Podzimní dostaveníčko v Záhřebu

Historické jádro Gradce a Kaptolu jako tzv. Horního města lemují řady přízemních či patrových měšťanských domků, nijak okázale zdobených, kolem zakřivených dlážděných uliček. Opulentní styl šlehačkových fasád je k vidění až v dynamicky rostoucím Donjim Gradu. Jde o Dolní město, dýchající spoustou zeleně parků, které jsou tu zarovnány do pravidelné (tzv. Zelené) podkovy končící až u rozložité budovy kolodvora, tedy nádraží, kudy pravidelně projížděl proslulý Orient Express. Však v jeho sousedství dodnes trůní pýcha chorvatského hoteliérství pro prvotřídní hosty – mimořádně mondénně působící luxusní hotel Esplanade. Již jen z těchto několika úvodních postřehů je zřejmé, že si Záhřeb zaslouží pozornost.

Naši předkové si pro budoucí chorvatské město vybrali na první pohled velmi příjemnou oblast jižních svahů pohoří Medvednica. Ovšem netušíc, že průlom řeky Sávy nenápadně skrývá aktivní tektonický zlom, jenž naposledy v ranních hodinách dne 20. března 2020 vyvolá nepěkné zemětřesení, které naštěstí způsobí spíše jen materiální škody. Z něj se město ostatně vymaňuje dodnes, a to navýsost důkladně. Řada významných budov již byla opravena, ale ještě více se jich schovává do lešení, nevyjímaje především starobylý arcibiskupský palác i nad ním trčící dva špičaté „prsty“ nebetyčných věží katedrály zasvěcené po staletí patronům Uher – sv. Ladislavovi, sv. Štěpánovi, a Nanebevzetí Panny Marie. Důstojné panorama Kaptolu tak halí turistům i místním svoji tvář. Brzy má však být hotovo, a tak své brány jistě záhy otevře i proslulé muzeum Mimara nebo Strossmayerova galerie starých mistrů v Dolním městě.

Mnoho pověstí opředlo zejména vznik názvu města, který v chorvatském originále zní Zagreb. Pro nás, Slovany, je půvabná, leč vybájená, pověst snadno pochopitelná. Prý na začátku čtrnáctého století dostal zdejší starosta žízeň a bylo mu zatěžko si sám nabrat vodu, a tak křiknul na místní děvečku „Mando, zagrab!“, což znamená, aby mu nabrala vodu … a název města byl na světě! Jak málo někdy stačí. Ostatně, chcete-li navštívit ono místo, odkud služtička vodu pro nadutého starostu nabírala, stačí se porozhlédnout po náměstí bána Jelačiće, kde dodnes stojí studna či spíše bazének, ne náhodou nazvaný Manduševac. Oproti okolnímu terénu je poněkud zapuštěná, ale je těžké ji jen tak minout.

O poznání méně poetické je etymologické vysvětlení názvu města, které odkazuje na místo „za grabem“, tedy „v kopci“ či „pod kopcem“. Ač je nesporně název města poměrně starý, je pravdou, že poctivě byl používán až zhruba od poloviny devatenáctého století, když bán Josip Jelačić zrežíroval sjednocení města. A to nebyl pro tohoto uherského místodržícího vůbec jednoduchý úkol. Vždyť výše položený Gradec, odjakživa sídlo chorvatské šlechty a nositel chorvatské státnosti, ještě relativně nedávno předtím bojoval proti sousednímu pahorku, na kterém stojí Kaptol. O vzájemné nevraživosti obou měst dodnes svědčí pásy mohutného kamenného opevnění, obzvláště dobře zachovaného především na kaptolské straně, a to s pěknou řádkou válcových věží. Jejich obyvatelé se vzájemně neměli rádi, časté byly půtky vedoucí tu a tam až ke krveprolití. Nepřekročitelnou hranicí tak zůstal potok Medveščak, který dodnes teče mezi oběma městy a přes nějž kdys vedl most, pro tradiční nepřátelství a občasné oběti příznačně nazývaný Krvavý. Však i samotnou katedrálu nemilosrdně ohraničují vlastní hradby s věžemi a arcibiskupský palác má spíše pevnostní podobu, byť zjemnělou pozdějšími barokními úpravami prováděnými až v průběhu osmnáctého století. Tehdy totiž odeznělo staletí trvající nebezpečí osmanské rozpínavosti.

Nevyčerpatelné trhy, poctivá řemeslná výroba a skvělé lanýže

Záhřeb neúnavně žije obchodem, a to po celičký rok. Jeho vánoční trhy mají prý neopakovatelnou atmosféru a patří prý mezi nejlepší na světě. To samé se však dá říci i o jejich podzimní obdobě. Zejména na proslulé tradiční tržnici Dolac, zaklíněné mezi Gradec a Kaptol je prakticky všechno k sehnání – od záplavy řezaných či sušených květin okouzlujících a jižansky zářivých barev až po žluťoučká prsíčka místní drůbeže, delikatesní měkké sýry, drobné sladké fíky anebo žižulu. Naposledy zmíněné ovoce je plodem cicimku čínského a pro podobný tvar a barvu se nazývá též čínskými datlemi. Ochutnáme ho a zjišťujeme, že je velmi osvěžující, lehce sladké a s ovocnou příchutí, byť ne příliš šťavnaté. Tržnice Dolac má dvě podlaží a střeží ji bronzová socha tradiční trhovkyně s košem sýra na hlavě, která nechybí v žádné pohádce. Místní ji říkají kumica Barica a její lidový kult matky Země podtrhuje zbytek předkřesťanského pohanství v chorvatské duši. Nekonečné řady dřevěných stánků v horním, odkrytém podlaží průběžně mění sortiment i personální obsazení, a když je potřeba, celý prostor se dynamicky změní třeba na streetfoodový festival, jak jsme toho i my byli svědky. Stabilnější podobu má zastřešené spodní podlaží tržnice. Sem rozhodně zajděte pro uzeniny, maso, ryby, sýry nebo početná vína. Je tu nepřeberný výběr! Limitou je jen hotovost, eura se tu kutálí tak snadno a rychle… A to nemluvím o čerstvých voňavých a šťavnatých mandarinkách, jen před chvílí utržených ze stromů…

Podzim s sebou v Chorvatsku přináší i jiné plody, na něž v našich zeměpisných šířkách běžně nenarážíme. Mám na mysli podzemní plodnice bílých a černých lanýžů, exkluzivních kuchyňských hub nejen pro labužníky. Setkáváme se tu s nimi doslova na každém rohu. Servírují je v restauracích, někde třeba jen jednoduše s těstovinami, jinde však velmi nápaditě a chutně v naditých hamburgerech. Americky laděná specialita rychlého občerstvení právě v této podobě dobyla Balkán, obohacena ještě o vynikající fois gras. Záhřeb tím nabízí rovněž neotřelý kulinářský zážitek, který leckomu dlouho vydrží v chuťové paměti. Kromě restaurací nabízejí úzké a křivolaké uličky starého města také řadu krámků s místními specialitami. Právě tady lze nakoupit nejen nezbytné naložené a konzervované plátky lanýžů, lanýžový olej, ale také chorvatská vína a jemné limoncello, tolik chuťově odlišné od svého jihoitalského protějšku a předobrazu. Není tak sladké a vícevrstevnatosti chuti rozhodně přidává hořký podtón extrahované citrónové kůry.

Pokud se chcete v chorvatské metropoli večer trochu pobavit a ochutnat poslední výkřiky domácí i světové kuchyně, nezbývá než doporučit ulici Ivana Tkalčića. Někdejší řemeslnické domky uličky vklíněné mezi Gradec a Kaptol se zešeřením ožijí světly i více či méně exotickými rytmy. Postupně se naplňují lidmi dychtivými zábavy, ať již místními, tak přespolními. Nabídka jídel i nápojů je tu nepřeberná, ale Záhřebané si trochu stěžují, že v poslední době jejich kuchyně uvadá, a to na úkor příchozích Indů a Pákistánců. Ti si zde po covidové době odumírání restauračního byznysu otevírají své hospůdky a posouvají jejich kolorit již spíše do Asie. A to je opravdu trošku škoda. Naštěstí je tu však ještě stále dost místních i důstojných zástupců vynikající balkánské kuchyně se spoustou zeleniny. I my tak ochutnáváme pestrý výběr lahůdek doslova překypujících z talířů. Přes příliš hlasitou hudbu a asijskou kýčovitost některých provozoven zdejší prostředí člověka jednoduše nabije.

Jsme nadšeni i záhřebskou, chcete-li jadranskou, zmrzlinou. Pro svou hustou konzistenci a zdrojovou poctivost ji skoro nejde ulíznout. Obzvláště čokoládová variace s kousky pomerančové kůry dostává člověka až do pomyslného labužnického nebe. Přitom jde jen o sázku na kvalitu a odraz náročnosti zdejšího spotřebitele, který před obchodníky jen tak neskloní hlavu…

Bída českého spotřebitelského „standardu“ tím spíše vyniká i v ulicích vždy řemeslnického a obchodnického Dolního města. Právě jeho severní část protíná prastará a v zemi snad vůbec nejdelší obchodní ulice zvaná Ilica. Žasneme nad zdejším vkusem a domácím designem, počínaje poctivou obuvnickou produkcí ševců a konče neopakovatelnou atmosférou optiky, na jejímž interiéru si mistrně pohrál jeden z mnoha chorvatských designérů. Maličko kontrastně však působí opečovávané obchůdky ve srovnání s relativně omšelými fasádami budov, které pocházejí hlavně z devatenáctého století. Tím více ale překvapí, když se oprostíte od vnějšku budov a shlédnete o to krásnější vnitřek! Finesu prodávaného obchodního artiklu tu ovšem představují kravaty, které v nejrůznějších tvarech, barvách i vzorech najdete hlavně na strmých přístupových cestách do Gradce. Obdobná rozmanitost, kvalita a péče je tu ovšem věnována šperkařství, a to zdaleka nejen zlatnictví. Unikátně zpracované šperky používají poměrně netradičních materiálů až všedních forem, jako třeba černé gumy a nerezu. Stačí jen zavítat, obchodníci jsou tu vstřícní, ale nikoliv vtíraví a podbíziví. Pravidelně hovoří anglicky a po nějaké otrávenosti klientelou tu nejsou žádné stopy. Jednoduše se tu cítíte lépe než doma…

Nejkratší lanovkou světa za poznáním Gradce

Pokud se chcete dostat do Horního města, konkrétně do někdejšího Gradce, můžete volit několik cest. Kromě strmých ulic vzhůru ke správnímu srdci celého Chorvatska míří strmá a mnohdy různě točitá a zahnutá schodiště po terasovitě upravených hradebních prostorách. Opravdu unikátní možnost, jak sem vystoupat, ovšem nabízí lanovka měřící na délku jen 66 metrů! V pravidelných intervalech se tu míjejí dva vagónky tohoto výdobytku konce devatenáctého století. Někdejší parní pohon této technické památky již ve třicátých letech minulého století nahradila elektřina. Dnes vás tedy vyveze za 63 sekund přímo k patě poslední zachované obranné věže Gradce zvané Lotrščak. Směrem ke krásnému výhledu na nekonečné střechy modernějších partií Záhřebu, končící až na horizontu, kde lze tušit vody řeky Sávy. V poledne však běžný ruch náhle prorazí rána jak z děla. A ona je opravdu vypalována z kanónu umístěném právě na Lotrščaku, mohutné hranolové věži s dvoumetrovými zdmi, které pohromadě od třináctého století drží zazděné řetězy. Již tehdy pochopily, že je třeba kamenné budovy chránit před ničivými účinky zemětřesení a tento stavební prvek se vpravdě velmi osvědčil, když už tu stojí osm staletí.

Gradec trůní nad celou chorvatskou metropolí jako koruna a z jeho vyhlídek je odsud vidět prakticky všemi směry. Z kdysi pevných hradeb toho už moc nezbylo. Rovněž z pěti městských bran zůstala jediná, a to zrovna ta, která odděluje Gradec od Kaptolu, jako kdyby hlásala, že největší nepřítel sídlí na protějším Kaptolu… Kamenitá vrata, tedy Kamennou bránu, ze třináctého století zachránil zázrak, a to doslova. Uvnitř brány se modlí několik desítek lidí před obrázkem Madony s dítětem. Právě ona bránu zachránila před zbořením, protože požár v roce 1731 nechal nedotčen právě jen tento svatý obrázek, zatímco vše v okolí oheň bez milosti sežehnul. Cesta do města se v bráně pozoruhodně stáčí o devadesát stupňů a vystupuje přímo u nejstarší městské lékárny U černého orla, která tu fungovala již v roce 1350! Tradiční katolické náboženství v Horním městě zanechalo řadu památek. Novotou tu na ústředním, nikoliv však příliš rozměrném, náměstí, září kostel svatého Marka. Vzorně opraven po zemětřesení a na střeše zdoben barevnými glazovanými taškami se znakem města, který je ale poněkud netradičně obarven na červeno, se spolu s vysokou zvonicí tyčí uprostřed náměstí. Za vznik i současnou podobu vděčí do značné míry české parléřovské huti, která se ostatně promítla i do středověké podoby záhřebské katedrály na protějším Kaptolu. Náměstí je ale zároveň centrem chorvatské státnosti. Ze západu jej vyplňuje někdejší Bánův palác, v němž sídlili chorvatští místokrálové. Dnes tu úřaduje chorvatská vláda. Naproti němu se rozkládá rozlehlá Saborska palača, tedy až nepatřičně působící objekt parlamentu, pocházející z dob strohého klasicismu. Zákonodárná moc tu nemá opravdu daleko k té výkonné a trojici mocí navíc ze severu doplňuje budova zdejšího ústavního soudu. Dlužno dodat, že tu není ani kde zaparkovat a chorvatští úředníci si navzájem doslova vidí do oken. Tak málo je tu všude místa a tak prostě a neokázale působí centrum státní moci v Chorvatsku.

Cestou k náměstí sv. Marka se prochází nejen kolem pravoslavného chrámu našich věrozvěstů Cyrila a Metoděje, ale hlavně kolem Raffayova paláce, v jehož oknech jsou vystaveny repliky pláten místních umělců. Tak láká k návštěvě nejstarší muzeum naivního umění na světě. Založili jej tu už v roce 1952. Ačkoliv není velké, umí přitáhnout pozornost k mimořádným počinům zdejších uměleckých samouků od zobrazení scén z venkovského života až po portréty nebo neuvěřitelně barevné koláže známých evropských staveb.

Nejstarší památky města ovšem naleznete na jihozápadním konci města. V parku Grič vyrůstají mohutné kamenné pozůstatky opevnění města se základy dvou hranolových věží kdysi impozantní brány. Za nimi se skromněji skrývají nevelké zříceniny někdejšího královského paláce, odkud se uherští králové úspěšně bránili proti agresivnímu tatarskému vpádu v roce 1242. Patrně z tohoto místa také uherský král Béla IV. udělil Gradci za poskytnutí bezpečného útočiště práva svobodného královského města. Je to tu jednoduše magické. Oáza klidu s naprosto jedinečným výhledem na modernější části Záhřebu. A to přitom stojíte na místě, kam místní obyvatelé v pozdější době do země vpravovali ostatky svých mrtvých. Po krátkém vydechnutí v parku pokračujeme do stejnojmenných tunelů pod městem. Schovat se do příjemného stínu, jehož si ani ve vrcholícím podzimu nejde ve městě moc užít.

Tunely Grič, aneb jak si zkrátit cestu středem Záhřebu

Záhřeb má i své utajené podzemí. Přímo pod Gradcem je skála rozvrtána jednoduchou sítí pravoúhlých betonových tunelů, nedávno opravených. Byly vybudovány za nechvalně proslulého ustašovského režimu Ante Paveliće v roce 1943. Jejich jediným účelem bylo poskytnutí ochrany civilního obyvatelstva před spojeneckým bombardováním. Dnes zkracují cestu hlavním městem severojižním i západovýchodním směrem. Pevné železobetonové vyztužení chodeb od té doby vydrželo všechna zemětřesení a místní se zde schovávali ještě na začátku devadesátých letech minulého století, když vypukla válka o nezávislost Chorvatska na rozpadající se Jugoslávii. Na rozdíl od zděných podzemních chodeb pod městským jádrem, které tu podle četných pověstí v mnohem dřívějších dobách vybudovali jak měšťané, tak církev jako skrýše pro své nejcennější věci. Ty se však pod tlakem otřesů mezitím mnohde zhroutily a vše skryté navěky pohřbily. Oblíbenou zkratku Záhřebanů si dnes můžete prohlédnout zcela zdarma, a to třeba i s kočárkem. Druhdy nenápadné vchody do tunelů tak dnes pro turisty, aby je neminuli, zdobí nápaditá barevná graffiti. Vnitřní prostory jsou tu a tam vyhrazeny dočasným uměleckým počinům a ve své nejbezpečnější centrální části překvapí značným zvětšením až téměř ke katedrálním rozměrům! Právě do této zbytnělé části se v čase ohrožení uchylovalo nejvíce lidí.

Nejširší nabídku průvodců a map Chorvatska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kaptol – chorvatský Vatikán

Devadesát procent Chorvatů se hlásí k římskokatolickému vyznání. Muslimů je tu jen hrstka a zbytek tvoří skalní zastánci pravoslaví. Tomu odpovídá i velký význam katolické zbožnosti, k jejíž slávě vyrostlo na území Záhřebu celé město, od slova „kapitula“ nazvané Kaptol. Dodnes tvoří samotné srdce duchovního života země, které je ze dvou stran stále uzavřeno v pevných kamenných hradbách. Jeho jádrem je neogotická katedrála sv. Ladislava, sv. Štěpána a Nanebevzetí Panny Marie, kterou doplňuje soubor pevnostně působících budov Arcibiskupského paláce a mariánský sloup s pozlacenou světicí na vrcholu. Svatý Ladislav přitom není patronem katedrály náhodou, neboť její vznik následoval založení nejstaršího středověkého osídlení dnešního města. V roce 1094 na strategicky umístěném návrší nechal právě zbožný uherský král Ladislav zřídit záhřebskou kapitulu. Turecké nebezpečí, ale i rivalita sousedního Gradce se záhy podepsaly i na vybudování mohutných hradeb s válcovými i hranolovými baštami na samém konci patnáctého století, které jsou kromě úzkého severního a jižního pásu dochované téměř v plném rozsahu. Chrám všech chorvatských chrámů ční po velkém zemětřesení od roku 1880 do nejvyšší výšky (108 metrů) dvěma souměrnými neogotickými věžemi, znovu těžce poškozenými nedávným zemětřesením. A tak jsou k vzteku fotografujících turistů skoro pořád pod lešením. Kostel tu stával od založení Kaptolu vlastně vždycky, ale pokaždé jej postihlo nějaké neštěstí jako třeba tatarský vpád ve 13. století. A tak bylo třeba hlavní svatostánek přestavovat, rozšiřovat a celkově zdokonalovat. I tak se uvnitř neogotické svatyně nalézají raně renesanční fresky autorů Giottovy školy nebo třeba triptych Golgoty od slavného německého malíře Albrechta Dürera. Architektura nadaného rakouského architekta doby pozdního historismu Hermanna Bollého však chrámu dominuje, stejně jako řada objektů, které navrhl v Dolním městě, například první veřejnou fontánu z litiny před Strossmayerovou galerií starých mistrů nebo třeba budovu Umělecko-průmyslového muzea.

Víru však bylo třeba také chránit proti osmanským bezvěrcům nebo spíše jinověrcům. Stejně tak i její nositele – četné kanovníky, kteří si severně od katedrály začaly postupně budovat své drobnější, nikoliv však nijak skromné rezidence. Jedná se o kanovnické domy s gotickými jádry, které jsou dnes obtěžkány pozdějšími nánosy renesančních a především barokních vrstev. Neváháme a kde je to možné, zvědavě vstupujeme na církevní půdu a na v jejich zahradách a nádvořích objevujeme otevřené arkádové dvory stejně jako těžkou štukaturu květinového ornamentu, jenž se „nosil“ v osmnáctém století. Postupně tak mineme i divadlo Komedija, svědčící o přítomnosti té trošky světské příchuti jinak posvátného místa, jakož i klášter s původně gotickým kostelem sv. Františka z Assisi. Naopak směrem na jih od katedrály se rozrůstá organismus paláce záhřebských biskupů a od roku 1852 arcibiskupů, v němž se snoubí románská kaple zasvěcená sv. Štěpánu Prvomučedníkovi ze zakladatelských dob, tři válcové věže pozdně gotického opevnění z doby osmanské hrozby a zjemnělé barokní fasády, upomínající na rozmařilou opulentnost osmnáctého století.

Ivan Meštrović – chorvatský Myslbek a jeho záhřebský odkaz

I když Záhřeb leží asi osm hodin cesty autem z Prahy, jméno Ivana Meštroviće (1883-1962) asi málokomu u nás říká. Přitom v Chorvatsku je to sochařská, ale i architektonická ikona první poloviny minulého století. Jeho práce uznale obdivoval i Auguste Rodin, jeho zdatný učitel. Právě tento nadaný student totiž pomohl vytvářet moderní podobu chorvatské metropole, ať již plastikami na veřejných místech, tak výraznou architektonickou tvorbou. A pomohl i Praze, díky své známosti s prezidentem Masarykem umně podpořil českého sochaře Bohumila Kafku, aby mohla vzniknout jeho jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově. Pokud chcete jeho domácí díla vidět, musíte se vypravit na poznávací túru především skrze Dolní město. To je úplně jiné než oba jeho starší protějšky, které zaujímají dominantnější polohu na přilehlých pahorcích. Právě tato část města totiž působí nanejvýš vzdušně, s mnoha kavárnami a restauracemi s unikátním lokálním designem, mnoha divadelními i jinými kulturními scénami, a především s muzei a parky, jež prostupují nejen košaté platany i umně pěstěné květinové záhony, ale v jižních partiích od roku 1889 též Botanická zahrada (Botanički vrt) s půvabnými secesními veřejnými záchodky. Chcete-li vidět architekturu bujného rozvoje Záhřebu od poloviny devatenáctého století dál, jste tu správně. Mimořádně promyšlený je urbanismus, který tiskne Záhřebu právě v této jeho rozmáchlé části punc skutečné metropole. Do parků tu ústí okázalé eklektické fasády četných muzeí a galerií, včetně mimořádně dlouhého průčelí muzea Mimara nebo skvostně opraveného Etnografického muzea, na jehož vrcholu sedí secesní socha Madony s Ježíškem. Svými rozměry ovšem udivuje především Chorvatské národní divadlo v zářivě žlutém neorenesančním kabátě. Opulentní budova láká k návštěvě a patří mezi nejvýraznější architektonické projevy ve městě. Však ji tu v roce 1895 postavil slavný rakousko-uherský ateliér pánů H. Helmera a F. Fellnera, který hojně stavěl i u nás. Hnedle v jeho sousedství stojí za vidění dvě zajímavosti. Jednak Meštrovićovo mistrovské sochařské dílo nazvané Studna života, odlité z bronzu, a jednak mimořádně příjemné prostředí nedaleké divadelní kavárny. K Meštrovićovu dílu musíte sejít nápaditým amfiteátrem směrem do lůna Matky Země, tedy zdoláte pár schodů dolů. Nevelký objekt trůní uprostřed kruhového prostoru a opticky přitahuje pozornost stejně jako na pařížské výstavě secese v roce 1905. Opodál směrem k centru vás v divadelní kavárně zase budou rádi obletovat číšníci v dlouhých bílých zástěrách a vzduchem tu náramně voní pověstná záhřebská káva. To vše v nebývale pěkných divadelních kulisách, které prostupují nákladné kostýmy i zajímavé umělecké výrobky. Uměleckým zážitkem je k našemu nemalému překvapení i zdejší návštěva toalet.

Opravdu skvostný kousek moderní meziválečné architektury, rovněž z kouzelnické ruky Ivana Meštroviće, nalézáme směrem na opačné straně Zelené podkovy, tedy podkovovitého konceptu parkové zeleně založeného zahradním mistrem Milanem Lenucim. Na neuvěřitelně fotogenické místo, bohužel poněkud zkalené množstvím pozemní dopravy, přímo doprostřed na mírné zelené návrší zázračný sochař umístil železobetonový skelet kruhového sochařského výstavního centra s řadou bělavých pilířů kolem dokola. Stavba vycházela z klasických vzorů římských antických chrámů, nicméně již za současného plného uplatnění funkcionalismu. Meštrovićův pavilon se stavěl tři roky a byl otevřen až roku 1938. Bohužel však jen krátce, protože Meštrović se záhy stal trnem v oku nacionalistickým ustašovcům. A tak se jeho pilotní architektonické dílo začalo v průběhu druhé světové války proměňovat v mešitu. Vyvrcholením ustašovského řádění se stala nevkusná přístavba čtyř minaretů, která měla vzbudit větší chorvatské uvědomění i mezi Muslimy. Nepovedená mešita tu však dlouho nepobyla a již v roce 1947 padly k zemi její minarety. Interiéry ovšem následně naplnily exponáty muzea revoluce a skutečná rehabilitace budovy přišla až po roce 1993. Rozhodně se sem přijďte podívat třeba na nějakou výstavu či koncert, ale opravdu zato stojí i okružní procházka kolonádou s postupným kruhovým výhledem na široké bulváry Dolního města, které se odsud paprsčitě větví do všech stran.

Pokud si však chcete udělat ucelený obrázek o životě a díle tohoto chorvatského velikána, nezbyde vám než navštívit jeho umělecký ateliér. Ten se ovšem nachází v Gradci, doslova schovaný za budovou ústavního soudu. V době naší návštěvy jsme však z celé této progresivní stavby i jejich antikizujících interiérů viděli jen mohutný žulový portál ve vysoké zdi. Objekt byl totiž bohužel v dlouhodobé rekonstrukci, a tak jsme museli pohled na úžasná sochařská díla v unikátně vystavěném prostředí s otevřeným atriem a spoustou sloupů oželet. Přitom tu jsou na odiv kladena jeho zásadní sochařská díla ze všech etap jeho uměleckého života, ať již vytesaná v mramoru, vyřezaná ve dřevě anebo odlitá v bronzu. Tak věřím, že budete mít při vaší návštěvě víc štěstí a muzeum se pro vás konečně po letech rekonstrukcí opět otevře.

Maksimir – nejstarší městský park Balkánu

Zastavujeme se u rozložitého oblouku zděné brány s nápisem „Maksimir“.  U skutečných plic tepající chorvatské metropole. Tu se středem města spojuje několik tramvajových linek, na nichž nezřídka potkáváme škodovácké tramvaje, leč v poněkud nezvyklém tmavě modrém provedení. Otisk tradiční barvy pole městského znaku.

S nápadem na založení původně geometricky střiženého francouzského parku přišel záhřebský biskup Maksimiljan Vrhovac. Už se mu asi omrzel lov v biskupských lesích, a tak svou bohulibou myšlenkou spojil příjemné s užitečným a roku 1794 otevřel Záhřebanům první městský park na Balkáně. Právě jeho křestní jméno lze dobře rozeznat v pojmenování této obrovské zelené oázy na východ od jádra města. Rozkládá se na ploše plných třech čtverečních kilometrů a zahrnuje pět umělých vodních ploch, a dokonce i celou zoologickou zahradu. Ta tu vznikla až za dob Jugoslávie, tedy v roce 1925. Jméno parku nese i sousední hypermoderní fotbalová „katedrála“ záhřebského prvoligového stadionu, a tak jeho jméno proniklo i do povědomí širokých vrstev obyvatelstva. Od něho je na dohled k prvnímu z rybníků, na jehož hladině se před více než sto lety poprvé v zimě bruslilo.

Další z řady záhřebských biskupů a první arcibiskup Juraj Haulik však brzy zjistil, že by bylo lepší park přebudovat ve stylu anglického krajinářského romantismu. Už jen pro tu nekončící a nákladnou údržbu stříhaných záhonů, rozárií a četných skleníků. Právě z jeho popudu tehdy vznikla neogotická vstupní brána, empírové pavilonky a také neotřelá budova rozhledny, kam si můžete zajít sednout na vynikající kávu. Arcibiskup si vyžádal rovněž zřízení pěti rybníků, vytvoření přírodních stezek, mýtinek, skupinek stromů, ale i meandrujícího potoka, aby iluze romantického přírodního parku byla dokonalá. A do toho všeho vsadil Chrámek ozvěny anebo Švýcarskou chatu. Idylka jaksepatří. Oku návštěvníka lahodí četné dřevěné mostky a spousta ptáků brázdící vodní hladiny, včetně plachých volavek. Na procházkách tu narazíte na běhající, děti a psy hlídající, korzující nebo odpočívající Záhřebany. Park naplnil svůj účel.

Jak vidíte, Záhřeb má prostě co nabídnout, byť jeho architektonické dědictví není tak výrazné v jednotlivostech, jako v jiných metropolích, ale o to intenzivněji působí město jako jeden živý celek a jako úspěšný příběh. Má totiž genius loci, a to pro srostlici kdysi samostatných měst hned trojí. A navíc je tak nějak celkově blízký duši Středoevropana, který tady potkává podobná jména architektů, umělců, ale i panovníků jako v někdejším Mocnářství, a to včetně důvěrně známé busty císaře Františka Josefa I. s tolik typickými licousy před Strossmayerovou galerií starých mistrů v Dolním městě. Záhřebští biskupové a arcibiskupové se na tomto historickém odkazu v mnohém také podepsali, a to nejen v parku Maksimir, ale třeba i na financování sanačních prací v Gradci. Snad všude narážíme na jméno osvíceného arcibiskupa J. J. Strossmayera, který stojí i za zpřístupněním malířských sbírek starých mistrů veřejnosti. Snad jen výrazně teplejší klima nám dává najevo, že člověk tu není úplně doma.