Seznamte se: Kristian Mráček

Opera PLUS představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Kristian Mráček z houslové třídy profesora Jiřího Vodičky.

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se v Praze 18. května 2003 v porodnici Podolí.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Mám to štěstí, že mí rodiče i sourozenci jsou hudebníci. Tuto, dalo by se říci, hudební “tradici” v naší rodině započal náš táta, houslista Jan Mráček. V době nástupu na konzervatoř v Praze se v celostátním kole umístil na druhém místě hned za Václavem Hudečkem, který ten rok onu soutěž vyhrál.

Táta je absolventem Dr. Otokara Stejskala (který byl žákem Otakara Ševčíka) a pražskou HAMU absolvoval ve třídě Václava Snítila. Působil několik let v Pražském komorním orchestru, Sukově komorním orchestru, byl zástupcem koncertního mistra Symfonického orchestru Českého rozhlasu a také koncertním mistrem v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, kde dodnes hraje.

Je stále uměleckým vedoucím Československého komorního orchestru Praha, hrával rovněž sólově a natočil v Českém rozhlase několik nahrávek v doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Maminka byla také houslistkou, narodila se v srbském Bělehradě a vystudovala pražskou HAMU ve třídě prof. Ivana Štrause. Hrála v Československém komorním orchestru Praha, který táta vede, věnovala se i pedagogické činnosti. Předala mi toho tolik, že to ani nejde vypsat. Díky ní hraji pořád na housle a v nejtěžších momentech tu byla pro mě. Bohužel nás toto léto opustila po dlouhé a těžké nemoci…

Mám tři sourozence a všichni se věnují hudbě – nejstarší sestra Barbora je houslistkou a pedagožkou, bratr Jan působí jako koncertní mistr České filharmonie a je úspěšným sólistou. Náš nejmladší sourozenec Viktor hraje na violoncello a studuje na Pražské konzervatoři u Jaroslava Kulhana. Řekl bych, že máme k hudbě celkem pozitivní vztah, nikdo k ní není nucen. Děti mé sestry také hrají na nástroje, takže tradice pokračuje.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Jako malého mě rodiče zapsali do dětského sboru, kam jsem chodil asi rok či dva. Všimli si, že od malička výborně intonuji a pořád si zpívám. Pamatuji si, jak mi maminka vyprávěla, že v osmi měsících jsem se v postýlce houpal a zpíval čistě Skákal pes. Výslovnost nebyla nic moc, ale šokoval jsem tím maminčinu kamarádu, která mne hlídala. Časem jsem projevil zájem o housle a kolem čtyř let jsem začal chodit na své první hodiny k paní učitelce Magdaleně Mickové. Později jsem docházel k panu Jiřímu Novákovi do hudební školy na Žižkově.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Housle jsem vídal doma skoro každý den, oba rodiče byli v té době dost hráčsky aktivní. Sedával jsem na zkouškách tátova komorního orchestru a sledoval všechny nástroje. Nejvíce mě zaujaly housle, protože táta velmi často hrál sólově. Díky tomu jsem poslouchal zvuk sólových houslí skoro pořád a moc se mi ten nástroj a jeho měkký zvuk líbil. Vybavuji si, jak hrál Bachův dvojkoncert pro dvoje housle spolu s dalšími houslisty. Mým snem bylo si s tátou tuto skladbu společně zahrát, a ten se už několikrát podařilo splnit.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Pamatuji si střípky z vánočního koncertu, kdy všechny malé děti z hudebky hrály spolu koledy. Tehdy jsem hrál teprve asi půl roku, a tak jsem se snažil alespoň u toho vypadat dobře.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Na housle jsem začínal u paní učitelky Magdaleny Mickové a po dvou letech pokračoval u pana profesora Jiřího Nováka. Abych byl upřímný, z té doby už si moc podrobností nepamatuji, ale oba byli na mě moc hodní a odnesl jsem si od nich hodně dobrého. Sám pan Novák je výborný houslista a když na hodinách hrál, byl mi velkou inspirací. Po prvním roce na hudebním gymnáziu na Žižkově jsem na tři roky přestoupil k paní profesorce Rimmně Kotmelové, které jsem moc vděčný za vše, co mě zvládla za ty tři roky naučit. Díky ní jsem se začal učit sám cvičit, vždy mě povzbuzovala, cenila mou muzikalitu a věřila ve mě v době, kdy mnoho lidí ne. Paní profesorka je moc dobrá houslistka, takže bylo výhodou, že mi mohla na hodinách předvést, jak skladby světového repertoáru mají znít.

Od malička jsem věděl, že se chci na 100 % hudbou bavit, a proto jsem udělal přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř do třídy pana profesora Jiřího Fišera. To pro mě byla také velká škola, naučil mě jak přistupovat k dílu v těch nejmenších detailech, na hodinách byl často temperamentní a vyžadoval od mě úplné zapojení a koncentraci. Píle doma a připravenost byla povinností. Když něco nebylo úplné, na další hodině se očekával alespoň menší posun. Díky tomu jsem si zvykl na určitý režim cvičení a práce, každý týden se musím s něčím posunout dál. Nyní už druhým rokem studuji zároveň Pražskou konzervatoř pod vedením Jiřího Vodičky a HAMU u Bohuslava Matouška. Jsem s oběma profesory naprosto spokojený, mám to štěstí, že mohu čerpat zkušenosti od jedněch z našich nejlepších sólistů historie České republiky.

Pan profesor Matoušek je mi velkým vzorem, má za sebou nespočet sólových vystoupení, působil i jako koncertní mistr v Japonsku, byl primárius Stamicova kvarteta a také hrával různá komorní díla. Čerpám z jeho zkušeností co to jen jde a každá hodina je pro mě přínosem. Moc si vážím, jak mě podporuje a fandí mi spolu s jeho skvělou rodinou, mám potom pocit, že i nelehké výzvy mohu zvládnout bez problému. Jeho opravdu velká láska a cit pro hudbu Bohuslava Martinů je kapitola sama o sobě, díky němu jsem si našel cestu k tomuto našemu velkému skladateli a těším se pokaždé, když mohu nějaké jeho dílo hrát.

Neméně dobrého mohu říct i o panu Vodičkovi, který mi i přes své vytížení předává s energií a zájmem mnoho cenných rad. Jeho neskutečná přesnost v ovládání nástroje je něco, čeho bych chtěl docílit ve svém hraní. Moc rád chodím na koncerty obou pedagogů, pomáhá to myslím i v té samotné spolupráci na hodinách. Někdy se něco povede více, někdy méně a oba vědí, jaké to je být na pódiu. Jsme tudíž na stejné lodi.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Za takový první větší úspěch bych považoval tři soutěže, na kterých jsem byl v roce 2019. Jednalo se o Absolutní vítězství na soutěži PhDr. Josefa Micky, 2. cena na soutěži Bohdana Warchala Talents of Europe a 2. cena v nejvyšší kategorii Kociánovy houslové soutěže. Tehdy jsem díky tomu dal o sobě více vědět a získal několik koncertních příležitostí. Zúčastnil jsem se také soutěže Concertino Praga, kde jsme s Davidem Pěruškou (violoncello) získali v roce 2021 první cenu v komorní kategorii jako duo a natočili díky tomu CD ve studiu Českého rozhlasu. V následujícím roce jsme s klavírním triem (v sestavě: Veronika Jaklová – klavír, Dominik Velek – violoncello) vyhráli soutěž v Severní Makedonii Ohrid Pearls a získali titul laureáta. Na téže soutěži jsem získal i 2. cenu a titul laureáta jako sólista. Ve stejném roce jsem zvítězil ve spolupráci s Veronikou Jaklovou v houslové kategorii soutěže Nadace Bohuslava Martinů a s klavírním triem jsme vybojovali 2. cenu v komorní kategorii tamtéž. Letos v září jsme si s Veronikou Jaklovou jako duo odnesli cenu z finále Concertino Praga. Všechny tyto soutěže mě i komorní soubory posouvají dál, beru je spíše jako výzvu, chci se zdokonalit v daném soutěžním programu a dotknout se ideálně širšího publika. Myšlenka na vítězství tam ale musí být, protože bez toho člověk těžko sebere všechnu svou odvahu vydat ze sebe maximum.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Bude to možná znít příliš poeticky, ale je to každý koncert, kdy jsou diváci a občas i já spokojení. Když za vámi přijdou po koncertě lidé do šatny pogratulovat se slzami v očích, není větší odměny a úspěchu pro umělce. Vždy si takových momentů vážím, jsem na sebe často přísný ohledně výkonu a toto mi vždy udělá radost a uklidní mě, protože to pokaždé může být o chlup lepší.

Jaký je váš profesní vzor?
To je těžká otázka, mám jich mnoho, ale každý je v něčem specifický a zároveň originální. Nejbližším a stálým vzorem je mi můj táta i starší brácha, oba toho dosáhli v životě hodně a vždy mi byli vzory, jak má houslová hra a práce vypadat. Musím se přiznat, že mám slabost pro nahrávky houslistů minulého století a jsou mi všichni velkým vzorem. Osobité hraní je pro mě něco, co vždy zaujme. Houslisté jako Jascha Heifetz, Arthur Grumiaux, Isaac Stern, Ivry Gitlis, David Oistrach, David Nadien, Nathan Milstein, Leonid Kogan, Julian Sitkoveckij atd. jsou, dle (nejen) mého názoru, stále inspirativní lidé a máme se od nich díky všem těm nahrávkám co učit. Platí to i pro stále žijící velké sólisty jako Jicchak Perlman a Pinchas Zukerman, kteří byli vychováni touto generací. Poslouchám samozřejmě i dnešní sólisty jako Julii Fischer, Maxima Vengerova a další.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Jedna věc jsou sny a druhá, jak to nakonec dopadne. Mým snem je živit se sólovou a komorní hrou, nebo zastávat post koncertního mistra. Je to něco, co mě naplňuje, dělá mi to radost a budu pro to dělat vše. V budoucnu bych se rád zabýval i pedagogickou činností, věřím, že by mě to bavilo a je správné předávat své zkušenosti druhým. To má ale svůj čas, nejdříve musím mít co předat.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Tu, kterou v ten moment studuji anebo tu, co mě čeká. Je to vždy jinak, z každého období mám rád nějaká díla a nedokážu říct, jestli je jedno lepší než druhé. Speciální místo v mém srdci má impresionismus, ale opět nemůžu říci, že ostatní období jsou pro mě méně zajímavá.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Kromě klasiky si rád pustím rock, folklor, jazz nebo také Janoska Ensemble… Co se mi zalíbí, tak poslouchám.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Toho volného času je kvůli dvěma školám někdy málo, tak se ho snažím trávit s rodinou. Rád si zajdu s kamarády na pár piv a popovídáme si, je to takový klasický český relax a odreagování. Když mám víc času, dělá mi radost navštěvovat různá místa, cestovat a poznávat jiné kultury. Vyloženě stálé koníčky nemám, většinou mě něco zaujme a pak si časem najdu opět něco jiného.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Láska prochází žaludkem, takže dobré jídlo

Jaké je vaše největší přání?
Aby na světě panoval o něco větší mír, než je teď.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Jiřího Vodičky (Pražská konzervatoř):
Kristian Mráček patří bezesporu k nadějným a výrazným houslistům mladé generace. Koneckonců pochází z rodiny Mráčků, kde jsou housle zapsány v genech. Kristianovi přeji do budoucna mnoho koncertních příležitostí jak u nás, tak v zahraničí. Mezi mými studenty vyniká svou schopností rychle reagovat a učit se nový repertoár. V naší profesi je potřeba i kus štěstí na setkání s inspirativními osobnostmi a lidmi, kteří vám dají příležitost. Kristianovi bych ji přál, především proto, aby mohl sám za sebe posluchačům a světu klasické hudby ukázat, co dokáže.

Slovo profesora Bohuslava Matouška (HAMU):
Kristian Mráček je skvělý mladý muž, houslista a muzikant tělem i duší. Setkal jsem se s ním poprvé před třemi roky na mých kurzech ve Žďáru nad Sázavou, které pořádám již pátý rok s mým bývalým studentem Jakubem Junkem pod záštitou pana hraběte Constantina Kinského.

Kristian mě hned od začátku zaujal mimořádným talentem a skvělým citem pro hudbu. Koneckonců má ve vínku geny od rodičů – obou houslistů, speciálně ale tatínek Jan Mráček se zajisté jako vynikající sólista a dlouholetý koncertní mistr orchestru FOK na jeho vývoji podílel nejen geneticky, ale jistě i svým mimořádným uměleckým působením.

Od minulého školního roku je Kristian u mě posluchačem hudební fakulty HAMU. Hned po nástupu se skvěle zapsal vítězstvím na soutěži Bohuslava Martinů a na Concertinu Praga. Letos svoji formu opět potvrdil dalším cenným úspěchem ve stejné soutěži jako člen komorního dua.

Jeho mimořádný talent a cílevědomost ho předurčují k dobývání těch nejvyšších met houslového nebe. Jsem rád, že se s ním na této cestě mohu podílet.

Kristian Mráček je česko-srbský houslista. Narodil se 18. května 2003 v Praze. Na housle hraje od svých čtyř let. (Přečtěte si více…)