Salvador Dalí: Od rebelie ke konformismu

Když před pětatřiceti lety, 23. ledna 1989, naposledy vydechl Salvador Dalí na následky zápalu plic, spousta lidí si myslela, že se jedná o jednu z jeho mystifikací. Malíř si totiž rád vymýšlel, podle toho, v jakém byl rozpoložení. Tentokrát však již šlo o prostou a nevyvratitelnou skutečnost, které se jinak jako umělec při zobrazování snažil vyhýbat.

Dožil se čtyřiaosmdesáti, což je vzhledem k bouřlivému životnímu stylu, jejž pěstoval – neustále na cestách mezi Španělskem, Francií a Spojenými státy –, požehnaný věk. Během šesti desetiletí, kdy se seriózně zabýval uměním, dokázal vytvořit více než dvě tisícovky obrazů, soch a grafik, ale psal také eseje, navrhoval výpravy pro divadelní hry a balety, produkoval reklamy, šperky, nábytek, sklo a porcelán a spolupracoval s filmovými režiséry. Díky tomu, že si vedl deníky, které vyšly knižně (Tajný život Salvadora Dalího — už v roce 1941), můžeme mít přesný přehled o jeho myšlenkových pochodech, aniž bychom jej museli poznat osobně. Byl celebritou už v době, kdy toto slovo ještě neexistovalo. Pouhou přítomností dodával i nejvšednějšímu setkání punc výjimečnosti.

Tvář jako značka

Jeho tvář se zakroucenými kníry znal skoro kaž­dý, kdo byl jen trochu kulturně orientován. Dalího nahoru, až pod oční bulvy strmící vousy získaly archetypální věhlas, s nímž se mohly měřit jen kníry Chaplina, Hitlera nebo Stalina. Byly to „kníry knírů“, umělecké, extravagantní, které si překvapivě…