Foro Alarm / Petr Zewlakk Brabec
Ze země čouhají tisíce černých pahýlů. Některé nemají ani metr, jiné dosahují výšky plně vzrostlých smrků. Všude pod nimi leží mrtvá těla lesa. Ač jsou stromy spálené na uhel, i po smrti mají v ekosystému svou roli – poskytují přístřeší nejrůznějším broukům a živočichům, ale také je v nich uložena spousta živin a vody. Část stromů, jež v létě 2022 zasáhl jeden z nejničivějších požárů v historii České republiky, si udržela aspoň pár pokroucených větví.
V Černém dolu, kde se právě nacházíme, je vše pokryté sněhem. Ohořelá a spící krajina je nádherná. „A co to roste tady?“ podivujeme se vysokému tenoučkému proutí, které čouhá ze země. „To budou mladé břízy,“ odpovídá Tomáš Salov, mluvčí národního parku České Švýcarsko. Některé mladé stromky mají už i metr a půl. Ačkoli to tak teď v zimě na první pohled nevypadá, při bližším zkoumání bují spálený les novým životem. Možná mu právě ničivý požár dal nejlepší možnost, jak vyrůst znovu a lépe.
„Tady všude byly smrkové monokultury. V téhle nadmořské výšce byla jen otázka času, než se rozpadnou,“ vysvětluje nám Dana Vébrová, šéfka monitoringu národního parku. Požár však kromě monokultur ovlivnilo také velké sucho a obrovský vítr, který komplikoval hašení. V létě 2022 tak shořela osmina celého chráněného území.
Nejlepší z možných lesů
Při našem bádání, v němž se snažíme zmapovat stav českých lesů i jejich budoucnost, se průvodců a průvodkyň nejdřív vždy ptáme na to, jaký les by byl ten nejlepší a nejodolnější. S přicházejícími změnami klimatu, které jsou do určité míry nepředvídatelné, je to těžká otázka. „Nevíme, co a jak bude. Jestli mám sázet duby, protože bude v roce 2050 o čtyři stupně tepleji, nebo naopak smrky, protože zkolabuje golfský proud,“ směje se Tomáš Salov, zatímco nás provází zasněženou krajinou Českého Švýcarska. „Proto myslím, že je nejlepší si přestat hrát na bohy a nechat tu přírodu konat,“ dodává.
Současná vláda přitom slibovala, že si zisky z Lesů ČR, které činily minulý rok přibližně 2,5 miliardy korun, brát do státního rozpočtu nebude. Dále tak však činí.
Aby byl les odolný, měl by se podle odbornic a odborníků ideálně skládat ze stromů rozmanitých druhů, výšek, tlouštěk, stáří, ale také genetiky. Zatímco o potřebě smíšených porostů různého věku se mluví často, genetická rozmanitost bývá opomíjená, což je jeden z mnoha faktorů, které dnes lesy oslabují. „Při sběru semen pro potřeby pěstování sazenic ve školkách se většinou sbírá osivo jen z nízkého počtu nejvíce plodících stromů. Sběr semen se totiž zpravidla platí za kilogramy a sbírat ze stromů plodících málo se finančně nevyplatí. Nejen tím, ale i tříděním sazenic ve školkách a výsadbou řádově nižšího počtu jedinců, než vyrůstá přirozenou obnovou, dochází k ochuzování genetické pestrosti lesa,“ vysvětluje nám po telefonu lesník Jan Duda z Oldřichova v Hájích. Stejně jako v jakékoli jiné oblasti, také v lesnictví neustále narážíme na otázku peněz.
V nedaleké budoucnosti přitom budou české lesy vystaveny náročným změnám, na něž je třeba se připravit a pokusit se je učinit co nejodolnějšími. Klimatická krize se bude nejspíše projevovat nárůstem teplot, který sledujeme už dnes, a zároveň nepředvídatelnými otřesy, jako jsou delší období sucha, požáry, extrémní vítr, ale také třeba povodně nebo jiné druhy kalamit. Takové otřesy jsou dnes do určité míry přirozenou součástí přírodních procesů, ale s postupující změnou klimatu je můžeme očekávat intenzivnější, častější a ničivější.
Jako největší ohrožení českých lesů jsou dnes vnímané takzvané smrkové monokultury, tedy lesy, které se skládají z více než devadesáti procent ze smrku ztepilého. Monokultura jakéhokoliv stromu není pro les vhodná, protože každý druh má specifické silné a slabé stránky. Když pak nastanou podmínky pro jeden konkrétní druh nevyhovující, tak hrozí, že uhyne celý les najednou. U nás se tradičně vysazovaly hlavně monokultury smrkové, protože rostou relativně rychle a nabízí velký výnos. „Monokultury se někde můžou dělat, ale tak tomu říkejme rovnou plantáže. Jestli je něco les, tak je to společenství organismů a mělo by se k němu tak přistupovat, ne jako k plantáži,“ shrnuje Pavel Hubený, ředitel Správy národního parku Šumava, svůj pohled.
Jako největší slabina smrku, který u nás ještě před pár lety tvořil přes 40 procent veškerého lesa, je nejčastěji uváděno ohrožení kůrovcem nebo fakt, že smrk patří přirozeně do vyšších oblastí, než jsou ty, v nichž je dnes často pěstován. Jak v našem rozhovoru připomíná Nikol Krejčová, koordinátorka kampaně Greenpeace za záchranu starých lesů, smrky zároveň mají mělké kořeny, kratší životnost, i menší schopnost vytvářet potřebnou biodiverzitu, což je dělá náchylnější a méně vhodné do nehostinných podmínek klimatické krize. Takovým monokulturám pak hrozí, že se při jakémkoli otřesu jednoduše zcela rozpadnou. „I přes všeobecnou shodu na tom, že smrk bude ještě zranitelnější než doposud, je to dřevina, která se pořád sází nejvíc. V roce 2022 bylo vysázeno nejvíc listnáčů, zároveň ale i nejvíc smrků za posledních dvacet let,“ připomíná Jan Skalík, koordinátor kampaně Zachraňme lesy Hnutí DUHA.
České smrkové monokultury zažily velký otřes v roce 2018. V důsledku dlouhotrvajícího sucha se tehdy přemnožil kůrovec, který následně napadl oslabené stromy. Mnoho těchto nestabilních monokultur muselo být pokáceno. „Vnímám to jako šanci v některých lokalitách začít znovu a lépe,“ reflektuje kůrovcovou kalamitu Ondřej Pecháček, vedoucí odboru lesního hospodářství a ochrany přírody Lesů ČR. Stejně jako Tomáš Salov i on má pocit, že je možné vybudovat namísto nestabilních monokultur odolnější a lepší les.
Když dnes přijde kůrovec, podle platného českého zákona je nutné napadené stromy pokácet. Jenže masový úbytek lesa s sebou nese další rizika. Kvůli těžbě kůrovcem napadených stromů se stalo, že je Česká republika již tři roky po sobě čistým emitentem CO2, tedy že české lesy vyprodukují větší množství oxidu uhličitého, než které dokáží pojmout. „Bilance CO2 má zásadní vliv i na to, jak bude Česko schopné čerpat dotační podporu a povolenky zdarma z EU. Pokud naše krajina nebude pohlcovat uhlík, ale bude se z ní uvolňovat, tak na řadu podpor nebudeme mít nárok. Je to tedy otázka i ekonomická. A v tomto kontextu mi přijde zarážející, že se tu dále vysazují porosty, které v budoucnu nebudou odolné změnám klimatu,“ poukazuje Jan Skalík z Hnutí DUHA.
Emise CO2 z posledních let vysvětluje Ondřej Pecháček z Lesů ČR jako extrémní jev, který se však dá velmi rychle do pořádku právě díky nově vysázeným stromům a obnoveným porostům. V souvislosti s emisemi CO2 také zmiňuje, že Lesy ČR od začátku tohoto roku už téměř vůbec nehospodaří holosečně (vytěžení celé části lesa najednou) a že by tedy holiny, které mohou mít hodně negativních vlivů na mikroklima lesa, neměly téměř vůbec vznikat. Namísto toho plánuje státní podnik podle Pecháčka maximalizovat podrostní hospodářství a přírodě blízké maloplošné hospodaření. Právě Lesy ČR spravují zhruba pětačtyřicet procent všech lesů v zemi.
Kůrovec a objemná těžba však nejsou jediný způsob, jak se lesy mohou stát zdrojem oxidu uhličitého. „Během léta, když je hodně sucho, tak se stromy snaží šetřit vodu. To znamená, že zavírají póry – průduchy – které mají na povrchu listů. Omezují tak příjem CO2 a zároveň také svůj růst. Hlavní metabolické procesy ale musí pokračovat dál – takže strom v tomto stavu CO2 více produkuje, než přijímá. Pokud máte měsíc a půl, kdy skoro neprší, tak se lesní porost stává zdrojem CO2, nikoli pohlcovačem,“ vysvětluje docentka Ivana Tomášková z katedry lesnické genetiky a fyziologie České zemědělské univerzity a spoluautorka projektu Sustree. V souvislosti se suchy zmiňuje například měření poblíž svého pracoviště, kdy v květnu minulého roku ze čtyř srážkových epizod ani tři nedosahovaly tří mm. Podle Tomáškové to neznamená, že by pršelo celkově méně, ale že jsou deště nerovnoměrně distribuované, což pro lesy představuje další ohrožení.
Rozdílné zájmy
Vraťme se však na chvilku ještě ke smrkovým monokulturám a k těžbě dřeva. Zde je totiž jasný rozpor mezi ochránci přírody a lesníky, popřípadě majiteli lesů. „Přirozený ekosystém počítá s tím, že mrtvé dřevo zůstane na místě. Mrtvá těla stromů vytvářejí nějakou strukturu při zemi, vlhkost, živiny a mikroklima. Když si z lesa bereme biomasu, tak ochudíme celý ekosystém o spoustu živin, o spoustu materiálů. Kompenzujeme to tím, že tam vysázíme nový les, ale tím zase poškodíme tu půdu,“ vysvětluje ředitel šumavského parku Pavel Hubený. Ten vidí jako nutné řešení zkrátka méně těžit a nechávat více biomasy v lesích. Na důležitost ponechávání dřeva v krajině a omezení těžby v souvislosti s klimatickou krizí a odolností lesů upozorňují také Krejčová a Skalík.
Zástupci Ministerstva zemědělství a Lesů ČR, stejně jako lesník Jan Duda, vnímají dřevo jako nejlepší možný obnovitelný materiál a les tím pádem jako zdroj tohoto materiálu, místo na hospodaření. Hned na začátku naší schůzky říká Václav Lidický z Odboru státní správy, hospodářské úpravy a ochrany lesů, že Česká republika v minulosti přijala závěry mezinárodní konference v Helsinkách, která formulovala trvale udržitelné hospodaření v lesích na třech pilířích – environmentální, ekonomický a sociální. „Každý z nich zajišťuje nějakou sféru veřejného zájmu na lesích. A také zájem vlastnický,“ shrnuje. Připomíná také, že se udržitelná těžba pravidelně odvozuje od toho, jak rychle stíhá les přirůstat. Nikdy by tedy nemělo být vytěženo více lesa, než kolik za dané období přiroste. Pokud je již stanovený limit těžby (závazné ustanovení maximální celkové výše těžeb) lesního hospodářského plánu naplněn, dále může už jen zpracovávat kalamitu. Na konci rozhovoru Václav Lidický poklepal na desku stolu, u kterého jsme seděli, a řekl, že „každý chce chodit do přírody a zároveň mít doma dřevěný nábytek, a naším cílem je to vybalancovat.“ Také Ondřej Pecháček z Lesů ČR souhlasí s tím, že je dlouhodobá udržitelnost produkce dostatečně zakotvena v současné legislativě. Připomíná zároveň, že se Lesy ČR rozhodly dobrovolně nechávat část biomasy v lesích nejen prostřednictvím svého programu Biotopových stromů, což zase způsobuje nelibost mezi některými návštěvníky lesa – jeden si dokonce nedávno stěžoval, že mu ponechané mrtvé dřevo komplikuje sbírání hub.
Pozice Lesů ČR je podle některých odborníků a ekologů komplikovaná, protože podléhá politické reprezentaci. A dnes je jako primární cíl státního podniku určený zisk namísto většího apelu na environmentální aspekty lesa. „Velká většina tendrů, těch lesních prací, jsou soutěžená na cenu a nezohledňují kvalitu ze strany ochrany přírody,“ míní Skalík z Hnutí DUHA. Pavel Hubený, ředitel Národního parku Šumava, zase vnímá, že lesníci v rámci státního podniku mohou být svázáni legislativou a těžit více, než by chtěli. Určitou míru tlaku na zisk potvrzuje také Pecháček. „Náš zakladatel je ministerstvo zemědělství a my se zkrátka řídíme jejich zadáním, respektive zadáním vlády. A součástí zadání je mimo jiné i odvod části finančních prostředků do fondu zakladatele,“ shrnuje. Současná vláda přitom slibovala, že si zisky z Lesů ČR, které činily minulý rok přibližně 2,5 miliardy korun, brát do státního rozpočtu nebude. Dále tak však činí.
Omezení a budoucnost holosečí
Dalším velkým tématem, které lesnictví prostupuje, je holosečné hospodaření, tedy kompletní vykácení celé části lesa. Ochránci a ochránkyně přírody, ale i část lesníků tento způsob těžby považují za nevhodný, protože ničí lesní mikroklima, půdu a biodiverzitu. Stále se však dnes relativně běžně používá. Omezení holosečného hospodaření v našem rozhovoru sliboval mimo jiné i Ondřej Pecháček, přičemž ho vysvětloval jako dobrovolný krok Lesů ČR k přírodě bližšímu maloplošnému hospodaření. Václav Lidický z ministerstva vysvětluje, že prospěšnost či škodlivost holin je v jejich přiměřenosti, a holoseče v určité míře brání s tím, že jde o nápodobu přírodní disturbance (s tím rozdílem, že při kácení lesníci část biomasy odvezou). Podle Lidického se pomocí holosečí může do lesa dostat více světla, které podpoří růst světlomilných rostlin. Umožní se tak podle něj sukcesní stádia vývoje lesních ekosystémů. „Holina je samozřejmě projev, který nemusí být jen v té extrémní poloze, která nerespektuje přírodní podmínky a kde může dojít k různé erozi nebo destrukci. Je to také prostředek, jak obnovovat světlomilné dřeviny a vnášet je zpět do porostů,“ vysvětluje. Holoseče jsou dnes v zákoně vymezeny tak, že mohou mít velikost maximálně jednoho hektaru.
Novela lesního zákona, na niž se snad všichni respondenti a respondentky odkazují, půjde do meziresortního připomínkového řízení každým dnem. Cílem ministerstva bude podle Lidického zejména zjednodušit hospodaření pro lesníky. Některé mechanismy jsou podle něj, ale také podle Pecháčka z Lesů ČR nastavené příliš přísně – například povinnost zalesnit oblast po vykácení do dvou let víceméně znemožňuje lesníkům spolehnout se na přirozenou obnovu lesa. Místo toho, aby mohli lesníci nechat les vyrůst přirozeně, musí nakupovat drahé sazenice od školkařů. Lidický také v rozhovoru zmiňuje, že zadáním a cílem novely lesního zákona je, aby legislativa motivovala lesníky k ekologičtějšímu hospodaření.
Zatímco zástupci Greenpeace nebo Hnutí DUHA upozorňují na to, že je třeba v zákoně jasně vymezit některé neekologické praktiky jako zakázané a nelegální, vypadá to, že legislativa bude vedena spíše snahou o pozitivní motivaci majitelů. „Podporujeme je výrazně v tom, aby sázeli listnáče, aby ty listnáče dorostly, podporujeme je v šetrných technologiích, ponechávání dřeva v lese… To jsou ty naše cílové směry, kdy víme, že majitelům lesů vzniká nějaká majetková nebo finanční újma,“ říká Lidický. Holosečné hospodaření, které je ekologicky méně vhodné je ale podle lesníka Dudy zároveň provozně nejjednodušší – tedy alespoň je tak často vnímané. Sám Duda však upozorňuje, že se při tomto způsobu kácení lesa vytěží některé stromy předčasně a majitelé tím přichází o významný zisk, který by mohli mít v budoucnu.
Mezi intervencí a respektem k přírodě
Kromě toho, jestli kácet, nebo nekácet, se také řeší, jakými stromy a jak dále zalesňovat. Celá debata se pak odehrává (zjednodušeně řečeno) často na ose příroda – kultura. První z přístupů, jež dnes znázorňuje například Národní park Šumava, říká, že si příroda nejlépe poradí sama. A to třeba i v momentě, kdy se objeví kůrovec nebo jiná kalamitní situace. K tomuto přístupu se po požáru uchýlilo také vedení Národního parku České Švýcarsko, které se v minulosti snažilo porosty kultivovat a směřovat k nějakému ideálnímu stavu. „Ochrana přírody má nějaký vlastní vývoj, dříve byla taková hodně zahrádkářská, intervenční. Pořád se něco doplňovalo, pěstovalo, upravovalo. Ochranáři měli jasnou vizi, jak to má vypadat a co tam má růst. My se mezitím hodně posunuli k respektu vůči těm procesům. Že se to bude samo nějak vyvíjet a třeba to nebude úplně tak, jak jsme si vyčetli v nějaké analýze, nebo že to třeba bude chtít trochu víc času. Ale respektujeme to,“ popisuje nám Tomáš Salov a Dana Vébrová, zatímco vedle rozvodněného potůčku okukujeme zasněženou informační tabuli o kůrovci. Podle zastánců volného růstu by měl být samovolně vzrostlý les odolnější nepředvídatelným dopadům klimatické krize.
Jenže klimatická krize není pouze nepředvídatelná, ale také hodně rychlá, jak ve společném rozhovoru s docentkou Tomáškovou připomíná její kolega Jan Stejskal z České zemědělské univerzity a spoluřešitel projektu Sustree. Podle něj se lesní dřeviny adaptované na budoucí klima dnes vyskytují na jihu Evropy. Podle Tomáškové je současné tempo změn příliš rychlé a stromy tím pádem potřebují v migraci trochu dopomoci. Ve svém projektu se řešitelé Sustree přitom nezaměřovalo na „pěstování palem“, jak jim bylo vyčítáno, ale pouze na různé provenience z areálů druhů, které u nás rostou už dnes. Stejně jako lidé, také populace stromů se totiž postupně přizpůsobují prostředí, v němž žijí. A populace například buků z Itálie tak budou adaptovanější na teplo než ty, které dnes rostou u nás. „Je sporné tvrdit, že porosty například v nějakém národním parku jsou adaptované na místní podmínky,“ míní Tomášková a Stejskal z Katedry lesnické genetiky a fyziologie České zemědělské univerzity.
Na klimatickou krizi se musíme připravit
Jak ukázal i tento hrubý nástin diskuzí, které se okolo českých lesů vedou, témat i názorů je nespočet. A to jsme do textu nezahrnuly myslivce a přemnoženou zvěř. Vynechaly jsme také problematiku školek, nebo vykazování vytěženého dřeva, těžbu starých stromů a řadu dalších témat, na něž jsme při psaní textu narazily. Pozitivním znamením však bylo, že ačkoli spolu různé strany nesouhlasí, všichni dnes uznávají závažnost klimatické krize a důležitost na tyto změny lesy připravit.
Stromy jakožto společenství za sebe totiž mluvit nemohou a jsou nutně odkázané na nás lidi, abychom jim umožnili přežít globální změnu klimatu. Při psaní jsme si často vzpomněly na Bruna Latoura a jeho pojem demokracie, kde by měla také příroda své zastoupení. V parlamentu by se tak Les mohl dohadovat s Petrem Fialou o tom, zda a proč si brát do státního rozpočtu peníze z Lesů ČR a neinvestovat je raději do udržitelnějšího hospodaření. Tomu by přihlížel Vzduch, Půda, Zvířata… Ale o těch zase příště.
Autorky jsou redaktorky Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.