Katolické pokrytectví je na španělském venkově zakořeněno velmi silně. A jediné tělo, které by měli věřící podle středověkého přesvědčení přijímat, je to Kristovo. V podobě oplatky. Jenže i když to tak na první pohled nevypadá, i katolíci jsou lidé. A člověk se v nich občas probudí. Stárnoucí Cruz se ve snímku venezuelské režisérky Patricie Ortegové omylem setká s pornografií na internetu a uvědomí si, že pokud žije ona, žije i její tělo. Ať si církev říká cokoli.

Malá španělská (nebo možná venezuelská) vesnice kdesi uprostřed ničeho a lidé ovládaní tmářskou katolickou církví. Také Cruz chodí pravidelně do kostela a jako šikovná švadlena je oblíbenkyní místního otce Sebastiana. Sochám v kostele totiž přešívá hábity, chodí pravidelně na mši, a jako správná katolička se tváří, že nic jiného v jejím životě není. Ovšem, pouze se tváří. Ve skutečnosti její doposud poklidný život dostal zvláštní impuls, který ho může úplně převrátit na ruby.

Touha po tělu Kristovu

Její dcera Carlota se totiž rozhodne stát se profesionální tanečnicí. Aby dosáhla svého cíle, vyrazí až do daleké Vídně, kde se uchází o roli v jednom představení. Její malá dcera Laura tak zůstane jen s babičkou, které něžně říká Mamacruz a dědečkem vypadajícím tak trochu jako Saddám Husajn po vytažení z úkrytu. Carlota, aniž by to tušila, změní své matce život ještě trochu jinak. Aby mohly zůstat v kontaktu, pořídí jí tablet, přes který si telefonují. A jako řádná katolička, dělá přes něj Mamacruz své dceři přednášky o tom, jak má být matka se svým dítětem. Jenže pak jednou Cruz nemůže usnout, a tak se rozhodne zjistit si něco o té Vídni, kde pobývá její dcera. S technikou ale pořád zápasí a v jejím věku se není co divit. 

A tak omylem klikne, kam nemá a na obrazovce se najednou začnou dít věci. Cruz je nejspíše znát musí, jinak by těžko mohla mít dceru. Ale jak učí katolická doktrína, hlavně si něco takového nesmí užívat. Jenže zvuky linoucí se z reproduktorů tabletu naznačují opak. Pohoršená žena rychle schová tablet pod polštář a spěchá zapálit obětní svíčku u sošky Panny Marie na komodě. Aby se snad katolický Bůh nezlobil. Ovšem ani svíčka ani pokání nic nezmění na tom, že do její mysli se vetřelo něco podivného. Vzpomněla si, že je ženou. Když pak následující den obnažila sochu Krista, aby opravila její oděv, pocítila touhu po těle Kristově spíše jako Máří Magdalena, než oddaná a spořádaná katolička.

Pozdvižení na venkově

Mladá venezuelská režisérka Patricia Ortegová již dokázala, že umí velmi citlivě nasvítit témata, která mnohým nejsou ani trochu příjemná. Tak jako u svých dalších snímků, i tentokráte stojí, společně s Josém Ortuño, také za scénářem. Snímek Mamacruz není žádným drsným sociálním dramatem tepajícím neduhy společnosti, nebo vlastně je, ale dělá to velmi milým a laskavým jazykem. Poklid vesnice je dokonale podtržen jak Cruz pravidelně se soukající do korzetu, tak jejím manželem Eduardem, kterého si zahrál Pepe Quero. Ten většinu času sedí v tílku před televizí s pivem v ruce a nepřítomně zírá před sebe. Tenhle strnulý pohled mu vydrží, i když se ho manželka pokusí svést. Nakonec, jako správný katolický macho se slovy „nejsme na to už staří“ raději uteče.

Českým divákům nejspíše trochu připomene Škopka z děsivé Troškovy taškařice, ovšem vedle sebe nemá Škopkovou v podání Heleny Růžičkové, ale spíše jakýsi mix Pláteníkové a některé z pánbíčkářských tetek. Ortegová ale není zlá a film Mamacruz nezesměšňuje. Naopak si často dokáže pomoci absurditou a situačním humorem. Zděšení Kiti Mánverové jako Cruz na setkání u samozvané sexuální koučky vypadá vlastně nenahrané. Současně ale dokáže velmi názorně zobrazit utrpení člověka svázaného katolickými dogmaty a vnitřní boj Cruz se sebou samou, pouhou řadou svíček přibývajících před soškou na komodě. Další – emocionálně velmi silný rozměr – dodává příběhu živelnost vnučky Laury (José Mariscalová), která vlastně nechtěně ukáže babičce cestu, když najde fotku své prababičky.

Příběh filmu Mamacruz není přehnaně komplikovaný a je vyprávěný vlastně poměrně minimalisticky. Současně ale divákovi dokáže velmi silně připomenout mnohovrstevnost našich životů. Snad i díky tomu, že režisérka nepodlehla trendu a udržela stopáž pod devadesáti minutami. Snímek si tak po většinu času udržuje velmi solidní spád a netříští divákovu pozornost.

FILM: MAMACRUZ

Režie: Patricia Ortegová
Scénář: Patricia Ortegová, José Ortuño
Střih: Fátima de los Santosová
Kamera: Fran Fernández Pardo
Hudba: Paloma Peñarrubiová
Účinkují: Kiti Mánverová, Silvia Acostová, María José Mariscalová, Mari Paz Sayagová, Chema del Barco, Loles Gutiérrezová, Pepe Quero, Hugo Allepuz, Paula Díazová, Aïda Santos-Allelyová, Mercedes Moralová, Inés Benítezová, Úrsula Díaz Manzanová, Teresa Arbolíová
www.acfk.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
9
Herecké výkony
9
Vizuální zpracování
10
Hudba
8
recenze-film-mamacruzCo má dělat stárnoucí dáma s myslí i duší zcela zničenou katolickým pokrytectvím a tmářstvím, když v sobě objeví člověka a svou sexualitu? Přesně tohle se stane Cruz, spořádané katoličce žijící kdesi na venkově, v malé vesnici ve Španělsku (nebo snad Venezuele) ve snímku Mamacruz. Mladá režisérka Patricia Ortegová vypráví příběh o vnitřním boji se svou přirozeností i omezenosti katolické společnosti. Nedělá to ale zle ani pohrdlivě, spíše s milým nadhledem a pochopením. Odpouští si současně moralizování i tepání společenských neduhů. Spíše jen na příběhu Cruz postupně nasvěcuje mnohovrstevnost lidského bytí.