Článek
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem mohla naslouchat jeho vyprávění o útěku z protektorátu přes hranice do Polska 16. května 1939, kde byl prezentován v Krakově u tzv. Polského legionu. O zajetí Rudou armádou 19. září téhož roku, o pobytu v sovětských internačních táborech do dubna 1941, o zařazení do transportu na Střední východ. O nové prezentaci u 11. pěšího praporu-Východního a nasazení na frontách v západní poušti Marsa Matruh, u Tobruku či u 200. čs. protiletadlového dělostřeleckého pluku, praporu 501, při obsluze děla v Bejrútu s úkolem přístav chránit. Mnohokrát řeč přišla i na výcvik ve Velké Británii a zařazení k 311. čs. bombardovací peruti RAF jako palubního telegrafisty/střelce a radarového operátora.
Občas si s Pavlem Vranským „povídám“ aspoň v duchu a lituji, že už spolu nemůžeme rozebrat nic z toho, co se ve světě děje. Jak ráda bych znala jeho hodnocení.
Názory měním pouze „pod tíhou důkazů a faktů“
Říkával o sobě. Cenil si věrnosti, nenáviděl jakoukoliv zradu a pokrytectví. Byl velice moudrý, sečtělý. Mnohokrát mi pomohl radou.
Pocházel ze „sekulární židovské rodiny“, což zdůraznil také ve svých pamětech. Zmiňuje v nich rovněž tragický osud rodiny. V souvislosti s výročím osvobození koncentračního tábora Osvětim, které jsme si v těchto dnech připomněli, se mi okamžitě vybavilo jeho vyprávění o konci války a pátrání po mamince.
„Přišel 15. březen 1939 a se vstupem nacistických vojsk do ČSR jsem si na paralele s Německem uvědomil, že zde zůstat nemohu … jak později prosakovaly informace o čs. odboji v zahraničí, jsem stále více toužil nějakým způsobem se zapojit.“
Někdy kolem 20. dubna, na návštěvě doma u maminky v Ostravě, dlouho diskutovali o možnosti emigrace. Nechtěl ji opustit. Tatínek už v té době byl v Polsku. Pavel jí navrhl, aby se za ním tajně vydali společně i s bratrem.
„Matka mi vysvětlila … že dokud nebude zaopatřen její starý otec, který u nás žil, nemůže nic podniknout. Tehdy jsem nebyl dost důsledný a ponechal věci na rozhodnutí matky.“
Večer 13. května, při návratu do internátní školy v Kroměříži se dověděl, že Němci vyslýchali několik spolužáků kvůli akci namířené proti okupantům, jíž se také zúčastnil. To ho přimělo k rozhodnutí urychleně protektorát opustit. Nočním vlakem se vrátil do Ostravy a z obavy, že ho Němci budou hledat doma, se ubytoval u kamaráda, který už byl v Polsku. Jeho sestru poslal k mamince se vzkazem, že následujícího dne hodlá odejít do Polska.
„Chtěl jsem jet do Ostravice, vystoupit k Bílému Kříži a tam přejít hranice. Brzo ráno, bylo mlhavo, jsem nastoupil do autobusu na náměstí a ve vzdálenosti asi 100 metrů spatřil naposledy v životě svou matku. V ranním šeru jsem viděl její zdráhavé mávání a v duchu jsem jí děkoval za dodržení odstupu, protože jsem nevěděl, zda nebyla sledována.“
Poslední snímek maminky Pavla Vranského pořízený před deportací
Přežilo jich jen pět, ostatní zahynuli za holocaustu
V srpnu 1945 Pavel Vranský přiletěl do Prahy. Setkal se s kamarády, kteří mu sdělili, kde lze pátrat po osobách vracejících se z koncentráků. Postupně zjistil, že z šestadvaceti bližších příbuzných, kteří žili na území Československa, přežilo pouhých pět. Ostatní zahynuli během holocaustu. Po návratu otce do vlasti začali pátrat po jejich osudech.
„Zatímco otec podnikal veškeré kroky k nalezení nebo získání aspoň stopy o matce, já jsem si vypůjčil u squadrony jeep a podnikl cestu do Osvětimi a Berlína, avšak bezvýsledně. Otřesnou zkušenost z těchto cest nelze vylíčit. … Po Osvětimi jsem zažil zadostiučinění při pohledu na rozbitý Berlín.“
Maminku nenašel. Ida Wechsbergová byla zavražděna v koncentračním táboře v Minsku.
Zdroj: Osobní záznamy pořízené z vyprávění Pavla Vranského; Mikuláš Končický/Pavel Vranský, Bez nároku na slávu Vzpomínky mužů, kteří bojovali za svobodné Československo na východní i západní frontě, vydavatelství MONTANEX, Ostrava, ve spolupráci s Českým svazem bojovníků za svobodu Ostrava, 2015
