Článek
100/100 MALMBANAN, TEN SE NEJÍ, SPOJUJE TOTIŽ NARVIK NA SEVERU A LULEU U BOTNICKÉHO ZÁLIVU
Tou poslední divočinou Evropy je zřejmě, jak uvedla nedávno v rozhovoru ultramaratonkyně a herečka Poláčková, destinace při švédské skandinávské turistické trase Kungsleden. Při ní lze poznat přírodu a hory švédského Laponska na vlastní kůži. Umožňuje to i šestidenní pochod za polárním kruhem po této švédské Královské cestě – Kungsleden, nejznámější značené turistické ve Skandinávii. Jde se po ní 6 dní po chatách z Abiska k nejvyšší švédské hoře Kebnekaise. A na ni je sedmý den plánován výstup. Osmý den pak slouží k přesunu zpět k návratu „do civilizace“ a pak do Kiruny, z níž se devátý den odlétá domů. Eddie, o němž tu ještě dvakrát budeme psát, abychom dovršili stovku, když původně bylo plánováno „jen“ šedesát pokračování, se na tuto akci nesmírně těšil. Bylo po kovidu a tak denně vyrážel z horní Terasy ve svém městě dolů do centra a zpět, aby ještě se pokusil něco natrénovat. V té Skandinávii se jde totiž na těžko, vše sebou. Co ale zjistil? V době, kdy mu pomalu táhne k osmdeátce – ještě tedy ne, ale brzo už jo – už to není to co bývalo, jak se říká – bývali Čechové zdatní junáci - což o to, nějakých čtrnáct kilometrů i se zátěží, to jo, ale asi už při svém věku „a vzdělání“, jak se říká, ne několik – tedy tady přesně šest dní za sebou. To si rozvážil, že by to asi už nedal. Ale přesto vše promyslel a sepsal to fiktivně sem, jako by to prochodil.
Takže ho omluvte, je to výmysl, tedy v celé té skoro stovce příběhů naprosto první a poslední. I když pro někoho, tedy řadu lidí, plně realizovatelný. Eddie byl leckde, od Islandu po Madeiru a Bajkal, a tak mu věřte, že tohle je fakt první vejmysl, který sem dává. Takhle by to i mohlo být. I se všemi detaily. Myslete si, že se to stalo. Tak jako předešlé akce v různých částech Evropy, či Asie, popisované vyprávěním z jeho provenience, na kterých všude byl. Takže fikce, ale možná.
Celá Kungsleden (Královská cesta) měří 440 km a byla otevřena již koncem 19. století. Schůdná je v létě a na podzim, nejlépe v červnu až v září. Začíná se v horské stanici s velkým hostelem v Abisku (v zimě vyhledávané místo k běžeckému lyžování i možnosti jízdy na psích spřeženích do Nikkaluokty), na okraji stejnojmenného národního parku. Podél stezky byly postaveny jednotlivé chaty (hostely) vzdálené od sebe asi den chůze (9 až 22 km). Jsou provozovány Švédskou turistickou asociací (Svenska Turistföreningen – STF). Trasa i chaty jsou dobře značené, vybavené a udržované. Přes bažinatou či skalnatou půdu vedou povalové chodníky. Nejnavštěvovanější část Královské cesty je ta nejsevernější, právě ta „naše“, po níž se přesunujeme – mezi Abiskem a Kebnekaise. Na některých chatách lze dokoupit jídlo, někde i vybavení do hor a další proviant (ceny jsou samozřejmě švédské – tedy poměrně vysoké). Za malý poplatek je ale možné mít venku u chaty stan. Na konci té „naší“ trasy pod masivem Kebnekaise (švédská nejvyšší hora, vysoká 2103 (někde psáno 2110) metrů a centrum švédského alpinismu) stojí pod masivem chata, spíše však horský hostel, s kompletními službami - Kebnekaise Fjällstation.
Severská akce začíná leteckou přepravou via Praha – Stockholm – Kiruna. Toto švédské město za severním polárním kruhem je známé jedněmi z největších světových zásob železné rudy a její těžbou. Město leží na železniční trati Malmbanan, která spojuje norské přístavní město Narvik, ležící na severu u jednoho z atlantických fjordů – s „jižnějším“ přístavem Lulea° na pobřeží Botnického zálivu s převahou nákladní a turistické dopravy. Do přístavu Narvik na sever se z Kiruny vozí železná ruda, my po noclehu v hostelu v Kiruně odjíždíme směrem na sever také, ale po 120 km jízdy vyhlídkovým vlakem s mnoha krásnými přírodními sceneriemi cca 30 km před norskou hranicí vystupujeme ve stanici Abisko-Turiststation. Z Abiska (400 m n. m.) vyrážíme 14 km pochodem na první z chat Abiskojaure. Putování kromě závěru vede s relativně malým převýšením nejprve širokou dolinou podél peřejí divoké řeky, pak po náhorní plošině s horskou tundrou a řadou jezer. Další den vede trasa po stopách sobů jezerní krajinou 21 km na chatu Alesjaure, kde je v ceně i možnost saunování a malý obchůdek. Následující den trochu „šplháme“ třináctikilometrovou trasou přes nejvyšší sedlo Tjäktja (1130 m) na stejnojmennou chatu, též se saunou i obchůdkem. Nutno podotknout – pro „normální“ turisty je lepší stravovat se ale ze zásob dovezených z domova, neboť cenové relace na chatách jsou trochu mimo představivost, pro někoho ale třeba i ne.
Krása severské přírody bere člověku dech. Nejvíce ovšem na konci léta a na podzim s jeho barvami, nepřítomností komárů, hojností borůvek a někdy i polární září. Teplota vzduchu v tomto období na konci srpna je podle statistik následující: ve dne 14°C, v noci 4°C (ale byly zaznamenány i tyto krajní hodnoty: maximum: 24°C, minimum: minus 6°C). Pátý den se z chaty Tjäktja už dostáváme kolem masívu hory Kebnekaise na chatu Sälka. Další den, je to sobota, stále kolem Kebnekaise nejdříve po 12 km na chatu Singri a poté horskou soutěskou už zbývá „jen“ 14 km do Kebnekaise Fjällstation, horského hotelu s teplou sprchou, saunou, obchodem i restaurací. Sedmý den je v plánu výstup na nejvyšší horu Švédska Kebnekaise (2110 m). To pro ty nejzdatnější. Je totiž i s návratem třeba ujít 21 km s velkým převýšením 1900 metrů. Ti, kdo si „vyjít na kopec“ netroufají, můžou dojít jen na předvrchol Vierranvárri (1711 m), anebo se kochat přírodou v okolí horského hotelu. Výstup na Kebnekaise znamená zvládnout přibližně dvoukilometrové převýšení. Závěrečný vrcholový výšvih dlouhý kolem 40 metrů vede po sněhu. Zdolat jej lze jen, není-li zmrzlý.
Počasí se mění, ráno vydatně prší, a tak docházím spolu s kamarádem k rozhodnutí, že se vrcholového výstupu nakonec nezúčastním. Naše trochu prořídlá skupina vyčkává s odchodem. Po osmé hodině déšť trochu ustává a „naši“ vyrážejí po dobře patrné stezce západním směrem. Další kamarád Roland po návratu popisuje, jak to probíhalo (použito z komunikace těch, co tam fakt byli) : „Mírně do kopce jsme vstoupili do údolí Kittelbacken, jímž protéká říčka Giebmejohka, pak se objevila dvě jezírka, počasí se zhoršilo, k dešti se přidala mlha a vítr. Strmým výstupem se dostáváme do sedla, dole po kamenném moři, nahoře už po sněhu. Kolem nás se nachází spousta kamenných „mužiků“, která se táhne až na předvrchol Vierranvárri (1711 m). Vlevo se nachází i nejvýše položená „keška“ na území Švédska. Je tu i nouzová útulna Nya Toppstugan z roku 1983, která v roce 2005 prošla rekonstrukcí. Uvnitř je vlhko a sychravo, převlékáme se do suchého oblečení, něco pojíme. Dva Švédové to vzdávají a vrací se, k nám se přidává jeden Brit. Závěrečná část výstupu už je v mlze a dešti se sněhem. Stále na sněhu, v bílé tmě je orientace problémem, spoléháme jen na GPS navigaci. Po strmém zasněženém svahu šplháme až na vlastní špičku sněhové pyramidy jižního vrcholu Kebnekaise (15.45 hod., 10,8 km, 2102 m), následuje rychle vrcholové foto a cesta zpět (Kebnekaise Fjällstation – 20. 50 hod, - celkem 20, 2 km, převýšení 1412 m, s dvojí ztrátou výšky 185 m, celkem nastoupáno 1 800m.)).“ Vyprávění vypadá trochu mrazivě, ale pro zdatné borce, zvlášť když je dobré počasí, se dá nejvyšší švédský „kopec“ opravdu dobýt.
Předposlední den opouštíme „rezort“ Kebnekaise. Z horského hotelu Kebnekaise Fjällstation se musíme dostat okolo jezera Ladtojaure devatenáctikilometrovým pochodem do osady Nikkaluokta. Někteří volí možnost vyhlídkového přeletu vrtulníkem (za cca 1150 SEK). Odtud už je zajištěn návrat do Kiruny linkovým autobusem. No a další den, plni dojmů, nasedáme v Kiruně do letadla a přes Stockholm se vracíme domů do Prahy a pak k nám na český sever. Zdraví a naprosto spokojení… Že! Takhle si to Eddie představoval, ale už to nějak nevyšlo, holt člověk nemůže mít všechno, že…Tak alespoň dnes naprosto výjimečně virtuálně, snad se nebudete zlobit, ne?
