Traduje se, že IKEA je trošku šmejd. Není! říká designér Jiří Pelcl

Zanedlouho Jiřího Pelcla čeká i hodnocení v soutěži Interiér roku, kde je od počátku předsedou mezinárodní poroty. Její devátý ročník se letos dočkal nové, shodou okolností deváté ceny, a to Ceny zahraničních médií, mezi nimiž jsou například švédská Residence, italský časopis Casa Facile nebo Ville & Casali, švédská ELLE, dánský časopis RUM a další.

Prvních osm ročníků znamenalo pro Jiřího Pelcla zhlédnout a posoudit 1 407 projektů. Je o něm známé, že každý pečlivě prohlédl a také pro sebe oznámkoval, jako ve škole. Není to náhoda, pedagoga v sobě prostě nezapře. Řadu let vedl ateliér Ateliér architektury a designu na VŠUP v Praze, kde působil několik let i jako její rektor, přednášel na univerzitách ve světě včetně USA, učil i na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem na Fakultě umění a designu.

Jaká je kvalita projektů v soutěži Interiér roku, změnila se za těch devět let existence soutěže?
Jde hodně nahoru. Kromě práce architektů a designérů je to i výsledek technologií, které se neustále zlepšují. Navíc neexistují žádné meze, pokud jsou investoři bohatí, mohou si vymyslet, stejně jako architekti, cokoliv, k dispozici je dnes u nás všechno.

Před několika lety jste přišel s nápadem na osmou soutěžní kategorii, a to nízkonákladové bydlení, což mnozí ocenili. Co si však pod tímto pojmem máme představit?
Pro někoho je obtížné se pochlubit nízkonákladovým bydlením. Lidé chtějí určitou kvalitu, kterou vidí kolem sebe. Není to o tom, že třeba garsonka rovná se nízkonákladové bydlení. Mladí zase preferují minimalismus, je to cool. Jenže to s nízkonákladovostí nemá nic společného.

Naopak jde o docela drahý špás prezentovat sebe jako minimalistu, jako někoho „kráčejícího“ s dobou. I když bude v interiéru použito jen pár věcí, nemusí to být vůbec levné. Výbornou ukázkou v soutěži Interiér roku byla například rekonstrukce a zařízení starého domu na venkově, vítěz kategorie Nízkonákladové bydlení za rok 2021.

Bohužel je v naší povaze, že musím mít všechno. Nemusím. Není to známka méněcennosti. Peníze, které ušetřím, mohu dát do něčeho jiného, do vzdělání, učení jazyků. Výsledky vzdělání vydrží mnohem déle než panty u dvířek v kuchyni…

Takže?
Do kategorie Nízkonákladové bydlení může projekt přihlásit architekt i zákazník. Jenže architekti nebývají z podobných zakázek nadšení, z jejich pohledu jde sice o službu zákazníkovi, ale velký efekt jim nepřinesou. Větší ochotu k těmto zakázkám vidím u mladých a začínajících architektů.

Cenu projektu lze snížit různě, například jde o úroveň jednotlivých věcí: u nízkonákladového bydlení nemusíte použít výjimečné kousky, stačí standard, prostě běžné zařízení. Cena výrobků klesá třeba s tím, jak dlouho jsou na trhu, zda se vyrábějí ve velkých sériích nebo u nich nedošlo k inovacím, není tam příplatek za design ani za značku nebo jména designéra. Přesto jsou naprosto funkční. Jenže to mladší klienti moc nechtějí.

Když jsem si předělával starou stodolu na rekreační bydlení, klidně jsem použil svítidla za 80 korun z hobby marketu a obyčejné vypínače, fungují stejně dobře jako výrobky s nálepkou „designové“. Nepotřebuji demonstrovat, že jsem cool. Chci, aby věci byly funkční. Samozřejmě vizualita je pak na standardní úrovni.

Jenže to je rekreační bydlení, mnozí vám namítnou, že dnes kuchyň ani koupelnu nepořídíte levně, že jde o statisícové položky.
Kuchyň je obtížný nábytek, jsou na něj enormní nároky. Jenže doba se mění, dnes se vaří mnohem méně než dřív. Musím si dobře rozmyslet, co vlastně chci, v jaké úrovni, na jak dlouho, zda chci mít kuchyň modelovou, jakou mi prezentuje výrobce. Je třeba se oprostit od masáže, které jsme neustále vystaveni a nenechat se jí vláčet. Záleží jen na sebejistotě každého z nás, jestli nám tolik záleží na reakcích případných návštěv... Lidé prostě nechtějí vypadat hůř než ostatní.

Jeden známý si spočítal, že za cenu doporučované kuchyně od luxusní značky se může každý den po dobu patnácti let stravovat v dobré restauraci nebo si nechat dovážet jídlo domů. O ekologii moc nemluvím, nemám to rád. Hodně se o ní mluví, někteří jsou „zelení“ až nad hlavu, ale klidně si nechávají přivézt domů každý rohlík nebo pizzu, i na snídani si za nemalé peníze raději zajdou do bistra na rohu. Teprve když si zvážím všechny aspekty, měl bych se rozhodnout, jakou kuchyň opravdu využiji.

Čím je unikátní vermikompostér s žížalami, křeslo či vysavač

Je pravda, že se v kuchyňských studiích traduje, že čím dražší a větší kuchyň, tím se v ní méně vaří nebo si majitelé zvou profesionálního kuchaře, aby jim uvařil pro jejich hosty. Ale co koupelna? Ta dnes také přijde na statisíce…

Lidé jsou zvyklí na obklady, ale ty zvedají cenu hodně nahoru, nejen za materiál, ale také za práci. Když vím, že v bytě budu bydlet jen pár let nebo nepotřebuji oslňovat návštěvy, mohu klidně použít na stěny jen šedé lepidlo na cihly, používá se i na omítky. Protože však trochu saje, nesmím zapomenout na penetraci. Zeď pak může vypadat i jako upravená drahou stěrkou, já mám třeba tento materiál na zdech koupelny v ateliéru a jsem spokojený.

Rozvody musí být kvalitní, ale když ušetřím za obklady a pořídím si k tomu standardní umyvadlo a baterii, srazím náklady na koupelnu klidně na polovinu.

A kde je pak úloha architekta?
Na prvním místě je koncept dispozice. Je na architektovi, aby společně s uživatelem rozhodli, jaká adaptace má smysl. Právě podle dispozice poznáte dobrého architekta. Když zůstane špatná, můžete dělat všechno možné, pořídit si ty nejlepší designové ikony, základ stejně zůstane špatný. Takže vlastně nic nebude dobře.

Hlavně u rekonstrukcí bývá architekt nutný. Nejčastější chyba u těchto akcí je ta, že si lidé myslí, že když něco fungovalo určitým způsobem, bude to fungovat i dál. Často jim chybí představivost, schopnost podívat se na věci z jiného úhlu. To totiž není vůbec jednoduché. A to je právě úkol pro architekta, jak udělat změnu.

A pozor, rozhodně neplatí, že novostavba znamená dobrou dispozici. Bohužel. Navíc si developer často účtuje obrovské příplatky za klientské změny. Najít si architekta na vyřešení dispozice se vždycky vyplatí. To platí i o bydlení v paneláku. V soutěži byla už celá řada výborných projektů, kde architekti předvedli skvělé nápady a povýšili bydlení v panelovém bytě o několik stupňů nahoru.

Architekt vám nejen vymyslí zajímavé řešení, ale také odhadne, zda se třeba vyplatí zbourání nebo posun příčky, ví, kolik to stojí a co může taková změna přinést. Je nutné říci architektovi, v jaké finanční situaci jste, nestydět se. Jde o upřímnost vyložit karty.

Existují nějaké fígle, jak snížit cenu za rekonstrukci?
Život je dnes mnohem svobodnější, v interiérech je teplo, tak proč třeba neomezit počet dveří? Kvalitní dveře představují nemalé položky. Pochopitelně hygienické zázemí nebo ložnice se uzavřít vyplatí, ale třeba dveře mezi předsíní a obývacím pokojem být nemusí. Všimněte si, kolik lidí si pořídí „pro jistotu“ posuvné dveře, ale nakonec zůstávají stále odsunuté. Ostatně kuchyň a obývací pokoj dnes bývají běžně propojené.

Určitým řešením je i nábytek z nábytkových řetězců. Traduje se, že IKEA je trošku šmejd. Není! Tento nábytek se nevyrábí, aby se dědil. Vydrží tolik, kolik stojí. Montážní spoje nejsou dimenzované na opakovanou montáž a demontáž. Ale když budete tento nábytek používat v jednom bytě, je to v pohodě. Opovrhování ze strany některých lidí je jen póza těch, kteří nechtějí rozumět tomu, co je míra trvanlivosti. Jakýkoliv atypický nábytek je dražší, i kdyby šlo jen o zkrácení poličky.

Prof. Ak arch. Jiří Pelcl, dr.h.c. · *1950 Vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze a design nábytku na Royal College of Art v Londýně. Na VŠUP vedl řadu let Ateliér architektury a designu, v letech 2002 až 2005 zde působil jako rektor. V roce 2006 mu byl udělený čestný doktorát na univerzitě v Brightonu ve Velké Británii. Věnuje se návrhům veřejných a soukromých interiérů, architektuře, designu nábytku, skla a porcelánu. Pracuje však i s kovem a plastem. Je známý tím, že chce, aby věci byly užitečné, pomáhaly a nebyly předražené. Vedle architektury (navrhoval například interiéry velvyslanectví v Římě, Pretorii nebo Českého domu v Malmö a interiéry pro prezidenta Václava Havla na Pražském hradě) se věnuje teorii designu i vlastní tvorbě, proslul svými návrhy pro velkosériovou výrobu. V roce 2006 obdržel Národní cenu za design za nápojový soubor Vicenza pro novoborskou sklárnu Crystalex, v roce 2007 získal titul Designér roku, který uděluje Akademie designu České republiky. V roce 2020 vstoupil do Síně slávy Cech Grand Design na návrh Akademie designu. Publikuje a přednáší na domácích a zahraničních vysokých školách (Rietveld Academy Amsterdam, Kalifornská univerzita v Berkeley, RCA Londýn, Yaleova univerzita, ENSDI Paříž, SCIARCH Los Angeles), je držitelem mnoha ocenění u nás i ve světě (např. Design Plus v Německu, Red Dot Design Award, Good Design), je nositelem medaile Jiřího Hlávky. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách designu řady muzeí a galerií v ČR, Německu, Švýcarsku či Švédsku, jeho práce publikuje světoznámá designová revue Wallpaper. Měl více než 35 samostatných výstav a kolem 200 kolektivních. V roce 2021 uspořádala Moravská galerie v Brně rozsáhlou retrospektivní výstavu jeho designérského díla. Česká televize v roce 2022 vysílala jeho časosběrný portrét Jiří Pelcl: Jak se dělá design. Za nápojový soubor Vicenza pro Crystalex získal Jiří Pelcl nejedno ocenění. Dokázal, že i sériově vyráběné sklo za dostupné ceny může skvěle vypadat.