„V knize lidé najdou archivní i současné pohledy nejen na důlní závody, ale i do jejich slojí, koksoven, dělnických kolonií, hornických škol, prodejen, rekreačních středisek nebo na slavnosti a svátky či hornická umělecká díla,“ přiblížil Ondřej Durczak.
Když knihu otevřu, najdu na předsádce mapu se čtyřicítkou vyznačených dolů na Ostravsku a Karvinsku. Zachytil jste všechny, které tady existovaly?
Určitě se nedaly obsáhnout všechny doly, které tady byly, ale ty nejdůležitější a vizuálně nejzajímavější tam jsou.
Kolik z těch čtyřiceti dnes existuje ještě v nějaké hmatatelné podobě?
Ty doly, které už neexistují vůbec, nebo z nich zbylo jen minimum, jsem do mapy a do knihy nezaznamenával vůbec. Naopak tam jsou i dva zbylé stále činné důlní závody u Karviné. Ale je pravda, a je to poznat podle historických fotografií, že většina povrchových staveb dolů, důlních věží a dalších už dnes neexistuje.
Jak dlouho vlastně důlní objekty fotíte?
Nezáměrně, bez toho, že bych tehdy tušil, že z toho vznikne kniha, jsem bývalé důlní objekty fotil už od maturity od roku 2011. Tehdy se změnil můj pohled na fotografii a já jsem začal fotit takovým deskriptivním způsobem, jako záznam mizejícího světa. Poslední mé snímky v knize jsou z loňského roku, takže jsou to fotografie z průběhu dvanácti let.
Postupoval jste při focení bývalých dolů podle nějakého plánu?
Už od začátku jsem si vytvořil systém, jak fotit, takže to nebylo náhodné. Snažil jsem se Ostravu zaznamenávat podle nějakého plánu. Svou roli v tom hrálo i studium novodobé historie města, takže jsem se zajímal, kde se ještě dají najít pozůstatky nějakých dolů. Je třeba říct, že před těmi dvanácti lety ještě moc knih týkajících se industriálního dědictví regionu nebylo, popularizovat se to začalo až v posledních letech.
Podařilo se vám některá z těch míst zachytit takříkajíc na poslední chvíli?
Ano, spousta míst, která jsem fotografoval, se krátce potom výrazně změnila, nebo byla zbourána. Pokud k tomu došlo, tak to v knize také zmiňuji. Na druhou stranu, řada těch míst je nyní technickými památkami, takže jsou dodnes zachována ve stejné podobě, v jaké jsem je fotografoval.
Ostravský fotograf Ondřej Durczak
Sledujete, jak se situace ohledně zbývajících důlních objektů v regionu vyvíjí?
Jsem členem několika facebookových skupin zabývajících se hornictvím a jeho historií, takže vidím příspěvky, co se kde děje, nebo že se třeba bude bourat ta a ta důlní věž, takže mi to pomáhalo, abych ta místa stihl vyfotografovat, než zmizí ze světa.
Bylo snadné se k těm objektům dostat, nebo to bylo na hranici takzvaného urbexu, kdy lidé potají fotí opuštěné uzavřené industriální objekty?
Nebylo to složité, většinou jsem objekty fotil zvenku, převážně z míst, která jsou veřejně přístupná. Ale asi u dvou novějších dolů jsme s kamarádem fotili i uvnitř, kam se dalo dostat.
V Ostravě se mělo těžit do roku 2050. Pod městem zůstaly miliony tun uhlí |
Sledujete i další osudy těch míst?
Nejdu úplně po konverzích, abych přesně sledoval proměny daných lokalit, zajímá mne spíše genius loci daného místa. Ale třeba v knize je i Důl Petr Bezruč ve Slezské Ostravě, ze kterého se zachovala strojovna a důlní věž, a vedle toho je dnes přistavený nový supermarket, jenž architektonicky koresponduje s okolím, takže to je třeba proměna, kterou jsem tam zařadil.
Když jsem dělal rozhovor s Jiřím Siostrzonkem ze Slezské univerzity, který několik vašich knih doprovodil textem, zmínil, že si tady často industriálního dědictví příliš nevážíme, že si jeho krásu ještě neuvědomujeme...
Myslím, že si to už minimálně patnáct roků taky uvědomujeme. Svědčí o tom i fakt, že se některé z těch objektů staly památkami. Ale v devadesátých letech, možná i na konci osmdesátých, kdy začínal ten největší útlum, byly demolice a proměny těch míst velmi radikální. Osobně mne nejvíce mrzí, že se nezachovaly lanovky, které dopravovaly ze Slezské Ostravy uhlí do koksovny Karolina, to by bylo úžasné ve městě mít. Ale chápu, že by s jejich udržováním byly obrovské náklady. A rozumím i tomu, že v době, kdy tyto objekty mizely, nikdo tímto způsobem nepřemýšlel.
Hornické Versailles. Lidé si prohlédli důlní klenot na okraji Ostravy |
Jsou nějaká místa, která zmizela, ale měla zůstat?
Jednou z největších škod, co se týká zmizelých míst, je podle mne Důl Šalamoun, na jehož místě je dnes Ústřední autobusové nádraží. Je i na obálce mé knížky. Byl demolován někdy v sedmdesátých letech a už v té době se obyvatelé města bouřili proti tomu, aby k té demolici došlo. Nejen památkáři, ale i běžní lidé si uvědomovali, jakou ztrátu to v panoramatu města a v identitě Ostravy bude znamenat, když ta těžní věž padne. Bohužel se tak stalo a to jsou nenahraditelné věci. Buďme tak rádi, že se třeba v centru města zachovala těžní věž Dolu Jindřich.
Když mluvíme o geniu loci, tak jej vidíme i na historických fotografiích v knize, kdy mnoho dolů těsně navazovalo na obytnou zástavbu, což je dnes prakticky nepředstavitelné. Je to pro Ostravu specifické?
Myslím, že Ostrava tímhle výjimečná byla, třeba v Karviné to bylo trochu jinak. Jen v Karviné-Dolech, což je část města, která dnes už neexistuje, to spojení takhle těsné bylo. V Ostravě byl ale zásah průmyslové činnosti do městského urbanismu velmi radikální. Už když se stavěla koksovna Karolina, stalo se to předmětem sporů s vedením Ostravy, protože bylo jasné, že znečištění z koksovny bude mít razantní dopad na životní prostředí ve městě. Takže už na přelomu 19. a 20. století to lidé vážně řešili. Bylo také zvykem stavět dělnické kolonie v těsné blízkosti závodů, aby to měli lidé blízko do práce. I to je věc, která výrazně ovlivňovala urbanismus města.
Který z dolů vás nejvíce svým příběhem či svou podobou fascinuje?
Mám rád bývalý Důl Petr Bezruč, který je výrazným monumentem Slezské Ostravy a na který je krásný výhled z haldy Ema. Tam mne mrzí, že se nezachovala i moderní věž takzvaného kladivového typu, postavená někdy v šedesátých letech dvacátého století. Architektonicky to byla krásná budova, kombinace skla a oceli, jež byla stržena v roce 2002, přestože byl záměr ji také zachovat, ale kvůli špatnému technickému stavu to nebylo možné. Hodně jsem jezdil fotit důl nazývaný Odra starší nebo Odérka. Je to areál na břehu řeky Ostravice, jsou tam zachovány důlní objekty, ale už ne těžní věž, a je tam taková zvláštní ponurá atmosféra.
