Mají Češi řešit dědictví „koloniální minulosti“, když přece žádné kolonie nikdy neměli?
Komentář Matěje Metelce: Touha potvrdit svoji nejistou a nesamozřejmou přináležitost k Západu mimo jiné mnohdy vedla i k solidaritě s bílými kolonizátory a pohrdáním „primitivními“ domorodci. Naše do velké míry verbální a romantická participace na kolonialismu se dodnes projevuje v jazyce, který jsme nekriticky přebírali. Že v nás tento tento jazyk stále přežívá, ukazuje snadnost, s jakou přistupujeme na dehumanizaci rozličných „cizích“ národů a etnik.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když v roce 1970 zemřel portugalský diktátor António de Oliveira Salazar, do karafiátové revoluce, která svrhla jím založený korporativistický režim Estado novo, ještě zbývaly čtyři roky. Katolický intelektuál, jenž vládl v Portugalsku od roku 1933, měl opulentní pohřeb, při němž u jeho rakve stál „trpaslík“ z Angoly a „obr“ z Mosambiku. Tato bizarní dvojice symbolizovala koloniální moc portugalského impéria, jednoho z nejdéle trvajících v Evropě.
Jeho počátek se počítal od roku 1415, kdy Portugalci dobyli severoafrickou Ceutu. Definitivně zaniklo až v prosinci 1999, kdy Portugalsko předalo vládu nad Macaem Číně. Udržet toto impérium bylo dost možná poslední raison d’etre Salazarovy diktatury a vleklá válka proti povstání, která se v afrických portugalských državách rozhořela v roce 1961, skončila až s pádem režimu.
Přestože si kolonialismus spojujeme zejména s „věkem impérií“ na konci devatenáctého století, evropské koloniální říše tu s námi byly ještě relativně nedávno. Samotná dekolonizace patřila ke zlomovým událostem století dvacátého, její význam však ve střední a východní Evropě do značné míry překrývaly procesy, které byly pro náš region ve „věku extrémů“ určující – rozpad mnohonárodnostních říší a vznik nových národních států na jeho počátku, vzestup totalitarismů, masové vyhlazování a vyhánění a nakonec imploze sovětského impéria a „podzim národů“ na jeho konci.
Vzhledem k tomuto osudu, tolik odlišnému od příběhu západní Evropy, působí podivně, když se nyní objevují požadavky, že bychom měli řešit „naši“ koloniální minulost. Otázka „jakou?“ je pochopitelná a
