ULTRA LONG READ: Pavla a Shourya - O kulturních rozdílech v česko–indickém manželství v Malajsii

Pavla se přistěhovala do Malajsie na začátku loňského roku. Poznaly jsme se na akci české ambasády, ale doopravdy jsme si pořádně popovídaly až loni v září nad drinkem. Měla jsem za sebou zážitek z indické svatby, a protože Pavla v Indii dlouho žila a má za manžela Inda, rozhodla jsem se ho s ní probrat. Rozvinula se tak vtipná debata o kulturních rozdílech, že jsem Pavle navrhla, jestli bych si něco z našeho povídání mohla dát na blog. Byla bezvadná. Hned souhlasila a rovnou přišla s nápadem zapojit i svého indického muže. Vznikl z toho dvojrozhovor o podobných věcech, ale viděných úplně jinýma očima. Pavla pochází z Hradce Králové, Shourya z předměstí Nového Dillí. V naší české ženské skupince Pavla vyčnívá i tím, že na rozdíl od většiny to není ona, kdo následoval do ciziny svého muže, ale její muž ji. A to navíc muž ze země a z kultury, kde dodnes není příliš běžné, aby ženy pracovaly jinde než doma a aby měly vyšší pozici než muži, na nichž leží úkol finančně se postarat o rodinu. Tady je první část povídání – kulturní rozdíly očima Pavly.  

Pavli, kde ses vzala v Indii?  
Po šesti letech práce ve Francii jsem dostala nabídku nahradit na šest měsíců kolegu v Novém Dillí. Pracuju v Decathlonu, kde máme velmi dobrou přípravu na expatský život. Běžně člověk absolvuje zdravotní prohlídky, dostane všechna povinná očkování, kulturní brífinky, dokonce možnost se jet do nové lokace podívat a seznámit se svým týmem. Já jsem ale odjížděla narychlo a původně na chvilku, takže nic z toho jsem neměla. Učila jsem se za pochodu. 

Mohla jsi odmítnout a nejet?
Mohla, ale já jsem se do Indie těšila. Krátce před odjezdem mi nevyšel partnerský vztah, což je ve dvaatřiceti pořád určité sociální stigma i velký osobní stres. Všichni se tě ptají, ať už přímo nebo nepřímo: "Tak co, pořád žádný Francouz...?" Už jsem toho měla dost. Když za mnou můj šéf přišel s nabídkou na pozici v Novém Dillí, říkala jsem si, že Indie je tak geograficky i kulturně vzdálená destinace, že to bude skvělá pracovní výzva a odpočinek od mužů i společenského tlaku vyřešit si budoucnost. Indičtí muži se mi tehdy navíc vůbec nelíbili: malí, pupkatí, vousatí, šla jsem do Indie přesvědčená, že tam si od chlapů oddechnu.

Dneska se ti líbí?
Jo! Máme s kamarádkou takovou teorii, že vkus na muže se vyvíjí stejně jako chuťové pohárky. :)
   
Odpočinula sis v Indii od společenského tlaku? Aspoň než jsi potkala Shouryu? :)
Ne. V tom jsem se hrozně moc spletla. Jenom jsem přijela a začala se v Indii představovat: jsem Pavla, je mi 32, ano, jsem tady sama, bez rodiny, děti nemám, indičtí kolegové a kolegyně pozvedli obočí: "Nemáš muže? Jak jako že nemáš děti?" Nakonec jsem se ve společenském tlaku vykoupala ještě víc než v Evropě. V Indii mezi cizími lidmi ale bylo jednodušší si ho obhájit než doma před rodinou nebo kamarády. Moje "každý má právo žít si, jak chce" se mi jakožto Evropance v Indii říkalo lehčeji než doma. 

Jaké byly pracovní začátky v Indii, pamatuješ? 
Drsné. V Indii se pracuje 6 dní v týdnu, pracovní týden je 48 hodin. Já jsem přijížděla z Francie, kde má pracovní týden 35 hodin, máš 5 týdnů dovolené plus 2 týdny náhradní dovolené. Ve Francii se respektuje pracovní doba. Večer nebo o víkendech nechodí žádné maily. Francouzi klidně dvě hodiny obědvají nebo když neobědvají, jdou si během obědové přestávky zasportovat. Tohle v Indii neexistovalo. Celá moje sobota byla pracovní.  

Jsi vysoká, blonďatá, v té době svobodná žena ze Západu. Jak na tebe reagovali kolegové, hlavně indičtí muži?
V práci jsou v Indii kolegiální vztahy na profesionálnější úrovni než ve Francii. Pracovní a osobní život jsou striktně oddělené. Že by tě kolega pozval na večeři nebo na rande? Neexistuje. Ono vlastně neexistuje ani randění, jak ho známe z Evropy. Výběr partnerů je rodinná záležitost; jedna rodina si vybírá druhou. V Dillí to pro mě byla velká škola. Společnost tam je tradiční, uzavřená, ačkoliv je to hlavní město. Po půl roce mě firma převelela do Bangalore na jihu, kde je atmosféra všeobecně uvolněnější. Ale ani tam se kolegové nezvou na rande. Tedy – nezvali. Dneska už to může být zase jinak. Indie se mění obrovskou rychlostí a Bangalore v roce 2014 a Bangalore v roce 2024 jsou dva rozdílné světy. Byli jsme oba se Shouryou hrozně překvapení minulý rok, když jsme viděli čtvrt v centru Bangalore, kde jsem dřív bydlela. Otevřela se tam spousta nových restaurací, kaváren, barů, atmosféra byla mnohem uvolněnější než dřív. Indie je obrovská a teď mluvím o jednom místě, potažmo městě. Ale i tak byla změna hodně patrná. 

Jak se žije v Indii?
To záleží na tobě. V Indii je možné všechno. Můžeš žít buď v naprostém luxusu v uzavřeném, západně vypadajícím městečku ve městě, kde máš mezinárodní školu, obchody, ochranku 24/7 nebo úplně lokálně v typické indické vesnici anebo ve spoustě věcí mezi tím. U Indie se dá opravdu říct, že život tam budeš mít takový, jaký si ho vybereš a uděláš. 

Jaký sis ho vybrala ty? 
Život v uzavřených compoundech má význam pro rodinu: jsi kousek od školy, děti mohou běhat venku, nemusíš se o ně bát, jsou chráněné od všeho možného včetně třeba zvířat, protože v městečku je většinou někdo, kdo dokáže profesionálně odchytit kobru. To se nesměj, to je jako tady – hodí se to! Takový komfort v centru nemáš. V běžném indickém městě je výzva i přejít ulici. Já jsem výzvy chtěla. Ale k nim i trochu komfortu: třeba si, když budu mít chuť, někde koupit evropský jogurt nebo kousek sýra. 

Takže centrum? 
Ano – a dojíždění do práce na okraji Bangalore.  Když jsem vyjela ráno před půl osmou, kolem čtvrt na devět jsem byla v práci. Večer to bylo horší. Když jsem vyjela kolem páté, byla jsem doma za hodinu. V šest už to trvalo hodinu a půl. V období dešťů, když se stala nějaká nehoda nebo silnici zrovna přecházely krávy a zablokovaly dva pruhy ze čtyř, mi to domů trvalo klidně i dvě nebo dvě a půl hodiny. Jednou, v monzunové sezoně, jsem vyjela z kanceláře v šest večer. V deset jsem pořád byla asi šest kilometrů od domova a volala přátelům, co bydleli u práce, že bych ráda přespala u nich. 

Litovala jsi rozhodnutí bydlet v centru? 
Tak desetkrát denně. (směje se) Cestování v Indii je oběť. A moje svoboda a dobrodružství mě v Bangalore opravdu stály. Zase jsem ale poznala Indii takovou, jaká doopravdy je, žádnou soft verzi pro cizince. Měla jsem výhodu, že jsem měla auto s řidičem a mohla jsem na cestách pracovat. Moje kariéra akcelerovala, protože jsem práci dávala 15 – 16 hodin denně. 

Jak se ti v takovém pracovním nasazení podařilo potkat Shouryu? 
Přes partu v práci, kterou dala dohromady moje francouzská kamarádka a její indický manžel. 

Jak tě znám, jsi hodně pragmaticky založená. Měla jsi nějaký vnitřní blok začít si s mužem z tak odlišné kultury, jako je ta indická?
Náš vztah se vyvíjel pozvolna a hodně opatrně. Dlouho jsme nebyli nikde sami. Skoro pořád v partě a pak jsme si psali zprávy přes WhatsApp. V práci jsme byli v úplně jiných týmech. Ale i tak jsme tajili, že k sobě máme blízko, protože pracovní prostředí je opravdu profesionální. Nedala jsem si žádný zákaz zamilovat se, jestli myslíš tohle. Ale byly určité předsudky, strach i vnitřní hlas, co říkal: zatím všechno vypadá růžově, ale moc si to nemaluj, protože jednou mu zavolají rodiče, že tady má nevěstu a bude vymalováno. 

Takže jsi vašemu vztahu na začátku moc nevěřila?  
Spíš jsem se bála, že se zase brutálně zklamu. Měla jsem svůj vlastní byt, Shourya měl spolubydlícího. V práci o nás dlouho nikdo nevěděl. Rodičům mě Shourya nepředstavil. A ani se k tomu neměl. Postupně mě to vnitřně hodně svazovalo, protože jakkoliv máme podobné hodnoty, politické názory, chceme podobné věci, už tenkrát jsem věděla, že v indické rodině je naprosto zásadní, jak ke mně přistoupí a jak mě přijme jeho rodina. 

Zklamalo tě, že o tobě rodině neřekl?
Strašně. Protože čím déle jsme spolu byli a rodina o mně pořád nevěděla, tím víc to vypadalo, že to vlastně nemyslí vážně. A bylo to čím dál bolestnější, jak se blížil konec mého kontraktu v Indii. On se pořád k ničemu neměl a já nevěděla, na čem jsem. V tu chvíli jsem si řekla, že to musím nějak rozseknout: buď náš vztah ukončím nebo ho někam posuneme, abych zase nebyla zklamaná, a v pětatřiceti sama. Tehdy už mí šéfové věděli, že jsme spolu. Přepokládali, že v Indii budu pokračovat. Dost jsem je zaskočila, když jsem jim ke konci kontraktu řekla, že jsem mobilní a chtěla bych z Indie odjet. Logicky se začali ptát i Shouryi – bude chtít zůstat, nebo chce odjet se mnou? Teprve v tu chvíli to Shourya konečně rozsekl a řekl, že pojedeme oba. Dostali jsme práci v Rusku. 

To jste chtěli?
Hledali jsme možnost být na neutrální půdě, kde bude pracovní příležitost pro oba a tím pádem jakási záchranná síť, kdyby nám to spolu nevyšlo. Tak jsme se mohli přátelsky rozejít, odstěhovat jeden od druhého a dál pokračovat v našich pracích. On by nebyl závislý na mém pracovním vízu, já na jeho... Tahle závislost je v expatských vztazích běžná. A většinou se přizpůsobují ženy mužům. Vzdají se všeho a pak když přijde krize, nemají nic. Chlapi tohle nedělají. Věděla jsem, že Shourya by se mnou bez pracovního kontraktu neodešel. Jeho indická hrdost a ego by mu nedovolily být závislý na ženě, o kterou se má starat. Nikde to samozřejmě není tahle explicitně řečeno, ale v indických mužích je to přirozeně zaseto jako v nás západních ženách to, že musíme zvládat všechno. Rusko nám tím pádem sedlo i v jiných věcech. Ani jeden jsme neznali jazyk, nikdy jsme tam nebyli. Nikdo neměl žádnou výhodu, všechno jsme si museli vyšlapat od začátku. Do té doby jsme spolu nežili. Mělo to být stejně těžké pro oba. 

Co bylo nejtěžší pro tebe? 
Přijmout, že Shourya není schopný udělat základní věci. V Moskvě třeba úplně poprvé v životě vynesl koš. Já jsem byla tři na služební cestě, koš smrděl. Přišla jsem domů a on mi řekl: "Pavlo, to bude asi ten koš." A já na to: "No tak se asi musí vynést?" A už jsem viděla, jak zvedá obočí: "A to mám jako udělat já?" Protože na odpadky v Indii nikdo nesáhne. To je práce pro pomocnici v domácnosti. 


V Indii jste ji měli? 
Oba ve svých bytech na úklid, Shourya se spolubydlícím pak ještě na vaření. V Indii jsou pomocnice v domácnostech naprosto běžné. Ve městě je má každá středně příjmová rodina. Je to laciná služba, protože do měst přicházejí miliony dívek z chudých indických vesnic, které si potřebují vydělat a pomocnice je práce, na kterou nepotřebují žádnou kvalifikaci. Indické společnosti to tak tak vyhovuje. Shourya s pomocnicemi vyrostl od miminka. Než jsme se přestěhovali do Moskvy, nemusel si po sobě nikdy odnést ani talíř od večeře. Natož ho umýt! A já teď po něm chtěla, aby vynesl koš. On ani nevěděl kam.  

Hádali jste se?
To taky. Hlavně jsme ale byli hrozně unavení z mnoha změn naráz. Udělali jsme hroznou chybu, když jsme se po pěti letech z tropů přestěhovali do země, co má čtyři roční období  – a navíc v září! V říjnu jsme vkročili rovnou do ruské zimy, brodili jsme se po kolena ve sněhu. Shourya do té doby sníh v životě neviděl. Když jsme se ráno vzbudili, byla tma, večer jsme šli z práce a zase byla tma. Vzduch byl úplně jiný než v Indii. Praskala nám kůže, oči jsme měli zarudlé. Já jsem šla do Moskvy na velmi důležitou pozici, kde jsem se musela učit spoustu nových věcí. Pracovala jsem od rána do večera a k tomu každou sobotu dřela s ruskou učitelkou na ruštině, protože jsem vedla tým lidí, kde nikdo neuměl ani slovo anglicky nebo francouzsky. Už to samo o sobě bylo vyčerpávající. Když jsem pak přišla domů a tam ležely ponožky pohozené uprostřed obýváku, opravdu mě to vytáčelo. Náš první rok v Moskvě byl šílený! Dneska si říkáme, že kdybychom si tehdy mohli dovolit každý zaplatit vlastní byt, už spolu nejsme. Takhle jsme museli vydržet. Naučit se spolu žít.  

Jak jsi naučila Shouryu třeba to, že ponožky se dávají do prádelního koše? 
Řeknu ti to na příkladu sobotního úklidu. Když jsme si vysvětlili, že v Moskvě to nefunguje jako v Indii, protože tady na denodenní dvanáctihodinovou pomoc nemáme peníze a musíme si povinnosti v domácnosti rozdělit, Shourya se toho docela chopil. Než jsem v sobotu skončila ruštinu, třeba vysál. Samozřejmě – na poličkách byl stále prach, na kuchyňské lince a na stole drobky, logicky člověk vysaje jako poslední, ale ne, Shourya vysál jako první, protože souvislosti mu vůbec nedošly – nikdy nevysával, nikdy neutíral prach. Mohlo to ve mně vyvřít, a taky že kolikrát vyvřelo: "Co to děláš, já tady teď začnu lítat s prachovkou, všechno spadne dolů, můžeš myslet logicky a začít třeba tím nádobím ve dřezu?" zlobila jsem se. Jenže když jsem to řekla takhle, výsledkem byla akorát nafouknutá pusa. Musela jsem zatnout zuby, napočítat do pěti a uvědomit si, že mám před sebou třicetiletého hrdého chlapa, se kterým podle toho musím mluvit: "Miláčku, díky, že jsi vysál, ale možná bys mohl příště začít tím nádobím, protože ...?“"

To stačilo?
Vůbec. Musela jsem se kousnout ve spoustě dalších věcí. Koupila jsem Dyson, aby ho bavilo s tím jezdit. Vzala jsem si na starosti věci, co nemá rád, a nechala jsem mu ty, co ho jakž takž bavily. A taky jsem vyměkla a dvakrát do měsíce najala pomoc na velký úklid. To nám nakonec změnilo život. 

V čem? 
Shourya neměl pocit, že úklidem a věcmi kolem domácnosti trávíme celý víkend. Následující dva týdny stačilo sebrat drobky z podlahy, zamést, věci trochu porovnat a doma byl pořádek. Z jeho strany byl ale hlavně obrovský pokrok uvědomit si, jak je fajn nemít pořád někoho doma. Mít tu volnost, svobodu. On má rád soukromí, které ale v Indii s domácí pomocnicí nikdy nemáš: o všechno je sice postaráno, ale pořád tě někdo pozoruje, leze ti do věcí a ví naprosto o všem včetně toho, kolikrát do týdne pereš nebo kolikrát denně jdeš na záchod. Mně by to bylo hrozně nepříjemné a vidím, že teď by bylo i Shouryovi. V Indii to pro něj ale byla přirozenost.  

S čím ses ještě prala?
S pocitem totální nespravedlnosti, že všechno musím dělat já. Shourya udělal pokrok, když z nuly domácích prací začal dělat pět procent. Pak deset. Ale pak nastalo období, kdy nedělal nic dalšího, protože při deseti procentech měl pocit, že už dělá hodně. Půlku. To byl zdroj našich největších hádek. "To tady musím všechno dělat já?" byla moje oblíbená replika. Cloumala se mnou veliká nespravedlnost a nedocenění. Ze své rodiny jsem byla zvyklá na multitasking, zodpovědnost, jsem hodně organizovaný člověk, trochu perfekcionista, zvládnu toho hromadu. Není pro mě problém věci udělat, zatnout zuby, udělat jich klidně víc než druhý. Ale mrzí mě, když to nikdo neuzná, nepoděkuje, vlastně si jich ani nevšimne. Trvalo mi hrozně dlouho vysvětlit mu, že se v rozdělení domácích povinností se v našem vztahu nemůže srovnávat s typicky indickým mužem. 

Muselo vám dát opravdu zabrat zvyknout si na odlišný životní styl a očekávání toho druhého. Bojíš se, co nastane, až třeba budete mít rodinu?   
Bojím, proto o tom poslední dobou hodně mluvíme – chceme do toho jít, zvládneme to, jak nám to změní režim, který máme nastavený teď? Shourya říká, že pokud bychom měli dítě, bude to on, kdo upozadí svoji kariéru, aby se mu mohl věnovat. Dost se ale obávám, že si to teď, bezdětný, představuje stejně jako jiné povinnosti v domácnosti: chvilku si s dítětem pohrát, odvézt ho do školky a bude hotovo. A pak je tady jeho rodina, pevně usazená v kultuře, kde je to skoro vždycky žena, která se stará o dítě, která ho bere k doktorovi, která mu pomáhá se školou jako to dělala jeho maminka pro Shouryu. Jeho rodiče budou mít očekávání, které nebudou říkat přímo mně, protože to by si nedovolili, ale budou u nás doma přítomná skrz Shouryu. Kolikrát jsou to drobnosti, ale člověka vyčerpají, když se s nimi musí potýkat denně.   

Jak tě vlastně přijali Shouryovi rodiče? 
Když jsme se seznámili, říkal mi, že pokud on si bude naším vztahem jistý, rodiče budou jeho rozhodnutí respektovat. A vážně to tak bylo – řekl jim o mně ale až ve chvíli, kdy už jsme společně bydleli v Moskvě. Teď, když rodiče znám, jeho přesvědčení rozumím. Ale dokud jim o mně neřekl, opravdu jsem nevěděla, na čem jsem. Ať chceš nebo ne, ať máš vedle sebe člověka jakkoliv západně smýšlejícího, pořád se do tvého uvažování propisuje stereotypizace jako: jsem v Indii, kde jsou běžné domluvené sňatky, kde stačí jeden telefonát od maminky, Shourya si všechno sbalí a za tři měsíce si vezme nějakou Indku, kterou nikdy neviděl. Pravda ale taky je, že indická společnost se hodně vyvíjí k západnímu vidění světa a hodnotám. Obzvlášť po covidu. Už jsem zmiňovala, Indie před a po covidu jsou dvě úplně jiné země.  

Jací jsou jeho rodiče?
Maminka mluví jenom hindí, takže s ní se zatím domluvím pouze přes Shouryu. Často se mě ptá: "Už mluvíš hindí?", z čehož usuzuju, že by si se mnou popovídala ráda. Učím se, ale jde to pomalu. Oba rodiče určitým způsobem naplňují předsudky, které o Indii máme. Shouryův tatínek byl sice ten, kdo pracoval a živil rodinu, maminka byla celý život v domácnosti, ale mimo práci měl čas na sebe: je vzdělaný, má velký přehled, sportuje, cvičí jógu, cestuje, domluvíme se spolu anglicky. Finančně, fyzicky, intelektuálně je na tom velmi dobře, navíc vypadá na čtyřicet, zatímco maminka má nějaké zdravotní problémy a vypadá na naše poměry starší.  

Pavli, po Rusku jste právě v Malajsii, takže druhá neutrální země. Kde vidíš svoji budoucnost?
Určitě jednou budeme muset na čas do Indie, abychom dosloužili Shouryovým rodičům. Postarali se o ně. Dochovali je. To vím od začátku našeho vztahu, upozorňoval mě na to už krátce po seznámení. V Indii nefungují žádné domovy důchodců nebo jiná péče o seniory, všechno je kompletně na dětech, hlavně na synovi, protože dcera se stará o svoje děti a o rodiče svého manžela. Je to něco naprosto přirozeného, o čem se vlastně ani nediskutuje. 

Jsi na to připravená?
Podle mnoha krizových situací, které jsem řešila v pracovním i osobním životě vím, že nejhorší je nejistota. Na všechno ostatní se můžeš připravit nebo se s tím smířit. Jsem na to připravená. Jenom mě trápí veliké výčitky, že to samé nemohu tím pádem udělat pro svoji maminku. Moje maminka mě s bratrem vychovala úplně sama, celý život obětovala dětem, za všechno, co jsem dokázala, vděčím jenom jí. Moc ráda bych jí byla během jejího stáří nablízku, zatím se ale postupně vzdaluji. Mám veliké štěstí, že můj bratr s rodinou a také širší rodiny žijí ve stejném městě. Vědět, že kdykoliv bude potřeba, budou k dispozici, je největší luxus expatského života a jsem za to nesmírně vděčná. 

Druhou část, rozhovor se Shouryou, zveřejním v pátek. Těšte se. :)