Video se připravuje ...
V prosinci oslavil dvouleté „výročí“ ve funkci předsedy Českého paralympijského výboru Zbyněk Sýkora. Ten byl zároveň součástí nejnovější epizody podcastu Přes příkop. Bývalý reprezentant v atletice vozíčkářů, para florbalu nebo basketbalu vozíčkářů převzal agendu výboru 87 dní před zimní paralympiádou v Pekingu. I o těchto hektických časech mluvil v rozhovoru se Zdeňkem Haníkem a Matějem Machytkou.
Aktuálně paralympijská veřejnost řeší start Rusů a Bělorusů na Hrách v Paříži 2024. MOV stejně jako Mezinárodní paralympijský výbor umožnil sportovcům z těchto válečných zemí na letošní letní akci roku startovat. Čeští paralympionici vyjádřili zděšení, až odsouzení tohoto rozhodnutí.
Jak se došlo k rozhodnutí, že paralympionici z Ruska a Běloruska v Paříži mohou startovat?
„Konala se dvě hlasování. V tom prvním se nerozhodlo. Nakonec ruští a běloruští sportovci mají možnost startovat na paralympijských hrách, ale pouze v individuálních sportech a musí splnit určitá pravidla: nesmí být politicky aktivní a nebýt součástí armády. A hlavně se musí vůbec kvalifikovat. Nominační závody jsou už ovšem dávno rozběhlé, tudíž je velmi pravděpodobné, že se jim tam nepodaří ze sportovního hlediska dostat. Pokud by se tam pár sportovců přece jen dokázalo nominovat, bude ještě záležet na rozhodnutí domácích olympijských výborů Ruska a Běloruska, zda tam v takovém nízkém počtu jednotlivců vůbec odcestují.“
Pojďme k vám. Jak jste se dostal k parasportovní tématice?
„Zlomový okamžik byl můj úraz na motorce v mých sedmnácti letech před třiadvaceti roky, kdy mě srazil náklaďák. Došlo ke konci mojí nějaké životní etapy a startu té sportovní. Sport se stal středobodem mých aktivit. Přitom jsem předtím vůbec sportovcem nebyl. Jsem klukem z vesnice, sice jsem si šel občas zakopat s kamarády fotbal, nebo na rybník v zimě zahrát hokej, ale nikde jsem registrovaný nebyl. Spíše jsem pomáhal rodičům na statku. Ještě jsem krátce před tím úrazem začal formovat své tělo v posilovně, ale jako sportovec jsem se určitě nevnímal.“
Co jste dělal po svém úrazu?
„Dostal jsem se do rehabilitačního centra do Kladrub. Tam jsem se setkal s pány, kteří už byli na vozíku a zároveň sportovali. Byly to hory svalů. Jeden z nich, Štefan Danko, jenž už není mezi námi, mě doslova chytl za ruku a řekl: tady si odcvičíš svoje procedury, pak půjdeme házet diskem. Prohodil jsem, proč zrovna diskem, nikdy předtím jsem navíc nesportoval. Odvětil: No, teď to budeš dělat, pak tě pozveme na soustředění pro nováčky. S odstupem času bylo to, že mě někdo přivedl ke sportu, důležité. V našem paralympijském hnutí k tomu nejde jen o sport, ale i o začlenění do komunity. Sám jsem zde získal kamarády, večer po tréninku se šlo třeba na pivo. Člověk se stal součástí komunity, a takhle se to celé rozjelo.
Jak je na tom paralympijský sport u nás?
„Když jsem nastoupil před dvěma lety do funkce, scházely dva měsíce do zimní olympiády v Pekingu 2022. Finišovali jsme přípravu na paralympiádu, a po jejím skončení jsme si řekli, že je třeba nastavit koncepci směřování celého hnutí. Vytvořili jsme plán na příštích deset let a ten nám říká, co chceme dělat. Máme 5 300 registrovaných sportovců. Jsou i zajímavá data: 15 % světové populace, což je víc než miliarda lidí, má nějaké zdravotní potíže. Bavíme se ale o všech typech hendikepů, vrozených i získaných, stejně jako o tělesných nebo mentálních. S vrozeným hendikepem se člověk narodí, naopak získaný může přijít v průběhu života, tak jako se to stalo mě v sedmnácti letech. Každopádně v Česku máme nějakých 250-300 parasportovců a z nich se posléze tvoří nominace pro paralympijské hry. Jen pro informaci: každý druhý den přibude jeden vozíčkář po úrazu míchy nebo páteře.“
Jaké má vaše hnutí cíle?
„Především chceme být vidět a předkládat veřejnosti toto téma. Druhým pilířem je budování pyramidy, na jejímž vrcholu je právě paralympiáda. Je potřeba se ukazovat tam, kde se tito lidé objevují, například ve školách, kde je můžeme chytnout za „ruku“, tak jak se to stalo v minulosti mě. Jako parasportovec se budeš cítit lépe v roli silného jedince této komunity, k tomu se pojí cestování i duševní hygiena, která je rovněž důležitá.“
Vidíte u vašich sportovců rozdíl v tom, jaký mají typ hendikepu?
„Když se člověk s hendikepem narodí, je to jeho součást života. Na tom startu ten hendikep měl a jede s ním dál. Taky záleží na tom, kdy tento hendikep získáte. Jiné je, když se vám něco přihodí například v 50 letech poté, co jste zvyklý na svůj předchozí život. Pak je to tedy rána a jistý psychický rozdíl.“
Jak se lze dostat na paralympiádu?
„Musíte tvrdě makat. Parasport co do profesionalizace udělal velký posun dopředu, takže je to podobné jako u klasické olympiády. Když se chci dostat na Hry třeba v cyklistice, potřebuji mít kolem sebe tým lidí, trenéra, fyzioterapeuta, manažera a dostatek financí. Paralympiáda není o tom, že někam pošlu email, vezmu kolo a jedu. Musím se tam nominovat, a tudíž splnit kvalifikační kritéria jako jakýkoli jiný cyklista.“
Lze „zdravé“ sportovce zapojit mezi ty hendikepované?
„Je tu proces inkluze, příklad dává lukostřelba: její svaz organizuje chlapy, ženy, děti i parastřelce. Paralympijský výbor má 29 členů, z nichž má řada zastoupení v tradičních sportech jako je curling, hokej či kanoistika. Z pohledu trenéra lukostřelby je přece jedno, zda vedu ženu, muže nebo sedícího střelce. Když se integrujeme do klasického sportovního prostředí, síť možností pro hendikepované se zvětší.“
Co se dále dozvíte ve videu
- Kdo je Zbyněk Sýkora
- Jakým úrazem prošel
- Jakým předsudkům hendikepovaní sportovci čelí
- Jaké jsou cíle paralympijského hnutí
- …a mnoho dalšího
Témata:
paralympiáda, paralympijské, Přes příkop, Zbyněk Sýkora, Olympijské hry, sport, Peking, Rusko, Bělorusko, komunita, Paralympijské hry, Zdeněk Haník ml., Letní olympijské hry 2024, Český paralympijský výbor, Sport na Heureka.cz
Související články
