Článek
Můj minulý článek patřil kočkám. Já jsem ale blázen do „obou“ – do koček i psů. S psy jsem vyrůstala. Německého ovčáka Haryka, který hlídal kočárek, v němž jsem spala, si nepamatuji. I když… ano, možná v nás něco zanechá stopu i z takto raného věku. Mým nejmilovanějším psím plemenem je právě německý ovčák. To je pro mě pes, který se mi usadil v duši.
Poté jsme měli nádherného chlupatého voříška Borka, kterého děda našel cestou domů, když se vracel z hospůdky. Malá chlupatá kulička, kterou asi někdo vyhodil u cesty, kňučela a krčila se v trávě. Děda nám vyprávěl, jak se k němu štěně tulilo. A tak ho zabalil do šály a přinesl domů. To byl tak veselý uličník, kvůli němu si „voříškové“ získali místo v mém srdci.
Báječného Borka, který si jednoho dne ve stáří lehl do boudy a „usnul“, vystřídalo štěně německého ovčáka. Bydleli jsme na malém městě a tehdy se nebrala zvířata jako dnes. Jeden muž z našeho okolí měl fenku německého ovčáka, která porodila o štěně navíc. Měl pět zájemců, narodilo se šest štěňat. Z jeho řečí bylo znát, že mu je ukradené, co se stane s tím štěnětem navíc. Bylo rozhodnuto, navštívili jsme ho a on řekl, ať si vezmeme, které chceme. Zájemci se zde ještě nebyli podívat, aby si zamluvili konkrétní štěně. A tak jsme vykročila ke štěňatům, abych si vybrala. Jedno z nich se však rozeběhlo ke mně, zakouslo se mi do nohavice džínsů a táhlo mě pryč. A tak si vlastně Blesk, vlkošedý německý ovčák, vybral mě. Prožili jsme spolu šťastných třináct let. Byl to pan pes, který se mi stočil do klubíčka v srdci a čeká, až se zase jednou sejdeme.
Poté jsme zachránili jednoročního zlatého retrívra. Byl vyhublý tak, že i veterinář nad tím kroutil hlavou. Byla mu nejen vidět žebra, ale bál se třeba i toho, když jsem před odchodem z domu chňapla po deštníku. Po půl roce jsme šli k veterináři a ten obdivně zakýval hlavou: „To je stejný pes?“ Hrdě jsem odpověděla nad úžasným chlupatým stvořením s laskavým pohledem: „Ano, pane doktore, je. A dneska může spadnout třeba poklice z hrnce a Bodie se polekaně nekrčí.“ Téměř šestnáct let jsme byli spolu. Náš zlaťák nebyl zlatý, on byl andělský. Před osmi lety 5. prosince se mnou oslavil svátek, 6. prosince spal, ale už nereagoval. Přijela k nám paní veterinářka, zkoušela mu dát injekci na povzbuzení srdce, ale nezabralo to. Bodie se přidal k Bleskovi, Borkovi a kočce Missi, jejichž tlapky mi zanechaly otisk v srdci.
Na Facebooku mi napsal jeden příznivec: „Jo, taky tam mám nahoře psí a kočičí chlupáče. To bude mejdan, až se zase sejdeme.“ Jo, to bude, odepsala jsem mu, i když ty jejich odchody bolí jak ďas.
V té době jsem viděla film Psí poslání s Dennisem Quaidem. Kdykoliv tento film vidím, brečím u něho. A u závěrečné scény, kdy pejsek utíká nebem ke svému člověku (Dennis Quaid) mám slzičky v očích i teď, když o ní píšu.
Film je natočen podle knihy spisovatele W. Bruce Camerona. Ráda čtu různé žánry, ale knihy, v nichž jsou hlavní hrdinové psi a kočky, jsou moje nejoblíbenější. W. Bruce Cameron je velký milovník psů. Svého prvního psa – labradora – dostal od otce, když mu bylo osm let. A od té doby ho psi doprovázejí životem. Z jeho oficiální stránky vybírám:
Otázka z FAQ: Kolik jsi měl psů?
Odpověď: Žil jsem se spoustou psů – když jsem vyrůstal, naše rodina měla tři děti a tři psy. Když jsem se osamostatnil, měl jsem dva labradory, malamuta a nyní zachráněného psa jménem Tucker. Můj malamut mě naučil, že ne všichni psi jsou labradoři, a Tucker mě naučil, že pes z útulku může být stejně úžasný jako čistokrevný. Chci si pořídit dalšího psa, ale Tucker mi to nedovolí. Chce být jediným psem v mém světě.
Přečetla jsem snad všechny jeho knihy. Moje nejoblíbenější jsou Psí poslání, Psí cesta, Psí slib, Psí poslání: příběh Ellie. Je však těžké vybírat. Jsou to knihy, z nichž přímo vyzařuje psí láska… a také láska člověka, který miluje psy.
I jeho oficiální stránka je plná zajímavých a laskavých materiálů. V listopadu vydal další knihu jménem Zeus, příběh záchranářských psů. U této příležitosti natočil a na domovskou stránku umístil video, kde vedle něho leží Tucker. Tucker je úžasný – silně připomíná zlatého retrívra a chrní si jakoby nic. Jeho oficiální webová stránka, stejně jako jeho knihy, vám vykouzlí úsměv na tváři.
Nyní jedna taková zajímavost, kterou se dozvíte, když studujete psaní scénářů. Zejména v angličtině najdete spoustu materiálů o tom, jak psát scénář. Mezi těmi všemi radami najdete i zmínky o zvířatech. Například snad ve všech z nich se uvádí, má-li být film/seriál úspěšný u diváků, nemělo by tam zemřít/být zabito zvíře – a to zejména psi, kočky a koně. Jakmile porušíte toto pravidlo, některé lidi příběh i naštve.
Na jednom diskusním fóru bylo uvedeno, že se v tomto ohledu Nekonečný příběh vydal po velmi tenkém ledě, když se v bažinách utopí bílý kůň chlapce Atreyu. I když nakonec vše dobře dopadne a kůň a chlapec jsou opět spolu, ta scéna je krajně neoblíbená. To potvrzuji. Já ji přeskakuji, stejně jako přeskakuji, když se ke konci příběhu Bastianovi zjeví „zlo“ a připomíná vlka. Vlky mám moc ráda, a naopak nemám ráda, když je někdo používá jako symboly zla. Jinak se mi ale Nekonečný příběh moc líbí a viděla jsem ho xkrát.
Další radou je, že pokud chcete udělat postavu opravdu nesympatickou, ať ona postava pronese něco hnusného na adresu psů a koček, anebo je třeba napadne. Můžete několikrát skrze jiné postavy říct, že „to je zloduch“, ale nebude to mít takový efekt, jako když ukážete, že jde okolo staré paní, která venčí psa a on pejska téměř nakopne anebo z bytu vyhodí kočku. V očích mnoha diváků to už nebude dokonce ani padouch, ale samotný ďábel.
Je však nutné počítat s jinou - odvrácenou tváří příběhů (zejména filmových) o zvířatech. Jakmile se film stane velice úspěšným, dané zvíře se stane slavným a „módou“. A pak všichni chtějí štěňata/koťata jako „ta z filmu“. A za pár měsíců útulky praskají ve švech, protože si mnozí uvědomí, že pes a kočka nejsou módní věc, ale živí tvorové, o které se je třeba starat, a že se nemusí chovat jako ti zvířecí hrdinové ve filmu.
Doba se ale mění. Psi a kočky se stávají členy rodiny. Je nás stále víc, pro koho je pes/kočka milovaný parťák. A moje největší přání zní vždycky stejně: ať psi a kočky žijí se svými rodinami šťastně a spokojeně po celý život. Od dětství jsem milovala knížky o kočičce a pejskovi. A i když se jména knih, žánr a autoři mění, příběhy s kočkami a psy zůstávají mými nejoblíbenějšími.
Přeji nám všem, ať už máme ruce a nohy či tlapky, abychom se měli rádi a dělali tenhle svět hezčím.
P.S. Teď právě k mému pracovnímu stolu přikráčely moje kočky Maia a Stella. Což mi připomnělo, příště vám napíši o mých nejoblíbenějších kočičích knihách. Kočkomilové, vy už možná teď uhodnete, o které jde.
