Na pravé straně se tyčí kopec Chabová, nalevo leží pahorek Lopeníka. Moravské kopanice jsou krajem strmých vrcholků a drsných krás. A právě mezi nimi žijí ženy, které mají ovládat magickou moc…

Podle osady Žítková se jim říká žítkovské bohyně. Opravdu snad umí přivolat lásku, zahnat nemoc nebo uhranout dobytek?

V dávných dobách by byly označeny za čarodějnice a upáleny na hranici. Jsou totiž jiné, než ostatní „obyčejné“ ženy. Znají moc kletby a umí ji přivolat, i zlomit. Znají tajemná zaklínadla, která mají dopomoci k naplnění vašich tajných přání.

Ví, jak odhalit roušku času a vidět do budoucnosti. Někdo by tyto ženy ještě dnes nazval čarodějnicemi. V kopcích Bílých Karpat na česko-slovenské hranici se jim ovšem říká bohyně!

Kouzlo na lásku

„Svitaj, vitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné sunečko, ty nevychadzaj a něosvěcuj hory, doly a křižné cesty…,“ derou se z úst starší ženy slova v kopaničářském nářečí.

„Ale ty padaj a sadaj na teho krsceného, ale němenovaného odsúzenca mojého, který mi je od pána Boha súdzený, aby bol pred moje oči postavený, do mójeho srdca zaščjépený.“ Toto milostné zaklínadlo má přivábit ztraceného milého!

Ona stará žena je totiž vědma a údajně umí čarovat. V okolí Žítkové, Bojkovic a Starého Hrozenkova jí říkají matka Pagáčena. A ani zdaleka není jedinou ženou, kterou by bylo možné v oblasti Moravské kopanice vyhledat a poprosit o magickou pomoc…

Umění zvané bohyňování

„Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky,“ píše v knize Žítkovské bohyně spisovatelka Kateřina Tučková (*1980). Mezi prvními, kdo o „žítkovských bosorkách“ píše, je badatel František Bartoš (1837–1906).

Tradice však musí sahat mnohem dál než do 19. století. Magické umění, kterému se říká bohování, je totiž tradováno po generacích.

Tajemství žítkovských bohyň se pokusí rozluštit také reportér Mladé fronty Dnes Radek Bartoníček. Do okolí Bojkovic a Starého Hrozenkova se vypraví v polovině března roku 2012. Natrefí přitom na syna Štěpánky Gabrhelové, jedné z posledních věhlasných vědem.

Když jej však zavalí přívalem otázek, zůstane překvapen. Muž totiž tvrdí, že se za uměním jeho matky neskrývá vůbec nic nadpřirozeného: „Na maminku se nepatří nadávat, ale dávno se s ní nebavím právě kvůli jejímu čarování.

Celé je to podvod, já jsem ty podvody viděl odmala víc, než kdokoliv jiný.“ Podobný názor vysloví také Lýdie Gabrhelová, vnučka vědmy. Ve svém projevu je však přece jen mírnější:

„Ze všeho, co se o naší babičce píše, je pravda pouze to, že se jako několik dalších žen vyznala v bylinkách a znala spoustu tajemství, která jiným lidem zůstávají skryta.“ Jak to tedy je s čarováním žítkovských bohyň?

Ovládají mocné magické síly, nebo si spíš jen hrají s přírodními silami a bylinkami? Novinář Jiří Jilík (*1945) nad vědmami z Moravské kopanice neláme hůl. A má k tomu pádný důvod. Vyzkoušel si totiž jejich kouzelnou sílu na vlastní kůži!

Pójdzece na veselje

„Vosk rozpuštěný na plotně a vylitý do studené vody se srazil do bizarních tvarů,“ líčí Jilík průběh toho, jak mu jedna žítkovská bohyně věštila budoucnost.

Vypráví přitom, že se na něj žena zadívala a pak s radostí v očích prohlásila, že ho čeká v rodině veselka: „Pójdzece na veselje.“ On prý ale nemá jediný důvod jí věřit. Nenapadá ho totiž nikdo z příbuzných, kdo by mohl mít svatební plány.

Když ale přijde domů, čeká jej pořádný šok. V doručené poště objeví překvapení: „Toho dne přišel jediný dopis – svatební oznámení mého synovce.“ Byla to jen náhoda, nebo se skutečně kopaničářské ženě podařilo nahlédnout do budoucnosti? Opravdu snad žítkovské bohyně oplývají magickou mocí?