náhledy
V roce 1975 byl v západoněmeckém Mannheimu zprovozněn pro dočasné využití během známé zahradnické výstavy BUGA systém hromadné dopravy Aerobus. Prohlédněme si toto zajímavé technické dílo prostřednictvím sady čtrnácti fotografií.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Dopravní systém Aerobus pochází z hlavy švýcarského konstruktéra a vynálezce Gerharda Müllera (1915 – 1985). První zkušební dráha Aerobusu byla postavena v roce 1970 u Schmerikonu při Curyšském jezeře, v roce 1975 byla v prodlouženém provedení na 820 metrů přeinstalována do kanadského lyžařského střediska Mont-Sainte-Anne, kde fungovala do roku 1992. Druhá zkušební dráha byla postavena v roce 1974 kousek od Curychu v Dietlikonu, byla kruhová o délce 500 metrů a sloužila k vykrystalizování konstrukce modernizovaného vozidla kloubové konstrukce, kteréžto provedení se potom používalo na dočasné dráze v Mannheimu. (foto: Mannheimský Aerobus nad řekou Neckar)
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Aerobus v Mannheimu sloužil ke spojení dvou výstavních areálů zahradnické výstavy Bundesgartenschau 1975 (BUGA 1975), jižní areál se jmenuje Luisenpark severní Herzogenriedpark (oba parky tam jsou samozřejmě stále). Délka visuté dráhy činila přibližně tří kilometry a dráha překračovala řeku Neckar.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Známé německé zahradnické výstavy BUGA se konají od roku 1951, s dvouletou periodicitou. Jak už víme, v roce 1975 se konala v Mannheimu, přičemž tato je s více než osmi miliony návštěvníky považována za nejúspěšnější. Další mannheimská BUGA se konala v roce 2023, a to opět ve dvou areálech, kdy jedním byl Lusenpark jako v roce 1975, ale tím druhým část bývalého amerického vojenského prostoru US-Garnison Mannheim, nyní známá jako Spinellipark (oba areály byly spojeny dočasnou kabinkovou lanovkou, která vedla přímo a měla délku asi dva kilometry). Na fotografii ovšem vidíme Aerobus z roku 1975, který je mnohem zajímavější.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Mannheimský Aerobus, s jehož provozem se už od samého počátku počítalo pouze po dobu zahradnické výstavy BUGA 1975, přepravil od 12. dubna do 19. října předmětného roku 2,3 milionu cestujících. (Je pravda, že část dráhy v délce několika set metrů a pouze jednoho ramena byla ještě několik málo let ponechána jako neveřejná zkušební a její nosný systém byl navíc zcela přepracován.)
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Mannheimský Aerobus sloužil vyloženě ke vzájemnému propojení obou výstavních areálů BUGA, proto na své trase neobsahoval žádné mezistanice.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Pohled směrem z jižního přes severní břeh řeky Neckar. Vlevo vidíme most nesoucí jméno prvního prezidenta Výmarské republiky Friedricha Eberta (Friedrich-Ebert-Brücke), při něm přemostění dráhy Aerobusu, vpravo výrazný stavební objekt staré hasičské stanice a na břehu řeky skupinu domorodců sbírajících nové síly na další den.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Aerobus jezdil v Mannheimu v době, kdy krásou oplývala i taková přízemní věc, jakou je obyčejný automobilový park.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Dopravní systém mannheimského Aerobusu disponoval celkem osmi speciálními vozidly (ta nesla různé zbarvení, jak prozrazuje fotogalerie). Vozidla měla vlastní elektrický pohon. Délka vozidla činila 22 metrů a přepravní kapacita 100 cestujících. Vozidlo mělo jedno řídící stanoviště, umístěné bylo při jednom boku, vedle prostředních dveří. „Vyklopení“ zasklené části řídícího stanoviště do prostoru je na fotografii patrné (protilehlý bok samozřejmě tento linii narušující element postrádal).
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Standardní doba jízdy Aerobusu na tříkilometrové trati byla devět minut, z čehož nám vychází průměrná rychlost 20 km/h. Aerobus byl ovšem schopen vyvinout maximální rychlost 70 km/h.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Názorná ukázka průjezdu zatáčkou speciálního kloubového vozidla Aerobusu. Všimněte si jiného řešení dráhy v zatáčce a na přímém úseku, kdy na přímém úseku lze použít řešení lehčí, odpovídající zavěšení například visutého mostu (ten také vede rovně a nekroutí se – tedy pokud nefouká silný vítr).
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Aerobus patří mezi dopravní systémy zvané monorail, česky řečeno jednokolejnicové dráhy. Tyto dráhy se dále dělí podle toho, zda na nich speciálně konstruované vozidla jezdí po kolejnici nebo zavěšené na kolejnici. Výhodami monorailu jsou nižší náklady na výstavbu tratě a dále především u monorailu na výškové konstrukci to je menší dotčení místa trasy stavebními prvky dráhy. Mezi negativa monorailu na výškové konstrukci patří třeba obtížnější evakuace cestujících při poruše, kdy vůz zůstane nehybně stát několik metrů nad povrchem zemským. Na rozdíl od jiných visutých monorailů s nosníkovou konstrukcí dráhy jsou zásadním nosným prvkem Aerobusu předpjatá ocelová lana, vzdálenost mezi pylony může být díky tomu v řádu až jednotek stovek metrů a celá konstrukce dráhy je lehčí a materiálově úspornější.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Zatímco v případě tramvaje prý může řidiče automobilu přepadnout problém s řešením přednosti v jízdě, tak v případě Aerobusu byl výskyt tohoto problému zcela vyloučen.
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0
Mannheimský Aerobus nad řekou Neckar, tentokrát při pohledu ze severu na jih
Autor: Jean-Henri Manara, CC BY-SA 2.0