Potřebuju si trochu postěžovat.
Že máme doma dědečka, pejska Ferdu, většina z vás už ví. Starému pánovi je už šestnást roků. Já vždycky říkám, že má štěstí, že je pes. Neví, že je starý, tak mu to absolutně nepřekáží. Prostě běhá, občas se honí s kočkami, krade jim myši, dělí se s nimi o pelíšek.  Řekněte sami, kolik starých pánů může do světa hlásat, že každý večer spí se dvěma mladými kočkami? Ve vší počestnosti, samozřejmě.
Člověk v letech se vzhledem ke svému věku už většinou poněkud hlídá. Kam jít, co si obléci, aby se to k věku hodilo, co mu okolí dovolí…
Naštěstí nás starších prdlých, co si život stále dokáží užívat a odmítají se nějak šetřit kvůli věku, začíná kvapem přibývat. Sice i já jsem si už zakázala lézt po žebříku na půdu či sundávat a věšet záclony, ale to není proto, že mi je už tolik, kolik mi je. Mně se prostě a zkrátka točí hlava – a lítat jsem se bohužel dosud ještě nenaučila. Taky proč bych takové a podobné věci dělala sama, když na to mám lidi, ne? I padákem jsem před těmi třemi lety skákala v tandemu. Padák za mne řídil vítr a profesionál, já si užívala rozhledu z výšky. Jé, to byla krása! Od té doby tvrdím, že jsem v minulém životě musela být skalním orlem. Skalním proto, že podobnou radost při pohledu z výšky do údolí jsem poprvé zažila na zájezdu v Alpách.
Ale zpátky k Ferdovi.
Ferda mne poslední dobou trápí. Tedy ne on přímo, ale jeho srst. Chlupy z něj padají v chumáčích.

Dělám si z něj legraci, že přepeřuje – z těch jeho chlupů by bylo určitě měkce a teple vystlané ptačí hnízdo. Loni na podzim s tím začal velice brzy, myslela jsem, že nám tak hlásí studenu zimu. O pár týdnů později mne napadlo, že to bude zima arktická – a teď už si říkám, jestli nemá přijít další doba ledová. Já se toho našeho kluka opravdu snažím vyčesat. Kartáč do ruky beru skoro každý den. Psisko, když vidí, co mám v ruce, se kvapem otáčí a prchá. A to jsem opravdu šetrná, nesnažím se chlupy vyčesávat násilím, a navíc ho během kartáčování uplácím piškotkama. Stačí sebemenší pauzička ve vyčesávání, Ferda okamžitě otáčí hlavičku a upřeně na mne zírá. V jeho téměř slepých očích vidím výzvu – Dej mi piškot nebo zdrhám! Stejně ho nikdy nevyčešu na sto procent. Ani tedy na padesát, prostě to nejde.  A tak štětičky jeho chlupů nacházím skoro všude. V pelíšku, okolo pelíšku, na podlaze… a samozřejmě na zahradě.
Nevím, jak je to možné, ale Ferda je pořád chundelatý a veselý. To jen já při česání a mazlení cítím pod tou jeho zrzavou “přikrývkou” křehoučké kosti starého pána. Ferdovi to nevadí.
Teď mne napadlo – Ferda přece “nepřepeřuje”  jen na podzim. Na jaře si zase pořizuje srst lehčí, do velkých veder!
Že by už bylo brzy….
Pohled z okna mne z omylu vyvádí.
Mrzne a vzduchem lehce poletují vločky sněhu.