NEDĚLNÍK: O písních proti trudnomyslnosti

„Tak už se stmívá, tma houstne víc a víc,
v hospodách z piva smutek padá do sklenic,
slůvka se svlíkaj' do vlastní nahoty,
zavři dveře, vypni zvonek, zatáhni rolety.“

Máme tu leden, začal nový rok, noci se krátí a nic se nezměnilo. Ráno vstáváme do tmy, vracíme se z práce za tmy a zima je taková, že když řeknete „voda,“ máte u huby rampouch. Zkrátka nic moc. Já nevím jak vás, ale mě a moje nálady tohle počasí ovlivňuje víc, než je mi milé. Dokonce jsme svého času s Klárou Smolíkovou záměrně v takovémhle počasí poslouchali Terror, audioknihu Dana Simmonse. Hororový příběh o zániku polární výpravy sira Johna Franklina se k  zimním dnům hodil lépe než iglú k Eskymákovi. Byl to docela mrazivý zážitek, ale přiznám se, že podruhé to opakovat nepotřebuju. Ba právě naopak. Čím jsem starší, tím víc mám sklony k (jak malebně označuje tyhle stavy Monika Slíva) chandře. Ne, nemyslím si, že mám právo používat taková vznešená označení, jako jsou deprese či syndrom vyhoření, prostě jen otrávenost, nasranost a chandra. To mnohdy bohatě stačí.

Na internetech teď frčí takzvaná Pozitivní výzva. V podstatě jde o to najít každý den pár drobností, které vám ho zlepšily. A protože žijeme v době sociálních sítí, není od věci je sepsat a hodit na Facebook. Alespoň přátelé uvidí, že nejste mrtvý, a vy si možná urovnáte v hlavě, že i pro ten dnešní den stojí za to žít. Tohle je samozřejmě bohulibá činnost a já blahopřeji každému, kdo i z toho nejpitomějšího dne dokáže vyškrábnout alespoň jednu pozitivní věc. Ale popravdě, někdy je to tak, že kde nic není, tam ani čert nebere. Ostatně tuhle poučku znal jistě velmi dobře i amatérský psycholog, vynálezce, učitel, autor mnoha divadelních her a několika oper Jaroslav Cimrman. Byl to totiž právě on, kdo vymyslel a na prkna, která znamenají svět, uvedl takzvanou Píseň proti trudnomyslnosti, kterou ocenil nejen český polárník Karel Němec, když se svým týmem bloudil polární pustinou. Pro nás čtenáře jsou ekvivalentem tohoto hymnu feel good příběhy. Legendy a latéčka či knihy Becky Chambers zná asi každý, ale o těch (i přes jejich nesporné kvality) psát nechci. Ty známe všichni a všichni je uznáváme jako univerzální knihy, které pohladí po duši. Já si totiž myslím, že kromě těch několika výše jmenovaných feel good titulů máme každý i své soukromé písně do nepohody.

A protože jsme každý jiný, věřím, že i knihy, které otvíráme ve chvílích, kdy nám není do zpěvu, máme každý trošku jiné. Já se takhle opakovaně vracím (a jistě nejsem sám) ke knížkám Terryho Pratchetta a v přehrávači audioknih je mám neustále po ruce. Stejně tak mi ale zvedne náladu Martin Finger jako Geralt z Rivie v povídkách Andrzeje Sapkowského, i když se může na první pohled zdát, že to není zrovna pozitivní čtivo. Kolikrát ani nemusím přečíst celou knihu, stačí jen pár kapitol, a hned je mi trochu líp. Někdo by mohl říct: „A není to málo, Antone Pavloviči?“, ale já si myslím, že není. Jsou dny, kdy vám oblíbený úryvek z takového Zaklínače může zachránit poslední zbytek příčetnosti.

Tak vám i sobě přeji, abyste nejen v tom novém roce měli po ruce dostatek knížek, které ve chvílích, kdy vám není do zpěvu, budete moct  alespoň na pár chvil otevřít a načerpat z nich trochu té pozitivní energie.

„Tak už se stmívá, snad zítra bude líp,
ve smutku bývá jen ten, kdo tam chce být,
po noci míváš rozkousané rty,
tak zavři dveře, vypni zvonek, zatáhni rolety.“

V článku byl použit úryvek písně Zatáhni rolety Josefa Streichla.