, nebo jak toto prohlášení chápat?

Určitě se do určité míry obávám, ale současně je to pro mě téma, které mě obecně zajímá. Mám pocit, že naše společnost v rámci určitého vývoje postupuje hodně rychle, některé věci se mění tak rychle, že ani nestačíme pochopit, jak fungují. Je to svým způsobem děsivé.

Neo: Co máte konkrétně na mysli?

Například vize Elona Muska; nechtěla bych žít v jeho světě, kde bude mít člověk implantovaný čip, který ho propojí s počítačem. Mám dojem, že už jsme na technologie, jako jsou například chytré mobilní telefony, napojení natolik, že představa ještě užšího propojení mě skutečně děsí.

Také se bojím toho, aby umělá inteligence nenahradila kreativní práci. Přijde mi nefér, že například ilustrátor vytváří desítky let své kresby a dnes vystačí zadat umělé inteligenci, aby namalovala ptáčka v určitém prostředí a stylu, a za chvilku je hotovo. Na druhou stranu vím, že nové technologie včetně umělé inteligence mohou být v mnoha odvětvích zajímavým přínosem. Je ovšem velkou otázkou, kdo bude tyto technologie vlastnit a jak je bude využívat. Může se stát, že z toho bude profitovat pár jedinců a zbytek na to doplatí.

Neo: Máte účty na sociálních sítích?

Ano, mám (směje se). Ty už jsem si ale založila v době, kdy jsem ještě nevěděla, kolik informací je možné si o mně zjistit. Ale je pravda, že mi sociální sítě slouží k prezentaci práce. Takže to na jednu stranu může být nebezpečná záležitost, na stranu druhou užitečná věc.

Neo: Narodila jste se v roce 1990, nezažila jste předlistopadový režim a v 90. letech, která je dnes velmi módní kritizovat, jak bylo všechno špatně, jste byla malá holka. Jak vnímáte ze svého pohledu vývoj od listopadu 1989 a výhled do budoucna?

Dlouho jsem žila v iluzi, že jsem se narodila do nejlepší možné doby. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by nás mohlo například něco ohrožovat, jako třeba válka, nebo že by sama demokracie mohla být ohrožena. Možná to bylo trochu naivní. Měla jsem základní životní jistoty, ale v posledních letech je ztrácím. Myslela jsem si, že společnost funguje dobře a bude se nadále jen zlepšovat. Ale jak se válečné konflikty objevují relativně blízko, zjišťuji, že život v míru až tak samozřejmý není a že i demokracie je vlastně velmi křehká a je potřeba na to myslet.

Neo: Štve vás něco na dnešní společnosti?

Mám pocit, že v posledních letech narůstá mezi lidmi frustrace. Že se k sobě lidé nechovají hezky, nemají k sobě navzájem pochopení. Třeba i v samoobsluze. Vytváří se tím špatná atmosféra.

Neo: A v politice?

Myslím, že když se nebude investovat do lidí, když nebudeme mít v každém oboru skutečné špičky, úplně ztratíme relevanci. Když se teď škrtá, první na ráně je samozřejmě umění. Pokud nebudeme mít prostředky, těžko se budeme západním umělcům vyrovnávat.

Neo: Dovoluji si trochu provokativní otázku: Proč bychom měli umění a kulturu podporovat? V čem jsou důležité?

Dělá náš život lepším. I lidé, kteří nechodí do galerií, přicházejí každý den do styku s předměty kulturní a umělecké hodnoty, které musel někdo vytvořit. Za vším jsou konkrétní autoři. Umění nás dokáže odpoutat od reality stejně, jako skrze ně můžeme pochopit některé aspekty našeho života. Jsme myslící bytosti a je fajn, když se život neskládá jen ze samé práce. Kultura a umění nám umožňují cítit se dobře.

---

Lenka Glisníková (33)

• Studovala v ateliéru fotografie Michala Kalhouse na Fakultě umění v Ostravě a poté absolvovala magisterské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Aleksandry Vajd a Martinse Kohouta.
• Její díla byla k vidění také ve Švýcarsku či ve Francii.
• Aktuálně vystavuje v MeetFactory v Praze a v ostravské galerii PLATO.
• S Karolínou Matuškovou založila fotografické studio SHOTBY.US.
• Byla nominována na Cenu pro diplomanty evropských uměleckých škol STARTPOINT PRIZE 2019, kde získala čestné uznání poroty.
• V roce 2023 dostala Cenu Jindřicha Chalupeckého.
• Od roku 2019 se duo SHOTBY.US pravidelně objevuje v nominacích na cenu Czech Grand Design. V roce 2020 v kategorii Fotograf roku zvítězily.
• V roce 2023 získaly mezinárodní cenu Red Dot Design Award v kategorii Brands & Communication Design.