Ivan Rössler: SOL LUCET OMNIBUS
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Strávil jsem v ateliéru Jiřího Švengsbíra mnoho hodin. Nikdy jsem ho ale neviděl při práci. Pili jsme spolu červené víno a povídali si. Byl však nesmírně pracovitý. Vyryl nesčíslné množství známek a vytvořil spoustu volných grafik vesměs rytin na téma Praha. Vždycky na nich byla zlatá barva. Snil o tom, že po japonském vzoru slavného Hokusaie Sto pohledů na Fudži vytvoří originální obraz Prahy stem grafických listů. Jeho heslo znělo SOL LUCET OMNIBUS - Slunce svítí všem a často ho na svých grafikách uváděl. Sportoval. Chodil cvičit k panu Hojerovi na Václavské náměstí. Měl zvláštní dikci mluvy, kterou napodobovali bratři Dřímalové, kteří v grafickém ateliéru jeho grafiky tiskli. Byl rytcem i rytířem. Bylo ctí se s ním utkat v duelu slov. Jednou jsem k němu přišel a k tomuto duelu skutečně došlo. Přítomen byl totiž ještě jeden vousatý pán a španělský kord. A nebyla to jediná zbraň, kterou Jiří Švengsbír vlastnil. A nebyl to jediný španělský předmět, který jste u něho mohli vidět. Byla tam ještě španělská renesanční truhla ze šestnáctého století, španělské křeslo ze století téhož a španělský klobouk s růží. Španělská bota, dvojsmyslně dodávám, naštěstí chyběla. Kord byl opřen o křeslo, vousatý pán byl představen jako Petr Lebeda. Přítomnost kordu i pana Lebedy zavdala Švengsbírovi podnět k malé exkurzi do jeho sbírek: "Mám tady řadu zbraní a slouží i dnes. Je jich používáno kulturně, neboť slouží historickému šermu. Například tato kopie pozdně gotického meče mi byla věnována jako symbol čestného členství v Českém šermířském klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902. Jsem tomu rád, protože k šermu jsem tíhnul už jako malý hoch. Mojí zamilovanou četbou byli Tři mušketýři a mým oblíbeným filmem byli rovněž Tři mušketýři s nesmrtelným Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. Já jsem chtěl být Athos. Moje láska k historickým zbraním se vyvíjela a to až k současným představitelům historického šermu. Jeden z nich, přítomný Petr Lebeda, mi věnoval krásnou kopii španělského renesančního kordu, kterou jsme před chvílí postavili vedle španělského renesančního křesla. S členy šermířského klubu jsem se seznámil velice jednoduše - chodil jsem na jejich vystoupení. Pojali jsme k sobě vzájemnou náklonnost a tak moje jedna vernisáž začala ukázkami historického šermu. Tam jsem také dostal listinu a odznak čestného členství klubu, na což jsem hrdý." Petr Lebeda mne pak vysvětlil, že členství Jiřího Švengsbíra není samoúčelné a že si cení i toho, že pro ně Švengsbír zhotovil návrhy na diplomy, pozvánky, novoročenky atd. atd. TAK TEDY DUEL? PRVNÍ VÝPAD A PRVNÍ KRYT? PRVNÍ OTÁZKA A PRVNÍ ODPOVĚĎ? Jaký vůbec mají zbraně vztah k rytině? "Kord i rydlo jsou si podobné v jedné věci - nikdy nesmí minout svůj cíl," vtipkuje Jiří Švengsbír. "Vést přesný zásah je totéž jako vést přesnou linku. Ostatně Karel Škréta byl vynikající šermíř, který měl mnoho soubojů a jehož dokonce v Itálii přezdívali "Espadrone". A nemá konec konců rydlo čepel? A naopak, což nemají zbraně zdobení? Což nebyl zbrojíř své doby i vynikající výtvarník? Přestože mám rád zbraně, nemám rád války. Proto také mám rád skupinu historického šermu, která (sportovně) předvádí, jak se dřív bojovalo a nejsou tudíž v rozporu s mými hesly NON BELLUM SED PAX (Ne válka, ale mír) a SOL LUCET OMNIBUS (Slunce svítí všem). V mém výtvarném zpodobnění je zbraň vždy symbolem, jenž čelí zlu. Je to vidět například na rytině svatého Jiří, jenž zabíjí draka nebo na novoročence klubu historického šermu, na níž slunce zastupuje den, meč moc a kohout je předělem mezi nocí a dnem a noci statečně čelí. Zbraň je v mé výtvarné symbolice symbol síly, spravedlnosti a dokonalosti." POKUS O ODVRÁCENÍ POZORNOSTI "Ve střetnutí dvou čestných mužů," komentuje pomyslný duel Jiří Švengsbír, "kteří perfektně ovládají zvolenou zbraň, je důležitá především snaha uhodnout myšlenky protivníka. Chvíle před střetem, kdy soupeři hlídají sebemenší protivníkovo zaváhání, se nazývá hrou čepelí (jaká je to krásná symbióza ryteckého nářadí v duelu s ocelí nebo mědí)." Jiří Švengsbír nerad mluvil o známkách, většina rozhovorů byla redukována právě na ně, protože to považoval jen za část své tvorby a možná spíš za službu než tvorbu, ale nakonec o nich mluvil rád. Vyprávěl mi jednou, jak byl - když vystavoval ve Vídni - u rakouského presidenta Franze Jonase, který si s ním vyměnil známky (ty, které sám navrhl). "Na známky dojde řeč vždycky," tentokrát začal Jiří Švengsbír sám. "Vím, že se o mně říká, že se hovorům o známkách vyhýbám, ale to není pravda. Jenom nemám rád, když si lidi myslí, že nedělám nic jiného. Známek jsem udělal několik desítek, ale vedle toho jsem udělal i desítky obrazů, stovky kreseb, tisíce grafických listů, ilustrace ke knížkám, zdobil jsem porcelán (mám doma jeho hadí šálky a naší kuchyni vévodí kachlík se symbolem slunce) a tak se nedivte, že mne někdy mrzí, když se kvůli známkám zapomíná na to ostatní. Na druhé straně si uvědomuji, že známky jsou populárnější. Grafika se dostane do ruky jen několika lidem, na výstavě ji vidí řekněme několik set diváků, ale známku dostane do ruky několik miliónů lidí. Těch mých běhá po světě více než tři sta miliónů. Známky dělám rád. Tu první jsem udělal už v sedmi letech, pravda jen v jednom exempláři a ještě ke všemu pastelkami, ale zařadil jsem ji za to do své sbírky, protože mi tam na předtištěných arších chyběla a já ji nemohl jinak sehnat. Nejčastěji dělám známky na motivy Prahy." KONEC DUELU A O NĚČEM JINÉM V rozhovorech jsme se vraceli neustále k motivu slunce. Proč právě slunce se objevuje v jeho grafických listech tak často? "Slunce je pro mne symbolem života, radosti, pohody a z toho důvodu se mnohokrát objevuje na mých kresbách a grafických listech." Na stole v jeho ateliéru byly vždy čerstvé květiny; ateliér sám je malý, není stavěný na velká plátna, ale na drobné, křehké rytiny, které musíte vzít do ruky a prohlížet si je pěkně zblízka. Nemůžete jinak než vydechnout obdivem nad jemností čar, nad rafinovaností kompozice, nad fantazií, dokonalostí i krásou, kterou můžete v přírodě najít snad jen na křídlech motýlů. A pak se zaposloucháte do Švengsbírových slov. Zprvu vám zní trochu drsně a neopracovaně, při delším poslechu vycítíte, že za nimi je něžné srdce a poetický cit. Slunce je jedním ze symbolů, které používáte, které jsou další? "Kromě slunce také ryby (hlavně mořské), mořské koníky, kohouty. Ale slunce nejčastěji. Slunce je život. A kruh. Nebo kolo. Kruh je uzavřený, kompozičně dokonalý útvar. Picasso jednou přátelům předváděl to, že vzal tužku a jedním tahem nakreslil kruh a řekl: kdo tohle neumí, neumí kreslit. Ryby jsou pro mne symbolem ticha. Vždycky mne lákalo to, co je pod hladinou moře - ryby, mořští koníci, korály. Lákalo mne to exotikou tvarů, barevností, tajemností. Kohout je pro změnu strážcem. Hlídá východ slunce a jeho komentátorem. Kohouta a slunce nelze od sebe oddělit." Dalším tématem je stará Praha, ke které se Švengsbír vždycky nadšeně hlásil, a ta ho neláká jen kvůli architektuře. "Pro mě jsou Prahou i Vokovice, kde jsem se narodil a kde za Karla IV. byly ještě vinice. A Praha historická není pro mne jen historií, ale i dneškem. Historie je součástí dneška. Na Malé Straně, na Starém městě i na Hradčanech pulzuje život stále, takže nemůžu nevidět i tu starou Prahu dnešníma očima. Historická Praha není rezervací, ale žijí tam lidé s televizí, plynovým vytápěním a vším, co k životu potřebují." Na jedné grafice jsem u Švengsbíra viděl Hradčany a nad nimi letící letadlo. Symbióza historie s moderní současností. Často jsem si s Jiřím Švensgbírem povídal o jeho cestách. Jiří navštívil kolem dvaceti zemí a tak měl o čem vyprávět. Chtěl jsem zachycovat tato vyprávění a postupně s ním a jeho skicářem projít znovu všechny ty cesty, ale - bohužel - dostali jsme se jen k první kapitolce, kterou jsme nazvali MOŘE, snad protože každý Středoevropan má hluboko v srdci uloženu vzpomínku, kdy byl u moře POPRVÉ. Když je pak u moře podruhé, potřetí a posté, začne si uvědomovat, že není moře jako moře. A nejde jen o teplotu vody. Ale neodbočujme. Jiří Švengsbír vyprávěl o své cestě k moři, kdy pro něho to bylo POPRVÉ. Byla to Jugoslávie a psal se rok 1947. "Do Jugoslávie jsme jeli přes Rakousko, a když jsme se dostali na jugoslávské území, měli jsme první několikahodinovou přestávku v Zagrebu. Prohlédli jsme si město, a protože je Jugoslávie pověstná svým vínem, neodolali jsme, abychom nezašli do nějaké vinárny. Objevili jsme jednu velmi krásnou. Prošli jsme domem a ocitli se na nádvoří, na němž kvetla spousta oleandrů, a uprostřed se nacházelo půvabné jezírko - byli jsme vlastně v takovém atriu. Sedli jsme si a objednali si červené víno, bylo nás asi šest nebo sedm. A najednou odvedle zazní hlas a my slyšíme českou větu: Přátelé, vítám vás! Otočili jsme se a vedle nás seděl sympatický člověk se šedivou bradkou. Moc mě těší, krajané, povídá ten člověk, jmenuji se doktor Čech a jsem samozřejmě také Čech. Jsem rád, že vás tady potkávám a dovolte mi, abych si s vámi zazpíval. - Zkrátka dozvěděli jsme se, že doktor Čech je už čtyřicet let v Jugoslávii a když nás slyšel, přepadla ho sentimentální nálada. Tak jsme tam spolu seděli a zpívali, on měl velkou radost a dal nám spoustu užitečných rad na cestu. Moře jsem prvně v životě viděl ve Splitu ve čtyři hodiny ráno. Přijeli jsme vlakem, přelezli jsme kolejnice a najednou jsem to moře viděl. Byla to přímka a nad ní modrý opar. To byl první a krátký dojem. Pak jsme znovu nastoupili do vlaku a pokračovali do Dubrovníku. Teprve v Dubrovníku jsem všechno začal vnímat intenzivněji. Ale rád bych teď trochu odbočil a zavzpomínal na Středozemní, Černé i Baltické moře souhrnně. Středozemní moře je klidné, jeho charakteristickou barvou je modrá, která se rozplývá do modravého oparu. Černé moře má zase jiný charakter - je skutečně černé, ale ne barvou, ale svou bouřlivou a zrádnou povahou. Má černou duši. Černé moře jsem poprvé viděl ve Varně. Pěnilo a byly vlny. Nad mořem se houpal balón, který oznamoval, že se nedá koupat, neboť hrozí nebezpečí utonutí. Pohled na moře, které ukazuje zuby, mne velmi vzrušoval, protože předtím - u Středozemního moře - jsem nic takového nezažil. U Baltiku jsem se zase chodil dívat hlavně na západy slunce. Moře vypadalo jako roztavené stříbro, jak se třpytilo. I krajina tam má jiný ráz, je baladická. Způsobují to především sosny na pláži i vítr, jenž se opírá o stonky ostřice, a já v duchu viděl Vikingy a v uších mi zněla slova severských ság. Slunce hrálo všemi barvami: fialovou, modrou, zelenou… od té doby miluji moře a jeho motivů ve svých rytinách často používám. Ale vraťme se do Dubrovníku. Chodil jsem po městě, ale i za město, kreslil jsem si, daleko za městem se koupal (v roce 1947 tu ještě nebyla živá duše) a nejvíc jsem miloval úzké uličky, kde se věší prádlo z okna do okna. Pletl jsem se také mezi rybáře. Nakonec se mi podařilo se s několika seznámit. Brali mne sebou na moře. Vyjížděli jsme časně ráno, a když jsme se vraceli s úlovkem a byl ještě čas, hodili mi z motorového člunu do moře lano a já brázdil vodou pevně se drže jeho konce. Byl to nádherný pocit a příjemná masáž. Myslím, že mne rybáři měli rádi, jednoho z nich jsem namaloval a obrázek mu věnoval. Připevnil si připínáčkem na svou pryčnu. Vždycky když vyjížděli tak na mne volali: slikar, slikar, což je v jejich řeči malíř. A díky těmto rybářům jsem se také prvně dozvěděl, co je to vlastně moře. A také jsem absolvoval svůj první skok pod hladinu a to se mi otevřel nový svět podmořské krásy. To mne také poznamenalo, odtud jsou všechny ty sépie, mořští koníci a všechna ta ostatní mořská fauna i flóra. V Jugoslávii jsem se naučil obdivovat fantaskní tvary, ale ty nebyly jenom pod vodou. I nad vodou jich bylo dost: orchideje, pinie, kaktusy. Z krajiny vyzařovala optimistická nálada a především barvy: modrá, zelená, červená. Byla v tom secese a tu jsem měl vždycky rád. Právě tady jsem zjistil, že secese neexistuje jen ve fantazii výtvarníků, ale i ve skutečnosti. Stačilo se jen zastavit a kreslit, co jsem viděl. Chodíval jsem nad město, abych viděl krajinu z ptačí perspektivy. Ve dne byla plná slunce, které ji zalévalo intenzivním jasem. A v noci tu byla obloha plná hvězd, které neúměrně vystupovaly dopředu a byly mnohem třpytivější než u nás." A teď o Černém moři. Porovnejte své cesty do Bulharska s tím, jak se cestovalo před více než čtyřiceti lety. "Cesta do Bulharska (1954) začala dobrodružstvím. Letěli jsme. Ovšem tehdy se nelítalo jako dneska. Československé aerolinie měly k dispozici vojenské dakoty, které byly uzpůsobeny pro osobní dopravu. A v téhle stařičké Dakotě jsme se dostali před Sofií do bouře. Najednou byla tma, kterou narušovaly klikyháky blesků. Mezi cestujícími padaly nejprve šibeniční vtipy, ale čím víc a hlavně čím déle se letadlo houpalo, vtipů ubývalo, až nakonec všichni cestující zaraženě mlčeli. Pak najednou bouře ustala, byli jsme těsně nad Sofií, vysvitlo sluníčko, v dálce se objevily hory. Sluníčko bylo jakýmsi uklidňujícím elementem po celý zbytek letu a tak jsme šťastně přistáli ve Varně. Bulharské pobřeží vypadalo tenkrát jinak: Zlaté písky neexistovaly, byla jen Kaverna, Burgas, Nesebr a mezi tím už nic. Krásné pláže, na kterých nebylo vidět živáčka. Chytal jsem tam kraby a želvy a bylo tam tak pusto, že jste se mohli v klidu koupat bez plavek. V Bulharsku jsem hodně kreslil. A bylo co kreslit. Nad Varnou se nachází vesnice Vinica, která v té době ještě nebyla ovlivněna civilizací. Byl na ni vskutku malebný pohled: nízké domky, prejzové střechy, kolem plno polí a sadů: kukuřice, rajská jablíčka, česnek, cibule, fíky, olivy a mezi tím cupkal šedý oslík naložený dřevem. V Bulharsku jsem poznal také zajímavý nápoj - mastiku. Kdo jezdí k moři, zná jeho anýzovou vůni i to, jak se poté, co do něho kápnete vodu, promění na bílé mléko, ovšem poněkud odlišné chuti. Z jídel mne zaujaly malé rybičky upražené na olivovém oleji, které jsme zapíjeli bílým vínem. Ze všeho nejvíc jsem však obdivoval vrozený estetický cit, s jakým bylo každé stavení a jeho okolí uspořádáno. Před baráčky visely plechovky plné okrasných rostlin oslňujících barev. Řadu zajímavých chalup jsem poznal v Balčiku, což byla typická černomořská vesnička. Bydlelo tam hodně cikánských rodin. V některých domcích jsem byl i uvnitř. Zaujalo mne seskupení barev. Domky byly bílé, okna modře lemovaná. Uvnitř udusaná podlaha pokrytá rohožemi. Na zdi - jako kuriózní výzdoba - visely noviny, na kterých byly širokým štětcem namalovány květiny." Do třetice jsme si chtěli povídat o Baltu. Jezdilo se k němu - jak jinak v roce 1957 - do Německé demokratické republiky (DDR - Deutsche Demokratische Republik - odtud označení pro východní Němce dederon. Kdo si bude za chvíli pamatovat takové detaily?) "Nutně musím začít Míšní, která je kolébkou porcelánu (dělá se tam už od počátku osmnáctého století). Pro mne bylo přímo zjevením tamější muzeum, ve kterém je vystaveno všechno, co se v míšeňské porcelánce kdy udělalo, včetně prvních věcí od modeléra Kändlera. Je tam samozřejmě i proslulý Zwiebel - muster, kterému se (dodnes je mi záhadou proč) říká cibulák, ačkoliv nemá s cibulí nic společného. Je odvozen z čínských vzorů a je v něm zachyceno granátové jablko, bambus, lotosový květ a podobně. Já sám cibulák trochu sbírám, mám o tento druh porcelánu zájem už od čtyřicátých let. Patrně je to odezva krve mých předků, pocházejí ze Staré Role u Karlových Varů. Cibulák má tu výhodu, že obsahuje všechno, co potřebujete ke stolování včetně fajfky a ptáčka k vymačkávání citrónové šťávy. Já ovšem všechny své exponáty používám, takže má sbírka denně slouží. (Dodejme to, co Jiří Švengsbír v době svého vyprávění nemohl vědět: cibulák je jediný zdobený porcelán, který bez nebezpečí můžete používat i v mikrovlnné troubě). Nejvzácnější míšeňské věci jsou ty nejstarší. V muzeu jsou krásní kohouti od Kändlera. A je rovněž zajímavé, že nejstarší a nejvzácnější míšeňský porcelán je bílý. Postupem času se tvůrci míšeňského porcelánu dostávali k virtuózním tvarům, až se dostali k rozmanitým figurkám tanečnic. To byl vrchol. Potom se šlo už dolů. Ostatně cibulák považuji za vůbec nejdokonalejší porcelán, a to jak po stránce tvarové, tak i z hlediska dekoru. Je to geniálně vymyšlený servis a lidstvu bude sloužit věčně." A co Balt, chci se zeptat, ale Jiří Švengsbír je v myšlenkách teprve ve Zwingeru. Samozřejmě, že všichni tam obdivují Madonu Sixtinskou, ale… "...ale v jeho stínu trpí svatý Šebestián," říká Jiří, "všichni obdivují božského Rafaela zprofanovaného pisálky několika staletí. Svatého Šebestiana namaloval Antonella da Messina, mistr, o kterém jsme tolikrát mluvili s Otokarem Kubínem (Coubine), jenž jeho obraz zbožňoval a nadšeně vykládal o jeho jednotlivých detailech." A co Balt, chci se zeptat, ale pak nám došlo červené víno a tak jsme se přesunuli do hospody, kde Jiří Švengsbír zapomněl na všechna moře a věnoval se svým rodným Vokovicím. "Nedovedeš si představit malebnost Vokovic mého dětství. Nejsem proti pokroku, ale ten neorganický nádor, který v podobě sídlišť vyrůstá v Praze a který ničí původní ráz krajiny. Ve Vokovicích byl osobitý folklór. Pamatuji se na nádherné potě, stánky se táhly hluboko do údolí, v němž se nacházel rybníček, a když se setmělo, pluly po něm loďky s rozsvícenými lampióny. Údolím protékal potom, koupaliště Džbán samozřejmě neexistovalo, na jehož břehu byly prastaré vrby. Hnízdila tam hejna zpěvných ptáků: slavíci, pěnkavy… mohli jste tam potkat i vzácného ledňáčka. Ale toho tam určitě už neuvidíš. Zahnaly ho nákladní auta se stavebním materiálem… „ Dopili jsme a šli domů. Záměr pokračovat v cestování se nám nenaplnil. Byla v tom možná těkavost, nedůslednost, nevím. Škoda, mohl to být zajímavý cestopis. Jeho obrysy jsem právě teď zahodil, abych neměl výčitky svědomí. |
Ilustrace © Jiří Švengsbír
foto J.Š. převzato ze stránek KOUZLO EX LIBRIS
Ilustrace © Jiří Švengsbír
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Milan Markovič |
 |
Josef Fousek |
 |
Milan Lasica |
 |
Ladislav Gerendáš |