Balet NdB 2 na návštěvě v Praze
Duet Tma, který pro tyto mladé nadané tanečníky vytvořila Markéta Pimek Habalová, citlivě zrcadlí úskalí vztahu, výměny rolí a podpory, téma osamělosti a vyrovnávání se s ní. Choreografie vstřícná a přiměřená mladické křehkosti interpretů dvojici zastihuje na pomyslné společné životní cestě – vykreslené bodovými světly. Zdroj nedorozumění či hašteření je ukrytý symbolicky v kusu oblečení, do něhož by se pohodlně vešli oba dva, ale nepadnoucí kus oděvu si chce nechat mladík – je otázkou, jestli má znamenat nějaké cizorodé lákadlo, nebo jde o zhmotněnou zátěž z minulosti, v každém případě je to tvárná rekvizita, se kterou je možné si pohrát.
Určující v choreografii je však hudba a světelný design (Jakub Julínek). Vedle barokního Johanna Paula von Westhoffa a romantického Chopina, jemuž patří druhá polovina choreografie, se v první části hlásí ke slovu i elektronická stopa přimixovaná jako zvuk ohrožení a nebezpečí nad scénou, která se začíná zlověstně zatmívat, až oba tanečníky doslova zažene do kouta. Následující pasáž, kdy se oba přesouvají po plochách vymezených ohraničenými světly, mi trochu připomněla Cube, i když nešlo o projekce. Světlé kruhové a obdélníkové plochy jsou jediným záchytným bodem v temnotě propasti kolem, ale jsou nestabilní, pohyblivé – jako všechno v životě a v jeho pomíjivosti. Tma nakonec tanečníka pohltí a jeho partnerka se musí vyrovnat se samotou. Zjistí však, že když poskládá vnitřní sílu a odvahu, světlo ji začne respektovat, a tak nachází pomyslnou cestu k sobě. Právě tak, aby se partner mohl vrátit, byť je třeba jej laskavě probudit z bezvědomí. Rozvíjí se citlivý duet, v němž je dívka oporou mladíka, jemuž vrací v tanci sílu. Do vztahu opět zasáhne problematická rekvizita, která tanečnici dráždí, protože odvádí pozornost jejího mládence. Duet se rozvíjí do nových náznaků soupeření či hádky, jasně čitelných scén odporu, opouštění, návratů, aby se kořisti nakonec přeci jen zmocnila ona a tanečník se musel bleskově rozběhnout po jejích stopách, nechce-li ji ztratit.
Choreograficky je duet postavený na moderních technikách, stálém toku pohybu, zdůrazňuje dlouhé linie, náznaky osové symetrie, tanečníci musí pracovat se společným těžištěm, s váhou partnera, se vzájemným vyměňováním energie. Mají příležitost předvést své dispozice a rozsahy, především tanečnice. Zároveň se choreografie nezříká expresivních gest. Neopouští bezpečná hájemství taneční moderny, ale pro mladé tanečníky je příjemnou příležitostí představit vlastní potenciál.
Choreografie Královská hra je trošku problematičtější. Snaží se být fraškou, ale humorných situací ve skutečnosti nabízí pomálu, jen rychlý, spíš uřícený sled akcí, které mají navenek vytvořit dojem grotesky odehrávající se na královském dvoře. Je však dobře zatančená i zahraná – její ústřední postavou je typově výrazná tanečnice Izabela Gracíková, která poutá pozornost už od doby studií a účinkování v Bohemia Baletu. Zde se zhostila role despotické namyšlené královny trápící svého sluhu a provokující své dvořany k tomu, aby se v touze získat odznak její přízně vzájemně vyvraždili, ačkoli jejich původním postranním úmyslem bylo otrávit právě ji. Nejsem si jistá, do jaké míry měl být vtipný i závěr, kde se panovnice udusí kuličkou hroznového vína, ale její představitelka si v každém případě roli v této zběsilé jednoaktovce velice užila. V mezihře sahá i k mluvenému slovu, a to zdařile – když popisuje ideální obraz královny s neomezenou mocí, která všechny převyšuje odvahou i intelektem, a přitom si pohrdavě pohrává s šachovými figurkami.
Tanečníci jsou oblečeni do barokních a rokokových kostýmů a jejich akci podbarvuje hudba Zelenkova, ale tvarosloví vychází z akademické techniky, kterou známe dnes, spíš směrem k neoklasice. Choreografii by možná právě svědčilo zaexperimentovat přímo s barokním tancem i s jeho symbolikou, která je s principy vládnutí tak bytostně spojena, a tak dodat nejen vnějškově, ale i skrze taneční formu atmosféru intrikánského dvora. Dění na scéně (v prostředí hodovní síně) se obvykle odehrává v podobě několika paralelních akcí (s výjimkou výjevů pouze na forbíně) a trochu v nich zaniká tanec dvojice oživlých soch Orfea a Eurydiky. To je velmi vkusný a precizní neoklasický duet, který mladí tanečníci velice dobře zvládají a je škoda, že vřava kolem nich od nich odvádí divákovu pozornost. Choreografii však chápu především jako pedagogický záměr, aby si tanečníci vyzkoušeli extrémnější výrazové polohy, zároveň slouží jako odlehčení před náročným dlouhým kusem, který vytvořil Mário Radačovský na Šostakovičovu Leningradskou symfonii.
Začátek jeho choreografie (přesně tedy na symfonii č. 7) navozuje v první chvíli až výmluvně atmosféru Polní mše, ale rozvíjí se autorsky vlastní cestou. Jako rámce využívá statické projekce na obzoru, se světelným designem, který ilustruje ponurost kasárenského dvora. Na pozadí v projekci se rýsuje pomník (který se ve skutečnosti nachází u Volgogradu) a v průběhu choreografie se pomalu přibližuje silueta sochy ve vítězné póze, která jej zdobí. V kontrastu nad tím, co se ve skutečnosti odehrává na jevišti, kde je osud tanečníků zpečetěn. Protiválečná choreografie rezonuje se situací ve světe, a že je to právě Šostakovič, který ve své symfonii oslavoval odolnost obyvatel své vlasti proti nacismu, když se karta tolik obrátila… Jistě i mladí tanečníci cítí onu naléhavost a aktuálnost. Když před více než deseti lety Petr Zuska stavěl Sólo pro tři s použitím řady protiválečných písní Vladimíra Vysockého a oblékl proto mužský sbor do vojenských kabátů, zdálo se to jako závan hluboké minulosti, za kterou se ohlížíme s přesvědčením, že je uzavřena. A dnes vidíme, že není. A na nejmladší generaci musí toto poznání doléhat nejtíživěji, protože na ně ani není připravena.
Radačovský věnuje pozornost v dramaturgii nejprve loučícímu se páru. Jsou tolik zaujati duetem, jenž je vyznáním citu, že zapomínají na prostředí a tančí spolu s výrazem radostné nevinnosti a bezelstnosti. Mrak na ně dopadá s okamžikem loučení – dívka se pak uchyluje do objektu, který připomíná světlý domeček pro panenky – zatímco choreografie mocně rozehrává téma vojenské. Jsou tu nakonec tanečníci i tanečnice, v jednotné uniformě. Opakuje se motiv chůze, tedy pochodu, posléze také gesto ruky, pomalé, jež připomíná nejprve dráhu hodinové ručičky, ale končí zasalutováním. Vrací se téma pochodu, nechybí pády na zem a jakoby plížení v zákopech, ale nutno podotknout, že choreografie není vyloženě deskriptivní – a to je dobře!
Scéna je temná sama o sobě, ale někdy až příliš – tanečníci přitom mají i tmavé kabáty, reálná tma ve smyslu utlumených světel je až zbytečná, chvílemi v ní totiž i leccos zaniká, třeba sólové výstupy mladíka, který se chce možná vzepřít, možná naopak dodává skupině kuráž a energii, vkládá se do expresivních gest… vynikla by přeci jenom lépe přisvětlená (ale to může být i technickým parkem Nové scény). Do dění jako další protestující jiskra zasahuje znovu dívka, která vpadne do zástupu vojáků. Její expresivita je trochu starosvětská, ale v zásadě odpovídající charakteru dění. Není sice ukotvené vysloveně dobově, ale hodně nás v jeho vnímání jistě ovlivňuje Šostakovič, vědomí toho, v jaké době vznikla jeho symfonie, zkrátka si ji automaticky identifikujeme s prostředím jejího vzniku. A že k té hudbě vlastně i patří expresivnost „tehdejší“ moderny. Ústřední pár se k závěru spojuje v duetu, ve kterém se zoufalá partnerka snaží svého milého přesvědčit, aby se nevracel ke svým společníkům, jeho život ale nezachrání…
Mário Radačovský především sleduje tok hudby, jeho dynamiku, rytmiku, nástupy nástrojů. Jeho choreografie je jako druhý hlas, není vůči hudebnímu podkladu konfrontační, nedá se říci, že by to byl vyloženě dialog s hudbou, ale spíš se kolem ní obtáčí a sleduje její cestu. Téma je těžké, pro soubor tohoto typu a pro tanečníky tak mladé trochu nezvyklé, ale doba je, jaká je…
O souboru samotném nám tento komponovaný večer říká, že jej tvoří nadšení mladí tanečníci, velmi disponovaní, dobře sehraní – company má skupinového ducha jednoty. Jsou pro práci zapálení a jistě by zvládli i komplikovanější choreografie a výzvy. Je dobře, že dostali příležitost představit se v Praze a moderním choreografiím (můžeme je tak nazvat na základě pohybovým principů) jeviště Nové scény ND vždy slušelo. Doufejme, že doje i na slova Mária Radačovského a v příští sezoně bude moci představit některý kus z repertoáru své hlavní company.
Balet NdB2 – PROGRAM 3:
Tma
Choreografie: Markéta Pimek Habalová
Hudba: Fryderyk Chopin, Johann Paul von Westhof
Hudební mix: Michal Pimek
Světelný design: Jakub Julínek
Tančí: Rashmi Torres, Joshua Williams
Královská večeře
Choreografie: Uladzimir Ivanou
Hudba: Jan Dismas Zelenka
Kostýmy: Elizaveta Shibaeva
Královna: Izabela Gracíková
Sluha: Joshua Williams
Mrcha: Anastasia Lehmann
Čahoun: Laura Zelinová
Markýza: Rashmi Torres
Markýz: Manuel Romero
Generál: Adam Baštař
Zbabělec: Nikolas San Gil Muňoz
Euridika: Cleo Ravel
Orfeus: Valentin Domsa
Symfonie č. 7 allegretto
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Dmitrij Šostakovič
Scénická výprava, kostýmy: Barbora Rašková
Světelný design: Jakub Julínek, Mário Radačovský
Chlapec: Joshua Williams
Dívka: Rashmi Torres
Generál: Manuel Romero de Haro
Vojsko: Izabela Gracíková, Adam Baštar, Nikolas San Gil Munoz, Laura Zelinová, Anastasia Lehmann, Cleo Ravel, Valentin Domsa
Premiéra 26. října 2023, divadlo Reduta
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
